Anotace: Zpověď sponzora, aneb kdo řídí sportovce

 

 

 

Kapitola pátá:

Zpověď sponzora, aneb kdo řídí sportovce

 

Heslo: Vím, co chci, a umím si to prosadit.

 

Tato kapitola, stejně jako ta poslední, vůbec nebyla v plánu, ale nakonec jsem ráda, že vznikla. Až s odstupem let si uvědomuji, jak jsem ovládala neovladatelného, jak jsem ovlivňovala neovlivnitelného. Ano, je čestné dát prostor i druhé straně. Klasik by řekl: „Sám nejsi nic!“. Chtěla jsem, aby se tato kapitola jmenovala úplně jinak. Například „život s cvokem“, „po boku šílence“, „v závěsu magora“, ale žádné vhodné přirovnání nebylo povoleno. Tak jsem trvala na tom, aby to byla aspoň „Zpověď sponzorky“, ale ani tato varianta neprošla. Na vojně se stojí v zákrytu a sponzorka by vyčnívala o prsa z řady. Ať je to tak nebo tak, tato kapitola je určena převážně něžnému pohlaví.

Já vím, že běhají a jezdí i ženy, také jsem si to zkusila. Nikdo se ale neptal, jaké je žití s někým, kdo opravdu i běhá a jezdí. Neumím si představit, vlastně nechci si ani představit, jaký musí být život s profesionálním sportovcem. A tady už je opravdu jedno, jestli se jedná o sport letní či zimní, individuální či kolektivní, outdoorový či indoorový. Nepředpokládám, že v normálních rodinách by byl ten větší sportovec žena a muž by byl nucen s ní sportovat. Pokud ale je některý pán v takové pozici, potom mu doporučuji vzdát se titulu manžela, pokud není ještě manžel, tak titulu pána. Chci věřit, že aspoň řádně sponzoruje svou paní. Jinak už pro něho nemám ani pohled, natož vlídné a soucitné slovo.

Tyto řádky nepatří těm, kteří četli předcházející stránky a jsou připraveni se „opičit“ nebo dokonce mezi tyto cvoky, blázny, fanatiky, magory, či šílence dokonce patří. Pokud jsi, milá dámo (nepředpokládám, že by to v normálních rodinách mohlo fungovat i obráceně), náhodou objevila tento dokument v notebooku nebo dokonce v knihovně Tvého drahého a Tvoje oči zabloudily náhodou až sem, přečti si i řádky předcházející nebo raději si nastuduj i řádky předcházející, abys jsi pochopila řádky následující. To co Ti chci předat, je zkušenost, jak přežít v takovém prostředí.

 

Všechno začíná nevinně

 

Všechno začíná nevinně, dokonce se může na začátku zdát, že je lepší, kdy se věnuje pohybové aktivitě, než aby seděl v hospodě, proléval se pivem a smrděl cigaretami. Několikrát za týden svého drahého na půl hodinky uvolníš, on se vyvenčí a vrátí zpět. Dokonce se Ti může stát, že se Tě i zeptá, jestli může vyrazit bez Tebe. Ale pozor, nic netrvá věčně. Někdy se Ti zdá, že by bylo lepší, kdyby si jednou týdně zaskočil do hospody. Možná by se Ti mohlo zdát, že si začínám odporovat, ale vážně se zamysli nad následujícím srovnání. Do hospody půjde jednou týdně, třeba ve středu, tedy máš volný prostor k naplánování večera podle svých představ. Kolik toho může vypít, aby došel normálně domů? Jenom tolik, na kolik mu dáš a ty přece víš, po kolika pivech ho bolí hlavička. Tak to už máme dvě výhody, první je, že je pryč jednou týdně a utratí jenom tolik, kolik dostane. Další výhodou této varianty je, že o víkendech nemá tendence mizet do lesů a kopců, tedy může být úkolován pracemi, které je potřeba udělat kolem domu, samozřejmě je míněno uvnitř i vně, včetně zahrady. Nezanedbatelným hlediskem je jeho vybavení. Tedy nářadí mít musí, ale ty taky potřebuješ v kuchyni vybavení pro přípravu lahodných pokrmů, které se připravují tím pohodlněji a rychleji, čím lepší vybavení si do svého království pořídíš. Pořiď mu klidně profi nářadí. Čím lépe mu „padne do ruky“, tím lépe se k plnění úkolů postaví a dosáhne efektivnějšího výsledku. Na oblečení nehleď, úkoly může plnit i v montérkách, starých ošoupaných riflích anebo dokonce v teplákách nebo šusťákách, které ke sportu nikdy nepotřeboval, ale má je samozřejmě ve skříni. A teď to začni srovnávat se závislákem na pohybové aktivity. Nebude to dělat jednou týdně. Naopak bude svoji pravidelnost zvyšovat a čas pobytu na těchto aktivitách prodlužovat. Víkendy bude trávit s Tebou jenom za předpokladu, že Ty to budeš dělat s ním. Zapomeň na svůj plán, jeho plán je Tvůj plán. Neříkám, že nebude doma pracovat. Samozřejmě, že se bude podílet i na domácích pracích, bude k tomu, samozřejmě, mít profi nářadí, ale navíc si pořídí i profi výbavu pro svoji závislost. Zapomeň, že se spokojí s obyčejnou šusťákovou soupravou. Samozřejmě, že si pořídí kvalitní funkční oblečení, samozřejmě, značkové. Nespokojí se, s tím kolik mu na to dáš. K jakému jsi došla výsledku? Samozřejmě, chlap chodící jednou týdně do hospody je časově, materiálně i finančně výhodnější.

