V klobouku

Anotace: Asi takhle vypadal můj první den na univerzitě. Platonická láska a představy, o kterých nemluvím. Proč bych měla, je to ubohý...

Sešli jsme se v aule. Bylo nás asi tisíc, takové menší shromáždění lidské drůbeže. Většina se navzájem znala. Snažila jsem se vypadat přátelsky, usmívala se a každou chvíli si odkašlala, abych nechraptěla, kdybych měla promluvit.

Aula ztichla a u mikrofonu na podiu se objevila nějaká blondýna s modrýma očima.

„Ehm, ehm.. funguje to?? Jedna, dva, tři… slyšíte mě??!"

Mikrofon zapískal a pár lidí si zacpalo uši.

„Ano, už to funguje. No, tak teda ahoj všem. Jé, to je trapný.. No, tak jak se máte?? Já bych vám teď řekla pár věcí úvodem, jako jak to tu bude vypadat a co budete dělat. Jo, nejdřív vám promítnu program a…“

Hlava mi klesla, oči se zavřely. V noci jsem toho moc nenaspala. Ale zdál se mi sen. Seděla jsem v aule – sama. Bylo ticho a pak najednou někdo zaklepal. Dovnitř pomalu vešel mladý muž s bradkou. Vypadal zvláštně. Měl dlouhý fialový plášť a zářivě žluté boty. V ruce držel černý klobouk.

Podíval se na mě a hluboce se mi poklonil – až k zemi. Díval se na mě se zvláštním respektem a úctou. Choval se ke mně jako k dámě. Potom se otočil a zase odešel.

„Ví tedy každý, v jaké má být skupině?“ zeptala se blondýna. Připadalo mi trapné zeptat se, o jakých skupinách to vlastně mluví a co se to vlastně děje. Ostatní pomalu vstávali a courali se ven. Šla jsem za nimi a usmívala se víc a víc, až to bolelo. Všichni sešli po schodech dolů, tak jsem šla taky. Dole v hale se začali dělit a rozcházeli se do různých místností. Bylo jasné, že do některé mám jít i já, ale do jaké?? Hala už byla skoro prázdná. Zdálo se, že na dveřích jsou napsaná jména, ale nebyla jsem si jistá.

Potom jsem si všimla, že před jedněmi dveřmi leží černý klobouk. Někdo ho zvedl a zmizel, ale já v tu chvíli věděla kam jít. Za kloboukem.

V tom černém klobouku jsem se ztratila. Propadla jsem se do tmy a v té tmě zůstala sedět úplně nahá obklopená ničím. Měla jsem strach vstát a hledat stěny, protože jsem věděla, že bych je nenašla. A tak jsem si je jen představovala. V duchu jsem viděla ty černé sametové stěny, o které bych si otřela svou uslzenou tvář. Představovala jsem si to teplo, které z nich vychází, teplo které vychází z těch černých sametových stěn, po kterých jsem toužila.

Ve skupině nás bylo málo, asi tak sto. Neznala jsem nikoho, ale chovali se ke mně přátelsky, což mě překvapilo a hlavně potěšilo. A v protějším rohu byl klobouk a já ho mohla klidně pozorovat, aniž by si toho někdo všiml.

Večer byl mejdan, jen patnáct kroků od mostu, pod kterým jsem spala. Bylo to fajn, hlavně tam bylo dost pití. Všichni mě zvali. Svět se najednou otočil okolo své osy. Málem jsem spadla na hlavu. Hrála muzika a já tančila a chvíli dokonce v klobouku. Létala jsem nahoru a dolů… Když mejdan skončil, vrávoravě jsem se vydala pod most a tam se schoulila do rozmáčené trávy. Usnula jsem hned.

V mé mysli byly stěny klobouku o něco zřetelnější. Samet… Černý hladký samet… Ale jakkoli byl zřetelný, byl pořád jen v mé mysli… Věděla jsem, že ty skutečné stěny nenajdu a krom toho jsem měla špinavý ruce. Ztracená v klobouku toužící po sametových stěnách jsem snila o ohni a vášni, o bezpečí, uznání, objetí… o sametu a Shakespeareovi.

Říkali mi Hamletova dcera. Nevím proč. A taky mě prý viděli na jiný lodi.

Seděla jsem na zábradlí mostu a dívala se dolů do řeky. Bylo ráno a já se měla vydat zpět do auly na druhé shromáždění. Těšila jsem se, přestože mě trochu bolela hlava. Nejsem zvyklá moc pít.

V aule už byli všichni, přišla jsem pozdě, ale nikdo se nezlobil. Už nikde nebylo místo a tak jsem si sedla na zem na červený koberec. Opět se na stupínku objevila ta upištěná blondýna a začala cosi blekotat. Že včerejšek se vydařil a že doufá, že dnes to půjde stejně dobře.