Barevný démon

Anotace: Příběh jednoho milého papouška.

Některým z nás se v životě stane taková věc. Tou věcí je, že nutně potřebujete exorcistu. To je takový ten týpek, co vyhání z lidí, zvířat a věcí, ďábla. No a já už rok a půl se řadím mezi ty lidi, kterým by se hodil skoro ob den ... domácnost s námi totiž sdílí samotný Satan a toto je jeho příběh.
Všechno to začalo v červnu roku 2017, kdy jsme přišli o milovaného člena rodiny papouška Rikiho. Zbyla po něm velká díra v srdci a také nová klec. Hned jsme začali shánět náhradníka, který by opět vlil do našich životů radost. Nemohli jsme si vybrat. Kritéria však zněla jasně - hodný, tichý, ne příliš velký, ale zvědavý papoušek. Znenadání bylo jasno, bude to PYRURA!! Začalo naprosté šílenství a neustálé hledání informací o tomto druhu. Tak nějak všude nám byla potvrzena pohodová povaha tohoto stvoření. Asi po týdnu sezení u notebooku se mohl papoušek začít shánět. Samozřejmě při naší smůle všechno bylo daleko a nebo zamluvené, ale my jsme byli k nezastavení a to se nám nakonec vyplatilo. Ani dálka pro nás nebyla překážkou. Bude to dvouměsíční chlapeček a bude se jmenovat Kory.
Tož náš papóšek je z Moravy :).... A tak jsme vyrazili na strastiplnou cestu, nějakých 400 km pro jednu opeřenou slepici. Na výběr jsme měli ze tří samečků, jelikož jsem nerozhodná, našeho Korynka vybral přítel. Dali jsme ho do přepravky a čekalo nás dalších 400 km zpátky. Ten strach, který jsem měla, aby dlouhou cestu v rozpáleném autě vůbec přežil, nikomu nepřeju. Vedro, strach z nových lidí, z cizího prostředí a ještě mládě? Vražedná kombinace. Jenže ten pták byl naprosto v pohodě. Skoro celou cestu visel hlavou dolů a žral broskev. Takže jediný, kdo byl zase akorát ve stresu, jsem byla já.
První noc a první dny v novém domově.... Po příjezdu domů, jsme Korynka dali do klece a ten samozřejmě hned usnul. My jsme si šli hned také lehnout, jenže co vám budu povídat, moc jsem toho nenaspala. Miláček asi pětkrát za noc spadl z bidýlka, a tak se musela předělat celá klec, aby si neublížil. Byli jsme z něj unešení jaké milé a tiché stvoření to je. Dostal spoustu hraček a dokonce měl i velký strom. Hned třetí den šel na ruku, papal piškotek a nechal se hladit. Létání mu ještě moc nešlo, hodně padal a boural do všeho. Postupem času se začal zlepšovat, chodil na ruku už i na povel a nebyl problém ho dostat do klece. Pořád to byl milý, hodný, tichý papoušek, který si začal více zamilovávat přítele a u mě jediné, co ho bavilo byly vlasy. Bylo mi to celkem líto, protože jsem mu věnovala veškerý svůj čas, ale hlavně, že byl Korynek spokojený.
O měsíc později.... Korynek začíná formovat svoji osobnost. Mimochodem v tomto období jsem již měla vyhledat pomoc exorcisty. Začalo to zcela nevinně. On křičí, protože kokrhá kohout. On křičí, protože venku vidí ptáky. On křičí, protože je ráno a nebo zůstane sám. Začal terorizovat přítele a milovat mě. A taky mojí mamku a i babičku, protože babičce mohl kousat prsty. Dost často u mě usnul, mazlil se, dával pusinky. Ještě pořád to přesto bylo roztomilé kuřátko.To jsme ale nevěděli, co přichází.
Peklo začíná, exorcista asi nemá čas... Peklo začalo v podobě dospívání, které stále trvá a ještě nějakou dobu bohužel bude. Z našeho milého, hodného a především tichého papouška se stal mučící nástroj a nepředvídatelná uřvaná mašina. Nebylo by příliš těžké se díky němu dostat i do Bohnic. Na povel na ruku? Jste se asi zbláznili. Do klece bez problémů? To určitě. Poklidný spánek a ještě klidnější vstávání? Už nikdy!! Hlasivky mu zesílily asi o 100% a samozřejmě důvodů, proč křičet, bylo asi milion. Vysavač, mop, koště, hadr, houbička, rozprašovač, plastová lahev, konvička, hrnek ... to všechno a spousta dalšího je příčina řevu. Spánek bez sluchátek - sebevražda. Nakonec musí spát, chudák malý, v jiné místnosti. Kdo má doma podobnou nestvůru, určitě sám přizná, že i my papouškáři, se musíme občas vyspat. Nejen však řev se zhoršil, ale i jeho selekce rodinných příslušníků. Naštěstí jsem já ta milovaná a mamka můj zástupce. Chlapy začal vyloženě nenávidět. Jeho útoky jsou plné nenávisti, vraždychtivosti a krve. Sem tam nějaký prokouslý krk, monokl, rozklovlý ret a samozřejmě neustálé štípaní do prstů. Někdy i já schytám jeho nelítostné řádění, ale pořád je to moje miminko, ne?
