Love & Hate with Alien

Anotace: Země, mimozemšťané, trocha nedorozumění, občas padne nějaký ten výstřel. (Krátké - 1121 slov)

Dědečku ty máš ale tmavé oči! Interpretace Červené Karkulky se možná zcela v nastále situaci nehodila, ale bylo to to první – smysluplné – co Ellie napadlo.
A jak bílé a ostré zuby! Zdalipak pravidelně používáš ústní vodu? Dech na to svěží máš.
No tak! Okřikla se v duchu. Seber se, Ellie!
Ale od od nepozemských očí se nedokázala odtrhnout. Nazvat je úchvatnými se zdálo být téměř urážkou. Barvy se v nich kloubily v podivné dokonalosti, přestože podle selského rozumu k sobě vůbec nepatřily. Černá, modrá, šedá, zlatá. Kolem zorniček několik stříbrných teček.
Hlasitě polkla a ten zvuk se s výsměchem odrážel v hravé ozvěně od vysokého klenutého stropu. To už tak v kostelech bývá, Ellie. Řekl tichý, sarkastický hlásek v její hlavě.
Raktaṁ před ní se zhluboka nadechl.
Ellie na sebe byla hrdá. Ruka, ve které držela lesklý Magnum se jí ani nepohla. I když – vzhledem k jejím znalostem zbraní by místo něj mohla držet namířený stejnojmenný nanuk. Co to dělám? Co to dělám? Honilo se jí hlavou společně s panickým: Mělo to tady být liduprázdné!
Taky je, ty pitomče. Ozval se znovu ten hlásek a tentokrát z něj čišel spokojený výsměch. Jedinou lidskou bytostí jsi tady ty.
Ne, ne, ne. Ne! Carlos a ostatní jsou ve sklepeních a hledají tu zatracenou baterii! Dohadovala se sama se sebou, zatímco se zoufale snažila najít odpověď na otázku, jak se, k sakru!, dostat ven.
Jistě, oni jsou ve sklepeních a ty tady stojíš uprostřed rodinné sešlosti mimozemšťanů, kteří před sedmi lety dobyli Zemi. Popichoval hlásek.
„El! Máme tu bat-“ Carlosův šokovaný nádech byl v hrobovém tichu jako výstřel z děla. „Sakra!“
Hysterie pomalu, ale jistě, začala převládat nad rozumem. Ellie s velkým sebezapřením potlačila zahihňání.
Co si asi Carlos a ostatní myslí, když ji tady vidí stát obklopenou půlkruhem kdo ví kolika krvežíznivých mimozemšťanů, s hlavou bolestivě zakloněnou, pohledem upřeným do těch nádherných očí. Jako ten trpaslík ze Sněhurky. Mimo tu naleštěnou zbraň, samozřejmě. Ani jeden z trpaslíků se nesnažil Sněhurku odstřelit.
„Pwerus?“ sytý, tázavý hlas kdesi ze zadních řad mimozemšťanů.
„Bariss.“ Panenko skákavá! Kdesi uvnitř Ellie zemřela a vznášela se na obláčku předoucí blaženosti, obklopená čokoládou, frappuccinem a tucty novotou voních bot. A to všechno díky jednomu jedinému slovu ze rtů Raktaṁa tyčícího se nad ní.
„Chcípněte emzáci zkurvení!“ zařval William, taky známý jako Parní hrnec, za jejími zády.
Ellie pohnula hlavou právě včas, aby koutkem oka zahlédla známý obrys. Granát? Hlesla v duchu nechápavě. Zamrkala. Granát ty blbko! Kryj se! Zařval hlásek v její hlavě, dobře si vědom faktu, že pokud umře ona, půjde čichat kytičky i on.
Tiše vykřikla, ale než se stačila pohnout, něco jí prudce strhlo na zem. Hlavou narazila do kamenného podstavce a na několik vteřin měla před očima povědomé stříbrné hvězdičky.
Ne něco, někdo. Uvědomila si vzápětí, když se pod tíhou mužského těla nemohla nadechnout.
„Vzduch!“ zasípala a pokusila se vyprostit se. „Kyslík!“
Muž ležící na ní nespokojeně zavrčel.
Pokusila se zvednout hlavu. Podařilo se jí to až na čtvrtý pokus. A znovu nebyla schopná odtrhnout pohled od temných očí. Raktaṁ? Půlkruh mimozemšťanů se s jeho zavrčením dal do pohybu.
„Debile!“ ječel Carlos.
„Hází další!“ křikl někdo.
„Kryjte se!“
První granát vybuchl.
Ellie si přitiskla dlaně na zvonící uši. Mimozemšťan ji zaštítil plnou vahou svého těla. Měla pocit, že jí zlámal všechny kosti v těle. Něco zakřičel, ale nerozuměla co.