Všechno začíná nevinně, někdy již po ránu v posteli. Znáš ten příjemně hřejivý pocit vycházejícího slunce, jehož paprsky prostupují oknem a budí Tě. Už si začínáš představovat, jak strávíš krásný sluneční den, když vedle sebe slyšíš: „To je krásně, chtělo by to se protáhnout.“ „Já už se protahuju“, odpovídáš a ležérně odtahuješ přikrývku. „Můžeš si určit azimut“, zní z druhé strany. „Tak o azimutu mám jasnou představu ...“, ale už nestihneš domluvit, už mu nestačíš říct, že Tvůj azimut, tvůj směr je zcela jasný. Přesunut se do zahradního altánku, vzít si s sebou svou ranní kávu, něco sladkého, k tomu si přidat obyčejnou, nejméně 70%, hořkou čokoládu a nezapomenut na svoji rozečtenou knížku o žhavém Egyptě faraónské epochy. „Můžeš si určit čas“, přerušuje sdělení tok mých myšlenek. Tak o čase mám také své představy. Mohla bych to dělat do oběda, potom se nechat obsloužit a po obědě pokračovat, aby mi z vyprávění o dávných časech něco neuniklo. Akorát po obědě bych si mohla číst i ve vířivce, aby se „pouštní“ slunce lépe snášelo. Už nemám komu odpovídat, tekoucí voda v koupelně mě vytrhne z mých myšlenek a zjišťuji, že první kolo jsem nezvládla, protože než se dostanu do koupelny a následně do kuchyně, on je po snídani. Ještě nemáš v sobě poslední kousek snídaně a už máš všechno připravené, stačí se jenom obléct, obout a vyrazit s ním. Nejraději bys s ním vyrazila dveře, ale stejně nakonec podlehneš jeho plánu.

Tak nějak se to stává nezkušeným. Není důležité, jestli se bude pochodovat, běhat nebo šlapat do pedálů. Jak zaváháš, nestíháš. Jak nejsi připravená, prohráváš. Nejenže jsi vmanipulována do situace, ze které není úniku, ale navíc ani nemáš žádný vliv na celkový průběh. Nezadala jsi azimut, tedy neurčila jsi směr, kterým se budete pohybovat. Pozor, azimut je ošemetný. Ať zadáš jakýkoliv, buď si jistá, že on tím směrem zná trasy vhodné pro Tebe i trasy dobré. Samozřejmě, že Tě vezme na tu trasu dobrou, kde je více nerovností, více stoupání, více bahna. Nezadala jsi čas, tedy neučila jsi dobu, po kterou se bude aktivita provádět. Pozor, čas je ošemetný. Ať zadáš jakýkoliv, buď si jistá, že Tě za tu dobu nadměrně vyčerpá. Zvolíš-li čas delší, vybere lehčí, ale delší trať, zvolíš-li čas pro něho velmi krátký, vybere Ti trať, na které budeš trpět víc, než na té delší. K jakému jsi došla výsledku? Samozřejmě, chlap po ránu nemá v posteli co mluvit, ale naslouchat a přijmout plán, který mu přednášíš.

