Sylvia

Slunce upíjí z očí vodoměrek srpen prší do obilí

za chvíli odletí čápi

je srpen

pěnice zpívá v křoví nekonečnost touhy      zpívá tak až zmlknou všechny potoční žáby

zpívá tak

až zpěv zaklesne očima do větví  

položím na něj rezekvítek

---

jednou ti povím

---

posed líhne můry

včera i střevlíka

ach ty tmo černá děvko lesa

vykusuješ do mý tváře jizvy: mapu pro přežití

loukou táhne myší pluk

slyším bubny a polnice a zem se chvěje provrtaná tisícem chodbiček                        

a stromky bez kořenů kácí se                                              

zlatým dnem pro zimu

vepíšu do této básně Krysaře

jedinou větou

ať zase ožije i se svou flétnou

___

___

___