Imprese prvního nádechu

Cítím ranní rosu, svým chladem mě příjemně štípe do nohou. Přes mlhu se dere sluníčko, začíná východ slunce.
Všechno se zastavilo, zpomalilo, jsem jen já a tato chvíle. Slunce přemaluje nebe na lehce růžovou, mráčky jsou jako cukrová vata. Vítr si pohrává s mými vlasy, snad se je snaží rozcuchat. Cítím smutek z osamocení, ale zároveň jako bych se poprvé skutečně nadechla. Ten smutek už není prázdný, je tichý, krásný, smysluplný a pochopený. Jsem sama, ale zároveň v objetí momentu. Cítím se tu svá, ten okamžik křičí mé jméno a já s ním souzním. Neexistuje nic, jen já a příroda. Obyvatelé lesa se začínají probouzet, bohatství této chvilky s nimi teď sdílím. Lehnu si do trávy a jen dýchám, užívám si klid, ticho, které je ale zároveň plné zvuků a spěchu. Vše je v nádherném kontrastu. Kéž by tenhle okamžik nikdy neskončil. Jsem snad ve snu. Sluneční paprsky mě šimrají po tváři.
Vzduch je tak čerstvý, tak jiný, ostrý, bodavý, ale zároveň uklidňující, konečně mám pocit, že žiji. Jako bych se znovu narodila. Je nový den, nový začátek, nová já.