Všechno začíná nevinně, plánování dovolené je činností, kterou nelze v žádném případě podcenit. Společná dovolená je obdobím, na které se všichni těšíme. Chceme vypnout z každodenních starostí, chceme se oprostit od každodenních činností, chceme zrelaxovat, chceme si odpočinout, chceme si užít. Jak takový plánovací proces může vypadat? „Vloni jsme byli na horách, letos by to mohlo být zase k moři“, zahajuješ položkou do plánu. Úplně jasně se Ti vybavuje, jak jste na horách pochodovali a šlapali do pedálů cestou necestou, jak jsi měla jazyk na vestě v dlouhých stoupáních a smrt v očích v prudkých sjezdech. U moře se Ti nic takového nemůže stát. Písečná pláž, žhavé slunce, velké slunečníky, u baru konkteil „sex in the beach“ a skotačení ve vlnách. Nápad je podpořen a začíná hledání. V závěru zjistíš, že naplánoval dovolenou na dlouhých písečných plážích, kde se dá po ránu i v podvečer daleko a dlouho běhat. Na nevinnou otázku: „Ty chceš sedět celý den na slunku a večer v baru?“ a bez čekání na Tvou odpověď dostáváš odpověď: „To by Tě přeci nebavilo.“, na kterou nemáš šanci reagovat. Zase jsi prohrála. K jakému jsi došla výsledku? Samozřejmě, chlap nemá plánovat společnou dovolenou. Jediné co může, je přijmout plán, který mu přednášíš. Dnes se moderně říká dovolené wellness. Prý je to cesta souladu mysli, duše a těla. Cílem wellness je dostat se do životní pohody. Pozor na plánování wellness. Existuje reálné nebezpečí, že nakonec namísto na wellness pojedeš na sportovní soustředění.    

Všechno začíná nevinně, každá situace přináší variantní řešení. Každé situace lze využít k prosazení osobních zájmů. Můžeš si stokrát říkat, že to bylo naposledy, co jsi naletěla. Můžeš sama sebe přesvědčovat, že už nedovolíš, aby Tě předběhl při řešení jakékoliv situace. Můžeš se utvrzovat, že Ty budeš řídit chod událostí příštích. Nic Ti to nebude platné. V konečném účtování zjistíš, že ses dostala na tu stranu barikády, na které jsi nechtěla být, že jsi na stejné lodi, na stejné palubě, dokonce ve stejné kajutě s tím cvokem, fanatikem, bláznem, magorem, šílencem a maniakem. K jakému jsi došla výsledku? Samozřejmě, chlap nesmí prohrát, aby Ty jsi byla šťastná.

Všechno začíná nevinně, ale odstraňování následků je jako plavba v silném proudu. Jednu situaci zvládneš, druhou ustojíš, třetí se prostě stane a další se řítí proti Tobě kalnou vodou a v ní nejsou vidět důsledky a následky. Postupně se dá naučit reakcím na krize a ze zkušeností, nejlépe těch druhých, se poučit. Jak na to se pokusím odpovědět v následujících odstavcích. Zkušenosti se dají zevšeobecnit a využít i v dalších, nejen sportovních, oborech. K jakému jsi došla výsledku? Samozřejmě, pokud jsi nepoučitelná recidivistka nebo dokonce „anáček“, tedy člověk, který neumí říct ne a ve všem tomu druhému přitakává, ve všem s ním souhlasí a nic nedokáže odmítnout, tak dál nemusíš číst. Naopak, pokud jsi dobrodružný typ, právě pro Tebe jsou následující rady. Pro Tebe není čtení těchto řádků ztrátou času. Klasik by parafrázoval: „Pro Tebe nejsou následující rady jako házení perel sviním“.

