Příběh o nich

Anotace: 1. kapitola (PS: je to můj první pokus:))

Petr jí poprvé spatřil na protějším chodníku, když se procházel po městě. Byl zde vlastně náhodou. Na pracovní cestu měl jet jeho kolega, bohužel však onemocněl, a proto byl Petr vybrán jako náhradník. Tohle město pro něj bylo cizí, v životě tu nebyl. Proto se po práci rozhodl, že se trochu projde a pozná další město. Měl sluchátka v uších, a byl myšlenkami někde mimo realitu, když jí uviděl. Byla neskutečně krásná. I když jí viděl jen na chvilku, než zašla do pizzerie, která stála na rohu, rozbušilo se mu srdce. Zastavil se, chvilku počkal a pak přešel ulici. Viděl v prosklené výloze jen, jak se krásná neznámá objímá s přítelkyní, a sedají si k volnému stolu. Kdyby mu to nebylo, zůstal by stát jak socha a pozoroval by jí celou dobu. Bohužel se na něj začal dívat nějaký chlápek od vedlejšího stolu, a tak se radši otočil a šel. Před očima měl však tu dívku. Měla tmavé dlouhé vlasy, které jí sahaly až na záda. Na sobě měla krátké, černé šaty, které jí při chůzi sotva zakryli zadeček. A měla nádherný úsměv. Ten úsměv ho provázel celou cestu k hotelu. Nedokázal na něj a hlavně na neznámou dívku zapomenout, pořád jí viděl před sebou. Když dorazil na svůj pokoj, dal si horkou sprchu a zalehl do postele. Byl přeci jen po celém dni v práci dost unavený. Když však zavřel oči, viděl před sebou jen tu dívku. Celou noc se obracel na posteli a tajně doufal, že jí bude moct ještě aspoň jednou spatřit.
Druhý den si pracovní povinnosti odbyl, jak nejrychleji to šlo. Kdyby měl svému šéfovi volat a říkat mu, jaké udělal pokroky ve vyjednávání s firmou, která se chtěla přidat k té jejich, moc by mu toho neřekl. Dokázal myslet jen na ní. Takže jen co mohl vypadnout z pracovní porady, sebral svoje věci a šel ven. Když však vyšel na ulici, zjistil nemilé překvapení. Začalo pršet, dost silně. Po ulicích nechodili žádní lidé, všichni se schovávali v průjezdech, na zastávkách nebo různě pod střechami, aby nepromokli. Petr si připadal jak blázen, i v tom největším dešti se procházel po městě a doufal, že jí někde uvidí, aspoň na chvíle. I ta chvíle mu za to promočené oblečení stála. Stála by mu za všechno, jen kdyby se na něj ta neznámá dívka usmála. Už ztrácel naději, měl promočené všechno oblečení a pomalu hledal cestu zpátky k hotelu, když v tom na druhé straně ulice přecházela dívka, měla černý deštník, ale mohla by to být ona. Rozeběhl se za ní, když jí na konci ulice dohnal a odvážil se na ní promluvit, vyndala klíče a zašla do vchodu. Věděl, že to byla ona, poznal by jí všude. Chvilku ještě stál, před jejím barákem a doufal, že vyjde ven. Neměl to štěstí, ale v srdci ho hřála myšlenka, že už ví, kde jeho neznámá bydlí, a že zítra po práci půjde rovnou tam.
V noci se mu o ní zdálo. Probudil se s úsměvem na tváři. Nemohl se dočkat odpoledne, až s ní konečně promluví. Nemohl se dočkat chvíle, až konečně pozná jaká je, a věděl, že bude úžasná, věděl to od první chvíle, co jí spatřil. Pro jistotu se v malé koupelně a ještě v menším zrcadle, který hotelový pokoj nabízel oholil, pořádně vysprchoval a oblékl si na sebe nejlepší košili a černé kalhoty. Když dorazil do práce, zjistil, že majitel firmy musel neodkladně někam jet, a že zasedání, které bylo na dnešek naplánováno, se ruší. Byl šťastný, mohl celý den čekat před jejím domem a věděl, že mu nemůžu utéct. Bál se však její reakce. Byl pro ní jen neznámý kluk a určitě si o něm bude myslet, že je to blázen. Překonal však strach a vyrazil rychlým krokem k baráku, kde žila. Cestou minul květinářství, a proto udělal piruetu, otočil se o 180 stupňů, a zašel koupit rudé růže. Nevěděl, zda se jí budou líbit, ale doufal, že ano. Přišel k jejímu baráku, sedl si na schody a čekal. Nečekal ani příliš dlouho, aspoň se mu to zdálo jako krátká chvíle, krátil si čas myšlenkami na ní. Ve skutečnosti strávil čekáním na svoji vysněnou čtyři hodiny, ale nevadilo mu to.
Otevřely se dveře a v nich stála ona. Krásnější než si jí pamatoval, s půvabným úsměvem. Okamžitě vyskočil na nohy a usmál se na ní taky. Pozdravil jí, pozdrav mu opětovala, čímž mu dodala odvahy. Vyprávěl jí, jak ji spatřil přes ulici, jak ji viděl, že jde do pizzerie a jak na ní od té chvíle myslí. Jak na ní čekal v dešti, jak procházel celé město, a nemohl jí najít. Věděl, že z ní jak blázen. Ale ona byla výjimečná, a celou dobu se na něj usmívala. Nedokázal jí odolat, kdyby mohl, hned by jí vzal do náručí. Na konec svého vyprávění jí podal kytici růží. Neodmítla je. Když si je od něj brala, letmo se dotkla jeho ruky. Rozbušilo se mu srdce a usmál se na ní. Zeptal se, i když velmi nesměle, jestli jí může pozvat někam na oběd. Chvilku přemýšlela, bál se, že řekne ne. Ale souhlasila. Celou cestu si povídali, pozorně jí naslouchal. Věděl, že chce o ní vědět každý detail. Při obědě, i když jí doprovázel zpátky domů, se spolu smáli, vtipkovali a jemu bylo neuvěřitelně dobře. A zase stáli u jejich dveří, když se loučili, zeptal se, jestli může zítra zase přijít. Zase se usmála tím jejím krásným úsměvem a odpověděla mu, že bude ráda, když za ní přijde. A na důkaz svých slov mu dala letmou pusu na tvář. Cítil její vůni, cítil ten dotek na své tváři. A když zacházela domů a zamávala mu, věděl, že se do ní beznadějně zamiloval.