Rande

Hodiny na věži odbily půlnoc. Černé kočky u popelnic ten zvuk dobře znaly. Nevzrušeně se hrabaly v pohozených odpadcích, dychtivě jedly, co našly a oči jim při tom svítily zeleně. Kulatě zeleně.
Vrzly domovní dveře. Na osvětlené torzo ulice vstoupila žena. V koutcích úst lehký úsměv, rychlou chůzí zamířila k městu.
Sem tam utrousila šeptem pár slov. Snad sama sebe uklidňovala…že vše bude dobré. Už když se začne svlékat. Hezky pomalu. Rozepne si šaty, až jí spadnou k nohám, pak si sundá ramínka podprsenky. Pod dlaněmi uslyší šustění kůže a chvění. Až povolí háčky, osvobodí prsa, která se v plné kráse rozvinou jako růže. Hebká, s tvrdými špuntíky bradavek.
Přitáhla si svetřík k tělu, jak ji ta myšlenka vzrušila.
Pak si svlékne kalhotky. Jemně vyšpulí zadeček, a ony jí spadnou ke kotníkům. Slabý odér její vůně vypustí kamsi do prostoru.
Podebere prsa, cinkne o bradavky…pohladí břicho, měkké a sametové, sjede rukou mezi nohy.
Zavřela oči a sykla. Cítila v podvědomí prsty…sunuly se mezi pysky do vlhka, ke všem bodům vášně, šťávy jí stékaly po stehnech a ty ji nutily sevřít nohy, aby prožitek byl co největší.
To vše před tím, než k němu přistoupí houpavou chůzí a jeho ruce vystřídají ty její…
Vzrušená došla na místo setkání.

Čekala dál, zatímco černé kočky už dávno vrněly v pelechu ze starých novin zcela uspokojeny.
Svítalo.