Všechno začíná nevinně a Tvou vlastní vinou končí pro Tebe nešťastně. Jak z toho ven? Kdo se chce naučit v takovém prostředí žít, ještě lépe, kdo se chce naučit takového prostředí využít ve svůj prospěch a ke svému vítězství, potřebuje nabýt hodně vědomostí a zkušeností. K jakému jsi došla výsledku? Samozřejmě, všechno začíná nevinně a končí to Tvou závislostí. Nauč se s tím žít, věř mi, bude Ti líp. I závislost může být pozitivní. Být pozitivní znamená upevňovat své sebevědomí. Nejenže zvládneš žití v prostředí pohybových cvoků, ale že jim také dokážeš, že klidně se pustíš do jejich aktivit. Samozřejmě s rozumem, ne bezhlavě jak oni. Ukaž jim, že to také umíš, ale nemusíš to dělat až tak extrémně jako oni. Tím, že si k tomu „čichneš“, stoupneš v jejich očích a současně si upevníš své sebevědomí. Udržuj si své návyky, není to tak složité, stačí pravidelně provozovat aktivity okolních magorů jen do stádia, které Ti umožní udržovat se. Časem zjistíš, že když přijde na lámání chleba, můžeš se srovnávat i s těmi mladšími. Zjistíš, že jsi na tom líp, než ti mladší, že na rozdíl od nich nemáš problém popoběhnout, když Ti přijíždí autobus na zastávku, že se nezadýcháš, když máš vyběhnout schody do třetího patra. Všechno špatné přinese něco pozitivního,

 

Pohoda chůzí, pohyb pochodem

Chůze je přirozený pohyb k tomu, abychom tělo přemístili tam, kam ho chce hlava dostat. K tomu má tělo nožičky, které ho nosí. Pokud chceme, aby nás nožičky dlouho nosily, musíme se o ně náležitě starat. Když je začneme přetěžovat, začnou nás bolet, následně si udělají puchýře, čímž dávají jasně najevo, že naše aktivita je už více než neúměrná jejich schopnostem. Není třeba své nožičky přetěžovat. Kdo si nedá poradit, trpí. Vždycky si říkám: „Už to nebudu dělat, nemám to zapotřebí, abych tak trpěla. Už ho nebudu poslouchat a budu si dělat, co chci já!“. Výsledek tady je ale opačný. Za to může ale hlava, nechá se vždycky ukecat. Když se nechá ukecat jenom na chůzi, tak to ještě jde. Při dalších pohybech už to bývá horší. 

Nejlepší je chůze pod námětem. Chodit jen tak, bez cíle bloumat pomalu sem a tam, v příjemném prostředí a za přijatelného počasí, je docela příjemné. Chodit s jasným cílem, z uličky do uličky, od krámku ke krámku, s delšími nebo kratšími zastávkami nejen u výkladů, ale i pultů a následně i pokladen, zejména když máš k dispozici „plastic money“, je ještě příjemnější. V tomto případě totiž hlava nehlásí, že nožičky bolí. Chůzi mohu vřele doporučit. Konstatovala jsem, že nejlepší je chůze pod námětem, z toho tedy vyplývá, že i bloumání bez cíle musí mít pro Tebe vždy pozitivní výsledek. Neříkejme tomu bloumání, říkejme tomu rande z francouzštiny. Krásné české slovo vyjadřující právě ten příjemný pocit chůze.

Na takovém rande se můžeš plně realizovat, spojit příjemné s užitečným – nejlépe mojí metodou 6P. Moje metoda je léty prověřená, osvědčená, účinná a nenáročně realizovatelná. Moje metoda 6P obsahuje plán, prostředí, pohyb, proslov, přesvědčení a provedení. Jednotlivé činnosti jsou logicky rozděleny a navazují na sebe. Takže na rande jdeš s jasným plánem, cílem co chceš prosadit a promyšlenými kroky, jak toho chceš dosáhnout. Prostředí musíš volit obezřetně. Rozhodně ho nemůžeš doprovázet na fotbalový zápas nebo nedej Bože, do hospody, kde na něj vybalíš, co máš na srdci. Buď se hned kousne a řekne, ať už s „takovýma blbostma“ na něj nechodíš, nebo Ti všechno na půl ucha a na půl huby odsouhlasí, aby Ti následně při realizaci sdělil, že tak to tedy neodsouhlasil a že sis to všechno vymyslela. Vzít ho na rande do lesa, parku nebo polem je daleko lepší. Nebude se rozptylovat hlukem burácejících tribun ani ho nebude rušit záclona vzdouvající se větrem hospodského ventilátoru. Pohyb, ladný pohyb, volný pohyb je způsob, jak ho ukolébat, jak ho naladit do módu „poslechu“. On nemá co říct, Ty toho máš na srdci mnoho a teď to můžeš do něho valit horem dolem. Proslov ale musí být promyšlený. Ne že všechno na něj vybalíš hned, pěkně mu to skládej, postupně navyšuj hromadu, až se pod tíhou nezmůže ani na slovo. Přesvědčila-li jsi ho, rezignuje. Nezmůže se na odpor, odsouhlasí všechno, i to, co jsi dala na seznam věcí, na kterých nebudeš trvat, ale přednášíš je proto, abys i Ty dokázala, že umíš ustoupit a vyhovět i jeho rozhodnutím. Následné provedení je praktická realizace. Problém něco udělat Ti nedělá potíže.

