Den D

Anotace: Ahoj já jsem Violet a zkusím vám trochu přiblížit svět, ve kterém žiju.

Pomalu jsem se napřímila a pohlédla Markovi do tváře. Zase jsem viděla jeho modré oči, lícní kosti a všechny dokonalé rysy v jeho tváři. Byl tady, jen kousíček ode mě, živý a zdravý. Natáhla jsem k němu ruku, ale ta jen proplula vzduchem jako papírová vlaštovka hledající přistávací dráhu. Zmátlo mě to a cítila jsem jen jak mi kapky slané vody stékají po narůžovělých tvářích.Periferně jsem zaregistrovala, že se otevřely dveře. Automaticky jsem si posledním článkem ukazováčku slzy setřela a čekala co se bude dít. Přistoupil ke mě vysoký muž v dlouhém bílém plášti. ,,Jsme tady sami?ˇˇ zeptal se. Hlavou mi proletěla spousta odpovědí,nevydala jsem však ani hlásku. Posadil se přímo naproti mě, ale nevěnovala jsem mu pozornost, až teď jsem totiž začala přemýšlet nad tím, kde vlastně jsem.
Celá místnost byla vypolstrovaná, jakokdyby sem zavírali děti, které se za každou cenu nesmí zranit. Bylo tam podivné šero a hlavně zima. Ukrutná zima, měla jsem co dělat abych nezačala drkotat zuby. ,,Jsi zvláštní dívka´´ pokračoval. Konečně jsem ho začala vnímat. Měl obrovské černé brýle, posazené skoro až na špičce nosu. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti let. ,,Jak dlouho už ho vídáš?´´. Neodpověděla jsem. Marek si mezitím přisedl vedle mě. ,, Violet, je tady teď s námi?.´´. Nechápavě jsem pootočila hlavu. Jak jsem se tady vůbec ocitla? Jediné co si vybavuju z posledních dnů mé existence je žena sedící na autobusové zastávce s dítětem, které se otřásá chladem. Snažila jsem se svému klukovi stisknout ruku. Nešlo to. Projel mnou pocit zoufalství.,,Violet, jestli neodpovíš budeme si tě tady muset nechat´´.Hned potom se to stalo. Marek se zvedl a s nožem v ruce se vrhl na cizince ve sněhovém hábitu. ,, Utečte, zachraňte se´´ křičela jsem. Bylo pozdě. Doktor se zhroutil k zemi. Skrčila jsem se do klubíčka. Rukama jsem si objímala kolena a doufala, že už to brzo skončí.
Tik tak tik tak. Probudila jsem se. Ležela jsem na posteli. Nebyla jsem schopná se pohnout. Svěrací kazajka mi to nedovolovala. Můj modrooký princ tady byl se mnou a usmál se. Na nočním stolku ležely papíry. Na jednom z nich stálo velkými tiskacími písmeny:BLÁZEN. Srdeční tep se mi nekontrolovatelně zrychlil. Marek přistoupil, pohladil mě po tváři a zašeptal. ,, Neboj se, nedovolím jim, aby nás rozdělili´´.