Jeden zatracený moment

Anotace: Žít je až nesnesitelně lehké a přesto bolestnější, než jakákoliv smrt, přehlušená krásou ozývající se v našich myslích.

       Celý můj krátký a nijak výrazný život jsem prožil, jak se říká, jako z rychlíku, bez výraznějšího okamžiku. Nikdy jsem nikoho nemiloval, neměl rád ani jsem k nikomu necítil vřelejšího pouta. Dalo by se říct, že jsem nežil, ale pouze byl. Existoval jsem, aniž bych nějak postřehnul, že mi utíkají nejlepší léta doslova skrz prsty, zatímco jsem seděl v křesle a pročítal si romány o dobrodružství a lásce. Jen tak existovat, to je vám tak neskutečně snadné, stačí dýchat, jíst a pít a dělat nebo alespoň napodobovat to, co ostatní a s trochou štěstí se propletete skrze trable života až s božskou lehkostí. Nemůžete ani umřít, neboť i když je smrt singulární, tj. stejná pro nás pro všechny a všechno okolo nás, bez rozdílů, ten samotný okamžik umírání, těch několik pár vteřin je až nesnesitelně těžkých, protože musím dát zapravdu Davidu Mitchellovi v jeho díle Atlas mraků – tedy že sebevražda, dobrovolné ukončení svého života, není aktem zbabělým, ale skutkem, který vyžaduje nesmírnou odvahu a nemalou vůli. A tak jsem pouze existoval, stejně jako to dělají mnozí, jako já, na konci nepovšimnuti ani jediným řádkem v učebnici historie. Kdybych teď zmizel, nikdo by si za pár let ani nepovšimnul, že jsem zmizel.  A tak by to možná šlo dál a dál, dokud bych nezešedivěl a neumřel v opuštěném domě, bez jakékoliv vazby, která by mne zde držela. Najednou, jako doslovný dar z nebes, jsem se zamiloval, snad poprvé v mém životě jsem chtěl druhý den vstát. Rád bych upozornil, že už mi není patnáct, tudíž už jsem skrz svůj chladný život něco zažil, a přesto mne tento okamžik zasáhl jako onen legendární amorův šíp, přímo do srdce. A já si konečně uvědomil, že to, co jsem prožíval před tím, bylo pouhé bytí, pouhá existence. Avšak žít, skutečně prožívat život, znamená prožívat každodenní okamžiky, zamilovávat se a rozcházet se, narážet do sebe jako ony mraky na obloze, jako v Atlasu mraků. Proto jsem nedávno přijal slova filosofa Kierkegaarda, který říká, že život je nekončící utrpení s vědomím nevyhnutelnosti konce dané existence. Avšak utrpení není špatná věc, neboť utrpení nás posouvá dál, žene nás k našim cílům a snům.  Je to takové to dobré utrpení, jako když konečně stanete po strmém výšlapu až na samém vrcholu hory s dodřenými koleny a propocenými zády. Celou tu trýznivou cestu jste trpěli, všechno vás bolelo a nejradši byste už šli dolů, jenomže poté se postavíte s vypnutou hrudí až na samém vrcholu a ohromí vás ten překrásný výhled na okolí. I když víte, že jednou budete muset slézt dolů a pokud tento mizivý moment budete chtít zažít znova, budete muset vyšlápnout další kopec, tak si stejně při cestě dolů řeknete, že to stálo za to. A přesně takový by měl být život, neboť prožívat a žít znamená trpět a užívat si to. Naše životy jsou honbou za tím jedním pomíjivým okamžikem, kdy naše srdce trýzní láska čistá a vznešená a i kdybychom se rozhodli naše srdce vyrvat z hrudi, navždy si budeme pamatovat ten jeden, pro ostatní naprosto zanedbatelný moment, kdy jste svůj protějšek viděli poprvé.

                Blízký přítel se mě jednou zeptal, proč stále miluji jenom tu jednu, vždyť se kolem mě točí spousta dívek, cožpak nedokáži zapomenout a konečně se posunout dál? … Jak bych mohl? I když tato jednostranná láska tak neskutečně bolí, je to to jediné, co ze mne dělá člověka. Za jediný okamžik, kdy se na mě usměje, dal bych klidně všechna ta předešlá léta, jenom abych znovu prožil ono krátké hřejivé pohlazení, které je obsaženo v onom jednom zatraceně krátkém momentu, pro který žijeme a umíráme. Jak bych se kdy mohl uprostřed cesty na další kopec obrátit a prostě se vrátit? Do smrti bych si to neodpustil. Celý svůj život jsem nikdy nic necítil a najednou, když mám možnost konečně poznat, jak se cítily románové postavy, o kterých jsem si každý den četl a jejichž životě jsem snil, bych měl přestat a vrátit se do toho stavu přežívání? Ani náhodou. Pokud chceme skutečně žít, je třeba se postavit se hrdě, s vypnutou hrudí všemu utrpení, které onen život skýtá a jít dál a hlavně nezapomenout. Nezapomenout na ten jediný okamžik, který nás bude dále pohánět.