Navíc, u nás žádný problém neexistuje. To jsem se také, tentokrát od něj, naučila. Víš co je problém? Problém je odchylka od rovnovážného stavu, kterou chceš řešit, ale nevíš jak! Zdá se ti to složité? Není, je tomu právě naopak. Jednoduchý příklad, imaginární, vymyšlený, ale pro pochopení definice dostačující. Koupila sis lodičky, pěkné, módní, ale nebyly zrovna v nižší cenové kategorii. Bloumáš ulice od výkladu k výkladu a uvidíš šatičky. Vejdeš dovnitř, a nejenom že se Ti líbí ještě víc, navíc Ti sluší a mají poslední model právě Tvé velikosti a právě barva šatiček ladí s novými lodičkami. Jenže už máš vyčerpáno za botičky a po výplatě šatičky už nebudou. To je problém. Je to odchylka od rovnovážného stavu? Samozřejmě, že je. To přece není normální, aby v jednom týdnu a ještě daleko do výplaty měli botičky i šatičky. Chceš to řešit, říká definice. Co chceš, Ty to musíš řešit, protože taková příležitost se už nenaskytne. Závěrečná část definice říká, že nevíš jak řešit. Ale Ty víš, jak situaci řešit. Už to není problém, protože Ty znáš řešení, Ty ho vezmeš na rande a on se určitě dobrovolně vzdá nákupu jeho nových botiček na sportovní aktivity nebo vydrží s nákupem řetězu a brzdových destiček až po výplatě.      

Dlouhé procházky, jak už víš, jsou lepší, hlavně se to nesmí zvrhnout v dálkové pochody. Už ten termín pochod zavání pakárnou. Ať si chlapci pochodují na vojně, ale netahají to mezi normální lidi. Mašírovat mohou na buzeráku nebo do VVP. Pro Tebe, která jsi neznalá terminologie nám zasvěceným zcela běžné, je buzerák místem, kde učí vojáčky pochodovat a VVP je místo, kam si chodí hrát na vojáčky, tedy vojenský výcvikový prostor. Tady začni rozlišovat mezi chůzí a pochodem. Když se s ním vydáš na pochod, nevydáváš se s ním na procházku chůzí. Pochod je svižné kmitání nožičkama, někdy až tak svižné, že ho musíš krotit, protože jeho chůze se může začít měnit v Tvůj poklus. Když s ním jdeš na pochod, jdeš si protáhnout tělo. Nemysli si, že budeš mít chuť mu něco vysvětlovat. Budeš ráda, když Ti bude stačit dech a nebudeš muset ho brzdit, protože mu nestačíš. Uvědom si, že pochodovat jdeš proto, že se chceš protáhnout, že si chceš zatrénovat, že chceš být štíhlá.

Pohodlnost pochodu závisí na konkrétních podmínkách a ovlivňuje ji nejen venkovní teplota a terén, ale i vhodné oblečení a obutí. Nech se hýčkat, nech si poradit, vyber si oblečení a obutí do každého počasí a terénu. Přeci nebudeš pochodovat se zpocenými zády, to chce funkční spodní prádlo. Na to patří funkční tričko druhé vrstvy, které není jenom pro funkčnost, ale i na to, abys ho reprezentovala. Pro případ, že počasí není až tak příznivé, není na škodu mít funkční bundičku s kapucí, kdyby náhodou začala padat shora voda. Kalhoty se dají také pořídit také funkční, není třeba nosit tepláky. Obutí je stejně důležité jako oblečení, na běžné pochody stačí kvalitní boty na běhání. Takové ty reklamní trháky na pochod a běhání zvlášť neber moc do úvahy. Podívej se na to takhle – běhání je vyšší stupeň pohybu od pochodu. Když si pořídím kvalitním boty na běhání, ten pochod v nich také zvládnu, pokud ale nejdu pochodovat po horách, kde jsou kameny, kořeny, vymleté cesty plné výmolů a je dobré mít nejen silnější podrážku, abych to necítila, ale také zpevněný kotník. Kůže kombinovaná s funkčními materiály, kvalitní podrážka, nízká hmotnost a to všechno umocněné precizním, barevně sladěným a módním provedením je vhodná obuv na takovou aktivitu.

