Zahrada

Anotace: Oko - do duše okno. Znám jedny oči. Překrásné oči, tak nádherné, že srdce zpívá a chce se vám plakat, když na vás pohlédnou....

Ocitám se na pokraji černé propasti, hledím dolů a jímá mne závrať. Náhle ztrácím rovnováhu a padám…cítím, jak mi vlají vlasy, vzduch mi hvízdá kolem uší, protéká mezi prsty.
Řítím se čím dál rychleji, svoje tělo už ani nevnímám…dopadám do hromady bílého chladného sněhu…když se z něj vymaním, vidím malá tmavá dvířka v rohu. Obyčejná. Zvolna je otevřu a vkročím za ně.
Zůstanu stát v úžasu! Ocitám se v čarokrásné zahradě! Kam oko dohlédne, vidím smaragdově zelený mech, tak hebký, tak jemný na dotek! Poklekám, skláním hlavu a zabořím svoji tvář do té smaragdové zvoucí nádhery! Cítím vůni mechu, hlíny, a tvář mi hladí jeho jemné štětinky. Zavírám oči a chvíli tak zůstanu….
Zvednu se, zuji a kráčím dál bosa. Kolem vidím les. Je tu nepřeberná škála stromů, od světle zelených barev až po tmavě zelenou. Je slyšet křik ptáků, ťukání datla, sem tam se mihne ocas veverky… Ve vzduchu létají motýli. Mají nádherná křídla! Průsvitná, a tak barevná až oči přecházejí…Létají v rojích, je jich mnoho najednou, vypadají jako barevná oblaka, mění směr a rychlost, a nad tím vším měkce svítí teplé velké slunce, až si zakrývám oči.
Přicházím ke studánce. Je vidět křišťálově čistá voda, ponořím do ní ruce, je tak chladivá, tak průhledná. ..A přestože mi ruce křehnou, moje srdce tluče jako o závod mocným dojetím, a já nechápu proč?
Vzhlédnu a v dálce vidím mlžný opar…mlha evokuje pocit nejistoty, tajemna…se zatajeným dechem jdu dál. Přicházím k vysoké skále. Do hluboké tůně pod ní dopadá v kaskádách vodopád, kapičky vody se třpytí ve slunci, tančí ve vzduchu, aby se vrhly do zurčící tůně a splynuly s ní…. Kolem se vznáší lehký opar mlhy, a když se na okamžik rozestoupí, s úžasem uvidím nádherou duhu! Klene se nad vodopádem v pastelových barvách, dokonalý půlkruh tvořený jemnými krystalky mlhy a sluncem...
A nad tím vším vidím oči…
Ach, tak nádherné, překrásné oči… shlíží na mně, dokonalé kružnice černých zřítelnic, kolem nich rozpínají svoje žluté paprsky dvě ohromná slunce, a září do nekonečné dálky vesmíru, kde lze tušit vzdálené světy…a tento zázrak drží pohromadě dva ostře ohraničené kruhy, kontrastující s bělobou kolem nich.
Je v nich vše. Něha, upřímnost, čest, důvěra, láska, odevzdání…… pak náhle zmizí…..zmizí za mlhou, za stěnou chladu, netečnosti, nedůvěry a ostražitosti….Zavřu plačíc oči, a toužím si ponechat ten obraz až do konce svých dnů neboť vím, že tato zahrada mi je navždy zapovězená...