Je to snad konec?

Je to snad konec?

Smrt. Co je to vlastně? Přemýšleli jste nad celým tímto kontextem? Bolí, nebolí? Má to každý jasně dané, kdy si pro něj přijde?

Už jako malé dítě jsem se smrti nesmírně bála. Žila jsem se sourozenci, rodiči, babičkou a tetou. Denně mě navštěvovaly zlé sny, kde jsem si musela vybrat osobu, která s nás první zemře. Budila jsem se s velkými pocity viny, neboť jsem si jí opravdu ve snu vybrala. Tady začínal můj mozek pracovat na dětské obrátky. Ta má šílená fantazie. Myslím, že si rodiče mysleli, že jsem blázen. Byla jsem jim?

První nepřímý pohled do oči smrti nastal v mých 10 letech. Zemřela má nejoblíbenější prateta. Zdálo se mi, že zemřela. Ráno jsem to všem ze strachem vyprávěla. Nikdo mi nevěřil. Jaké však bylo zděšení, když nám do schránky dorazilo parte. Všichni mlčeli a nejspíše si už opravdu mysleli, že jsem malý blázen. Ovšem nikdo nic neřekl. Viděla jsem strach v jejich obličeji a doteď nevím jestli to byl strach z této situace, která nastala, nebo ze mě? Věřme, že ze situace. To si však jen můžeme myslet.

Dostala jsem přísný zákaz jít s nimi na pohřeb. Ještě ten večer se mi zdál sen o tetě. Prosila mě svým láskyplným a milujícím hlasem, že se semnou chce naposledy rozloučit a poté už mě znovu nenavštíví. Ráno nastalo doslova šílenství. Strach, ale jasná priorita jít na pohřeb. Samozřejmě jsem si to „vyřvala“. Neznám totiž nic urputnějšího, než samotné dítě. Pohřeb dopadl docela dobře. Tetu už ve snu opravdu nepřišla, já sic ještě pár let trpěla zlými sny, ale na sklonku puberty vše skončilo. Dětský mozek začal pracovat dospěleji.

Nikdo si neuvědomuje smrt tak blízko nás dokud nás přímo nezasáhne. V mých třiceti letech jsem ze všemi krásně oslavila kulatiny. To, co přijde za půl roku však nikdo ani myšlenkou netušil. Zemřel mi otec. Tak lehce se to teď napsalo ta věta jen pouhým ťukáním do klávesnice. Ano zemřel. Mě zemřel, ale proč, proč mě? Proč ne nikomu jinému z vás? Já si to nezasloužím ani on ne měl čerstvě padesát pár dní, chápeš to? Pár dni ani o tom už nevěděl. Přemýšlíš, uvažuješ chceš být bůh, vracet čas. Nejde to, zkoušela jsem všechno nejde to vážně ne.

Po pár dní lítosti, vzteku a nové bolesti, kterou jsi ještě v životě nepoznal začne tvé sebeuklidňování. Čtu články co se děje po smrti. Představuji si ho jak sedí vedle mě. A víš co? V té chvíli je to zcela přirozené. Už ti vlastně nic jiného nezbývá. Zůstala ti doma jen malá urna. To je on? Bože to je tak morbidní. Dát si ho do jara do skříně. Tohle z nás zbyde? Nechci tomu věřit. Hledám internetem dál…..Tak jak to tedy je? Je pak ještě něco? Uvidíme ho a setkáme se. Většina literatury říká že ano a já tomu věřím. Musím. Musíme. Všichni.

Poslední dobou se už smrti nebojím. Je tady mezi námi byť chceš nebo nechceš. Týká se všech nás. Dokázala jsem ji lépe pochopit a přijmout do svého života. Už se tě tak nebojím.

Stejně jednou přijdeš. Prosím ať to není brzy, ale vím, že přijdeš.