Rychlost pochodu není také zanedbatelný faktor ovlivňující Tvůj momentální stav. Pochodovat rychlostí čtyř kilometrů za hodinu je courání a požadovaný efekt za dobu strávenou v terénu není adekvátní. Jak by řekli v obchodě, poměr cena/výkon není v tomto případě v nejlepším poměru. Chce to kmitat aspoň rychlostí o kilometr víc, bez problémů se dá i šest, pokud máš trochu kondičku, vhodné oblečení a počasí a terén tomu přispívají. Tak určitě Ti už z toho vychází, že co je mezi tím, je asi nejlepší. Je to příjemné a můžeš to dělat dlouho. Pozor, moc dlouho ne, tak přiměřeně dlouho. Nenech se vyprovokovat a pochodovat rychleji. To už, zejména u nás, co máme hlavu ve výši jeho ramen, není pochod, ale mírný poklus. On natáhne krok a Ty vedle něho poskakuješ. Tak to tedy ne. Ty nasadíš krok a on ať si ho zkrátí. Zase nechoď moc pomalu, protože když ho donutíš zkrátit krok až moc, vypadá vedle Tebe jak křepčící slon. Časem najdete spolu rytmus, který Ty zvládneš, a on se mu dokáže přizpůsobit. Pokud chceš chodit pochodovat sama nebo jdeš pochodovat sama, protože už Tě nebaví sedět a není možnost pochodovat s ním, uvědom si, že nemáš vedle sebe kontrolu své rychlosti. V takových případech je nutné si pořád uvědomovat a vsugerovávat – pochoduji, svižně kmitám, držím rychlost. Další variantou je mít s sebou vhodnou GPS a místy na ni mrknout a zkontrolovat rychlost a vzdálenost. Až budeš mít „nachoděné“ všechny trasy v okolí, nebude potřeba ji tahat s sebou. Bude Ti stačit mobil, ten je dobrý mít pro každý případ s sebou, ne z důvodu, že si budeš muset zavolat pomoc, ale kdyby sis na něco vzpomněla a chtěla mu vydat úkol ke splnění, a z důvodu kontroly času, který právě trávíš na cestě. Mobil už má tolik funkcí, že je ani nejsi schopna využívat, tak nastavení takové drobnosti Ti nemůže dělat potíže.

Délka pochodu nemusí být vždy úměrná času. Když se necháš vyprovokovat a zrychlíš, zvládneš za stejný čas větší vzdálenost, než bylo v plánu a výsledkem není radost z pohybu, ale vztek, že jsi to zase přehnala a bolí Tě nožičky. Délku pochodu je někdy dobré registrovat, tedy vést ve statistice. Prostě znáš vzdálenost od bodu k bodu a po jejím překování si ji necháš vést ve statistice. Hlavně si neveď statistiku sama. Nechej si dokládat, je Ti to stejně jedno jestli máš o kilometr víc nebo míň, ale nech ho, ať se baví a dokládá. Nechej si zavrkat výsledné číslo za měsíc, popřípadě za čtvrtrok, donuť ho říct, že jsi dobrá, nechej se pochválit. Určitě se při tom budeš docela dobře i bavit. Pro Tebe je ale podstatné, že si srovnáš svoje výkony se svým pocitem, a pokud se cítíš dobře, není důvod v takové aktivitě se stejnou intenzitou pokračovat. Jenom pozor, aby ses nedostala do stavu závislosti. Nic se nemá přehánět, nedej Bože, dostat se do stádia, kdy nezaplněná kolonka ve statistice se stává národní tragédií.

