Rozhlédni se, člověče 6.

Stála uprostřed křižovatky mnoha dopravních způsobů v centru poctivého velkoměsta s poctivou univerzitou. Čekala. Na tu dálku nebylo možné s jistotou říci, zda zrovna měla dlouhou chvíli, či se jen utápěla v bezmyšlenkách. Byla sama. Vlastně o ní vůbec nic nevím a ani ona o mně.

Všiml jsem si, že si všimla jako jedna z prvních. Náhle zvedla ruku a zastínila si oči. Se špetkou fantazie by se její pohyb dal pochopit jako pozdrav provedený po vojenském způsobu. Uniformu všednosti na sobě však neměla. Dál klidně stála a pozorovala volný klouzavý pohyb odehrávající se někde mezi ní a slunečním diskem. Škoda že byla tak strašlivě daleko, neviděl jsem ji do tváře, jistě se krásně divila. Mám rád ženský údiv a snad ještě raději ho způsobuji.

Pojednou už nebyla sama. K nebi vzlétl první ukazováček a mimoděk spustil malou řetězovou reakci. Mnoho dosud prázdných pohledů se odlepilo od země, pestrobarevných žurnálů, mobilních zázraků, jízdních řádů a… vyprovázelo tu malou poetickou realitu.

Formace poštovního letectva se oprávněně cítila upozaděna, proto se pokusila o znovu ovládnutí vzdušného prostoru provedením několika působivých akrobatických obrazů.

Poslední otáčka nad fontánou se proměnila ve startovní výstřel. Dvě děti se naráz vytrhly jejich matkám z rukou. Každé se stejným cílem, totiž, stát se tím, kdo se zmocní malé žluté kořisti, jež se k nim beze spěchu snášela z nebes. To rychlejší, v souladu s řádem světa, vyhrálo.

.

.

.

.

.