Hrabě a panna

Starý hrabĕ se s kočárem zastavil u statkáře.

Spatřil tam překrásnou dĕvečku, která stála u trakaře.

Vzplanulo mu láskou srdce, ona rychle odbĕhla do světnice.

 

Tam u plotny stála, hraběte se tuze bála.

Bylo jí i do pláče, on u stolu hodoval koláče.

 

Chtĕl si jí za ženu vzít, to ona nechtěla pochopit.

 

"Prosím otče, že si ho nemusím brát, on mĕ stejnĕ nemá rád.

 Ani já jeho, z našeho svazku nevznikne nic dobrého..... v srdci mám už jiného."

 

"Musíš si ho dcerko vzít, beztarostnej život na zámku budeš mít. Služebnictvo, perly a plno zlata, už teď se tĕším na vnoučata."

 

Panna rudé oči od pláče mĕla, za svým chasníkem chtĕla.

On však na vojnĕ byl, hořké víno tam pil.

Dopisy si posílali, lásku svou si slibovali.

 

Hrabě se to dozvĕděl, rady si s tím nevĕdĕl.

Touha po dívce byla tak veliká, že chtĕl nechat ve válce zabít jejího chasníka.

 

Jenže hrabě ochořel, v posteli jen ležel. 

Za nedlouho umřel.

 

Děvečka a mládenec se nakonec vzali a celý život se milovali.