Ono to mluví!!!.... Ano, přesně tak. A vy, co si myslíte, že mluvící papoušek je výhra, tak ne, opravdu není. Protože když neřve, tak mluví. A věřte, že mluví opravdu do všeho, vždycky .. samozřejmě, když ho chcete natočit, tak nemluví, jaký paradox :). Jeho první slova byla "pocem" a "Kory", bylo to roztomilé, jenže pak se to zvrtlo. Korynek se chytí kdejaké blbosti, co kdo řekne. Hlavně sprostých slov, co si budeme nalhávat. Takže si představte scénku, kdy k vám přijede babička a usmívá se na roztomilého papouška a on jí řekne: "Čau, pi*o!" Jo, stydíte se za něj a čím víc ho okřikujete, tím víc to říká. Nejlepší je, když vy chcete něco říct, on prostě musí do toho kecat, takže se mu každý směje a vás nikdo neposlouchá. Také jeho pusinky se staly velmi oblíbenou komentovanou činností. Přísným tónem zavelí: "Dej pusinku!" A vy raději nastavíte čelo, protože nechcete přijít o kus rtu. Přesto to jeho mluvení má občas výhody, když se doma třeba pohádáte, máte si s kým povídat. Nebo když přijdete z práce a on na vás řve na celou bytovku: "Ahoooooooj." A taky, když jste smutní, dáte mu mlčky jíst, on se podívá do misky a zeptá se vás: "Co to jeeeee?" Lidi, když máte papouška, smutek vám dlouho nevydrží. I v tomto ohledu je celkem snadná jeho výchova, sám si řekne, co v danou situaci udělal špatně. Štípne vás, řekne nekousej. Zlobí, řve, sundavá závěsy, likviduje kytky, krade puzzle, ťuká na rybičky do akvária, řekne si přestaň. Ano, je důležité, že to ví.
Jeho šílené chování se stupňuje ... Byla jsem hodně naivní, když jsem si myslela, že už nemůže být hůř. Jeho selekce, myslím si, je dokončena. Jsem opravdu vyvolená (hlavně jediná) a jestli začne nesnášet i mě, bude se o sebe muset starat sám. Ale to se nejspíš nestane, občas si myslím, že je to moje siamské dvojče. Aktuální stav řevu = vadí mu i vzduch. Dost často visí hlavou dolů a drápkem si hudruje nosní dírku. Pořád klepe zobákem do klece, vlastně i do dveří a taky do mojí hlavy... Všechno ničí, neváží si hraček ani stromu, všude schválně kadí, mluví ze spaní, vrže zobákem, když vás bolí hlava, a co je nejhorší - začal chodit po zemi. Dost rád se schovává a má z vás srandu, když hodinu běháte po bytě a hledáte toho zatracenýho holuba a bojíte se, že na něj šlápnete!! Pak se vám samozřejmě vysměje, ano naučil se smát, naučil se pípat jako mikrovlnka, prdět, smrkat, kašlat, kýchat a vrzat jako dveře. Taky mi trhá oblečení a knoflíky, vyndavá náušnice, přeštípává řetízky, krade prstýnky, škube vlasy. Útočí, když smrkáte nebo utíráte jeho hovínka, kapesník je totiž veřejný nepřítel. Když skládáte ponožky, hned vám je rozebere. Při vaření krade ingredience a při jídle vám vleze až do huby. Rozebírá klávesnice u notebooků, zničil mi sklo u mobilu. Zkazil mi skóre ve hře Rio. Nemůžete ho ani proplesknout, protože na vás intenzivně řve: "Přestaaaaaaň!" To se bojíte, aby na vás sousedi nezavolali sociálku. Přesto během jeho dospívání jsem ho naučila jednu supr věc - tancovat. Má pár svých oblíbených písniček, na které rozjede fakt bomby. Občas si i nožkou plácá do rytmu. Samozřejmě nechybí komentáře: "Tančíš, tancuju, tancuješ." Jsem na nás patřičně hrdá. Také se přiznám, že mi dělá radost, jak se ho naši chlapi bojí. Takové malé stvoření, co má pár gramů a vy přijdete do ložnice, která vypadá jako po výbuchu a tam sedí na posteli dva dospělí chlapi, úplně upocení a před sebou klec s vysmátým Korynkem. Snažili se ho přendat z velké klece do malé. Neúspěšně.
Exorcista stále v nedohlednu ... Už jsem se tak nějak smířila s tím, že z toho ptáka ty jeho nedobroty nikdy nikdo nedostane, a že vlastně žádný exorcista nedorazí, a tak se s ním prostě musíme naučit žít, což je občas fakt o nervy. Taky bych chtěla být škodič a aby mě i přesto všichni milovali a měli mě za roztomilého upovídaného papouška, který venku zdraví lidi na ulici a láskyplně se na ně usmívá. Za zdmi se však dějí věci, které by i ten nejotrlejší divák, milující Vymítače ďábla, nepřežil. Většina lidí, co má doma papouška a není to zrovna andílek, mě pochopí. Pochopí, že to není nenávist ani to, že bych litovala, že jsme obětovali mládí tomuto netvorovi, ale obrovská láska. Nedokážu si život bez něj představit, nedokážu si představit, že bych neměla jeden jediný den posrané tričko nebo vlasy. Že bych se v klidu třeba najedla nebo pustila film. Neměla věčně podrápané ruce nebo krk od toho jak po mně pořád leze. Miluji ten život s ním. Miluji život s barevným démonem.