a tak jsem napsala

Má tolik vad, že ji nemůžu nechat uchovnit, řekl porotce a začal jmenovat jednu po druhé.

Bože, o takových jsem ani neslyšela. Proč má můj pes kapří hřbet, sraženou záď, krátké tělo, široký krk, proč má úzkou mordu,

velkou mozkovnu, špatný počet zubů a kulhavou nohu? Nepravidelný krok? Olysalé uši. Vidíte to? Natírejte je sádlem.

Má snad všechny vady světa. 

To jsem ještě neviděl.

Barunka Charmline …

Přešlechtili ji.

Pak zvedl oči. ------------

Projděte se ještě jednou.

Nejde to.

Ty jeho vypadaly víc nešťastně než našich šest dohromady.

Frýda byla výborná. Pojmenoval ji po mé tetě a pak podal. Některé věci zabouchnou šuplík zevnitř.

I neklid má svůj řád.   

Prastará rasa drsnosrstých jezevčíků standart s něžnýma mandlovýma očima vraha.

Půjčovaly jsme si je, už tenkrát.

Máš falešnou březost a mléko teče. Chceš na klín. Chceš moji přítomnost.

Nenávidíš všechny psy až na Frýdu a Frýdu a usrkáváš moje latté z šálku s jeleny.

Teď ležíš v tichu na kapačkách.

Odběry krve odběry krve odběry vpichy

 v mým břichu v mý hlavě ty

Každé ráno vytírám zatajenou loužičku.

„Barunko co je to?“

„ Fuj.“

Zpod postele vykukuje čumák. Loudíme navzájem lásku. Scénický tanec pro dva s vejcem na konci čepice.

 „Smím prosit?“

 Chuť lusku zeleného hrášku prohřátého sluncem. Tvůj čumák s mojí mordou na skus.

Spíš a já píšu.

Zabalím dnešní den do chuti třešní. Do šumění listí. Do vánku nesmrtelnosti.  Umím to, když chci.

Ráno jsem stála vysoko na žebříku. Tahala přes něj větve s měsícem, nechtěl se pustit oblohy.

Ty jsi stála dole, jako vždycky a dávala pozor na každý můj pohyb.  Očima. Celým tím malým tělíčkem.

Čtyři kila lásky. Čtyři pecny svatojánského chleba. Čtyřikrát se nebát. 

Popáté budeme stát u branky Zahrady. Budeme ji otevírat harmoniku po tátovi.

Tvůj růžový stendt vyčuhující z nohy. Moje ruce, když tě nosím.

Jednou ti to všechno povím.  A budu přitom recitovat Máchův Máj.

Jen hlupáci skáčou ze svých mrakodrapů kvůli prachům.