Druhý výbuch.
Nesrozumitelný křik. Prach víříci vzduchem. Kousky kamene pršící ze stropu jako kapky deště.
Raktaṁ se zvedl s rychlostí, kterou by mu záviděl leckterý komiksový superhrdina. Opatrně, jako vzácnou porcelánovou panenku, ji zvedl do náruče a rozběhl se pryč.
„Pusť mě!“ zaječela Ellie vyděšeně. Bude ze mě mimozemská svačinka! Několikrát jej, neefektivně, udeřila pěstí do obličeje. Několikrát uhl, párkrát jej zasáhla do tváře. Ale spíše než jemu, způsobila bolest sobě.
„Řekla jsem – pusť!“ rukojetí pistole ho praštila do spánku. Ozval se ohlušující výstřel a šokovaná Ellie fascinovaně sledovala kulku, která se odrazila od kamenného sloupu. Zasáhla mimozemšťana do stehna. Vykřil, zapotácel se a zakopl. Ellie dopadla tvrdě na zem.
Na nic nečekala a po čtyřech se plazila pryč.
„Devlet sen onu!“ zazněl za ní ten nebeský hlas, nyní v sobě snoubící paniku a vztek.
„Pryč, pryč, pryč,“ mumlala si Ellie hystericky. Prolezla mezi lavicemi a rozeběhla se ke vchodu. Mohutné dřevěné dveře byly otevřeny dokořán. Ti zatracení zbabělci mě tady nechali!
Většina mimozemšťanů se sbíhala za svým zraněným druhem, pět nebo šest ji s nadlidskou rychlostí dohánělo.
„Nechte mě být!“ otočila se a varovně zamávala pistolí, zatímco utíkala pozpátku. Se zavřenýma očima několikrát stiskla spoušť, dokud nedošly náboje. Podařilo se jí zasáhnout další dva muže. Ostatní se zastavili s rukama vzhůru.
„Sagligk,“ řekl jeden z nich, jehož levý biceps zdobil široký červený pruh látky. Opatrně vykročil dopředu. „Sagligk,“ řekl znovu. Konejšivě.
Ellie ramenem narazila do stěny. „Zůstaň – stát – na – místě!“
Mimozemšťan udělal další krok. Třetí. Čtvrtý. Ellie vypískla, hodila po něm nyní neužitečnou zbraní a šesti dlouhými kroky vyběhla z budovy kostela.
V neobyčejně chladné červnové noci se ozvývalo pouze několik otužilých cvrčků. Lampa veřejného osvětlení chaoticky poblikávala jako by se někdo snažil odesílat zprávu morseovkou. Měsíc byl zakryt tmavými mraky mezi kterými jenom občas zamrkala hvězda.
Jistě. Obdivuj scenérii kolem sebe. Uchechtl se hlásek. S tou kupou emzáků za zády si vůbec nedělej starosti.
Ellie se rozeběhla k bývalému obchodnímu centru. Kovový nápis z fasády už dávno někdo strhl, výloha byla vymlácená a regály vyrabované. Kvůli nákupu k němu ale nemířila.
Povědomý obrys tmavé dodávky jí vliv novou dávku energie do žil. Několik tmavých se mihlo kolem dodávky. Mohla jenom doufat, že to je Carlos a ostatní.
Plesk! Jedna z postav se zapotácela. Tlumené. „Hovado!“ bylo těžko slyšitelné, přesto nadávka Ellie zahřála u srdce. Jo, jsou to oni. Usmála se šťastně Ellie.
„Carlosi!“ zakřičela a zamávala rukama nad hlavou. „Startuj!“
Nemusela se opakovat. Tmavou noc prořízly světlomety. Motor výjimečně naskočil na první pokus. Dovávka se s protočením pneumatik rozjela. Boční dveře se otevřely a pár silných, opálených a povědomých rukou ji táhl dovnitř.
Na několik mikrovteřin zvažovala, že se přece jenom nechá zajmou emzáky, protože s vyhecovaným Williamem za volantem – a podle protočení kol to byl on – byly šance na přežití jízdy v dodávce padesát na padesát.
Nakonec se nechala do jedoucího auta vtáhnout, ale než Milo stihl dveře znovu zavřít, něco ji udeřilo do zad.
Fascinovaně hleděla na své ruce, kterými v pavučinkách proběhl neonově oranžový záblesk energie.
„Oni mě střelili,“ zamrkala překvapeně a bezvládně se zhroutila na podlahu vozu.
Vyděšené: „Ellie?“ bylo poslední co slyšela.
A pak jenom temnota.

___________________________________________
Bariss – klid
Devlet sen onu! - Zastavte ji!
Sagligk - mír