Jsou dny a jsou i noci...

Jsou dny zrádné plné nicoty

kdy balancuješ na niti okamžiku

nad propastí ticha a z ní vynořeným stínům

se daří předběhnout tě a položit závoru

na cestu z níž není návratu

Za ní je jen prázdnota omotaná provazy

hustých dešťů slz dávno vyplakaných

do okapů zapomnění

A jsou i noci kdy už neoblékáš 

páchnoucí potrhaný cáry šatů

co na sobě nosí přízraky živých snů

To raději nahý zíráš do pomačkané

tváře němé masky tmy

namodralé najtemnější modří

chudokrevné z nedostatku

měsíčního světla

které se úplňkem rozlilo po obloze

 Černá díra ho pak do dna vypila hvězdám

právě ve chvíli kdy

se zrodila nikdy nekončící tma uvnitř tebe

obklopená tmou do které hledíš

V té pátráš po dávno ztracené odvaze

sejít stínům z cesty na druhou 

červy neprožranou stranu světa

kde dny už nejsou zároveň noci

ponořené do hlubin bolesti

která tu byla možná dřív

než tebou prorostla

 tu jsi pak vykoupil

ještě větší bolestí

tak nespoutanou a ohromující 

 že už nelze snést

S podzimem v barvě modročerných křídel havranů

uleháš pod šedý modřín na opadané ostří nožů místo jehličí

k smrti znaven poznáním že ještě žiješ...

že vlastně  "jen žiješ " 

ale stále nevíš jak se bezbolestně rozprostřít

do svého bytí...