Směr pochodu je důležitý. Pokud je směr pochodu dopředu daný, jsou jasné i waypoists. To jsou body, které jsou zadané v GPS přístroji, a navigování probíhá od jednoho bodu k druhému. V případě, že Ty určuješ směr, dbej, aby i příslušné zájmové body odpovídaly Tvému záměru. Pozor je třeba si dát na letní pivní zahrádky, už z dálky poutající kolemjdoucí ke krátkému, odpočinkovému posezení, které se může po několika orosených pohárech patřičně prodloužit, dráhy motokár, kde nejen pohled, ale i osobní akce ho zajímá víc, než Tvoje přítomnost, letiště, kde se pohybují nejen v nízkých výškách bezmotorové a motorové stroje, ale i na jejich okrajích zapálení modeláři, kteří dokáží upoutat jeho pozornost víc, než Tvoje procházková trasa. Ven si šla se projít a ne to strávit na nějakém nudném místě. Kochat se může i pohledem přes plot koupaliště, na hráz rybníka nebo rozkvetlou louku, kde je plno objektů, které ho mohou rozptylovat. Neplánuj směr pochodu ani těmito ani podobnými místy. Směr pochodu určuješ Ty. On je tam proto, aby Ti plánovanou trasu zpříjemnil, dělal i ochranu proti dotěrným opilcům vracejícím se právě od letní zahrádky a sledoval tempo, kterým ses rozhodla danou vzdálenost překonat.   

 

Běhání není žádná slast

 

Neříkám, že si ráda trochu neprotáhnu ztuhlé tělo. Běhání mě ale moc nevzalo za srdce. Procházet se je příjemné, můžeš to dělat dlouho a hlavně častěji než běhání. Taky při tom uvidíš daleko víc než při běhání. Navíc si s sebou můžeš vzít i něco do batůžku, aniž by Ti materiál při procházce překážel. V našich klimatických podmínkách se zdá, že když se chlap dívá na běžící ženu, tak má jenom jedinou odpověď: „Zase jedna co hubne do plavek“. Je to nespravedlivé. Proč by i žena nemohla trénovat a chlap hubnout. Podívej se kolem sebe a nebudeš se stačit divit kolik „pivních“ postav Tě bude míjet. A nedej Bože, když něčemu podobného řekneš, že by s tím měl něco dělat. Zpravidla takový Ti odpoví: „Správný chlap má cíchu a smrdí“. Správný chlap má vypracované svaly a vypouklou prdélku, vana patří do koupelny. A když jsme u toho „chlapského“ běhání, může to být také obráceně. Hubne proto, že si pořídil mladou ženu a chce se jí vyrovnat. Ne nadarmo se říká: „Když chceš ze starého chlapa udělat blázna, dej mu mladou ženu!“. Podívej se na pohádku „S čerty nejsou žerty“. Ale není třeba všem křivdit.   

O běhání Ti nebudu dlouho vyprávět, tomu jsem se více méně úspěšně vyhýbala. Bylo sice období, kdy jsem si to zkusila, mám zapsaný nějaký ten kilometr ve statistice svého svěřence, ale žádná sláva to není. Běhání je opravdu nuda. Daleko nedoběhneš a dlouho to trvá, než vůbec někam doběhneš. Nic pořádně přitom neuvidíš, protože se musíš pořád dívat pod nohy, aby tělo neupadlo při zakopnutí. Píchá z toho v boku. Nechápu, jak někdo může běžet hodinu a tvrdit, že je to oblíbená vzdálenost. Vždyť to nemá logiku. Jak může být hodina oblíbená vzdálenost. A ten magor dokázal běhat několik hodin. Chybí Ti dech. Ještě, když se po vyběhnutí ohlédneš, vidíš na svoji startovní čáru a už nemůžeš dýchat, musíš se zastavit a nalapat trochu dechu. Při běhu se nedá odpočívat, i když někteří dokáží přesvědčovat, že to není problém. Nemůžeš přestat šlapat jako třeba na kole. Musíš nohama kmitat i z kopce, a z kopce rychleji než do kopce, aby tělo nepřepadlo vpřed.  Potíš se. Ať vybíháš za slunce nebo pod mrakem, na jaře (v zimě určitě ne) nebo v létě, za chladného rána nebo polední výhně, vždy se potíš. Vyběhneš a už se můžeš jít sprchovat. Tak to mě na běhání zrovna nenadchlo. Bolí z toho nohy. Po každém běhání, krátkém nebo delším, volném nebo rychlém, z kopce nebo do kopce, bolí nohy. Nechápu, jak někdo může mít dobrý pocit z toho, že ho bolí nožičky. A aby ho bolely víc, tak si dělá žabáky, protože potom mu to lepší běží do kopečka. I ten pitomý pojem „kopeček“. Čemu říká kopeček je sráz, do kterého se musíš zadýchat i kdybys jenom šlapala, a opačným směrem se dá sejít jen přenášením váhy na paty. Bolí záda i ramena. Často bolí záda, zejména oblast bederní páteře, jak tělo dopadá na zem a zase se odráží do skoku. Vždycky bolí ramena, jak se snaží ruce pomáhat tělu v dopředném pohybu. Když se ruce při běhání nepoužívají, ramena bolí ještě víc, protože strnulé tělo v horní polovině je protipólem kmitající poloviny spodní a výsledek je běh neběh a rozlámané celé tělo.

Časem ale přijdeš na to, že když to děláš pravidelně a s rozumem, dá se z toho vzít i něco pozitivního. Rozhodně se časem cítíš lépe než na začátku, ale chce to čas, pravidelnost a přiměřenost. Dokonce se někdy může stát, že máš z toho i radost a dokonce můžeš i něco ze svého okolí vnímat. Rozhodně nedoporučuji běhání, které je dnes „in“. To jsou běžci bez rozdílu pohlaví a věku, kterým říkám „špunťáci“. Jsou lehce rozeznatelní, protože v uších mají špunty a trčí jim z nich dráty. Někteří mají dokonce i sluchátka, za která by se nemusela stydět ani profesionální nahrávací studia. Nevím, co z takového běhu mohou mít. Do uší jim hučí jejich oblíbená muzika, nepředpokládám, že to bude v běžeckém rytmu a už vůbec ne, že to budou rady trenéra. Tito jedinci se ochuzují o to nejpodstatnější, totiž o svůj pocit z pohybu. Neslyší se, jak šoupou nohama, jak dupou, jak funí. Oni nemohou slyšet ani vlastní tlukot srdce, vlastní dech, vlastní sípot, když už nestačí s dechem. Neslyší, jak jim šustí listí pod nohama, jak se ohýbají větve stromů a ševelí listí, neslyší ani zpívat ptáky a z dálky houkat místní lokálku. Vůbec největší nebezpečí pro ně je, že neslyší ani volání, ani cinkání kola, ani popřípadě troubení auta. Všichni se jim snaží vyhnout, když je vidí, jak se potácí uprostřed cesty, o které si myslí, že je pouze pro ně a nikdo jiný na ní nemá co dělat. Tento způsob relaxace není asi vhodný ani pro tělo ani pro ducha.  

Snažila jsem se získat adekvátní informace o běhání. To by jeden nevěřil, kolik máme odborníků na tak přirozený pohyb jako je běh. Nejhorší na tom je, že každý má jen tu svou pravdu a jedině jeho názor je ten správný, ověřený a následování hodný. Mně se líbil názor, který propagoval běh jako aktivitu, která se má provádět tak, aby byl člověk schopen při běhu komunikovat, sdělovat své myšlenky a pocity. Tedy aby běh byl příjemný. Zkus si běžet takovým stylem s cvokem. Tempem, při kterém si s Tebou bude bez problémů povídat, Ty už běžíš sprintem. Je jasné, že při takové rychlosti se nedá ani pořádně nadechnout, natož pravidelně dýchat a už vůbec ne, kromě sípotu, vydávat srozumitelné a rozpoznatelné zvuky. Kyslíkový dluh je prostě kyslíkový dluh. Když on zvolní (ani jeho „volně“ není Tvoje „pohodově“) a Ty jen otevřeš ústa k vyslovení krátké věty, dostane se Ti rychlé studené sprchy: „Nepindej, zrychli!“ nebo „Moc kecáš, málo makáš!“. Po takovém sdělení Tě přejde chuť si užívat a lituješ momentu, kdy ses rozhodla, že si půjdeš protáhnout tělo. V takovém momentě je jediné řešení – zastavit a skopat jistou část jeho těla do špičata.

Běhání snižuje sebevědomí. Běhání přímo deptá. Neprováděj pohybovou aktivitu zvanou běhání s někým, kdo nechápe, že Tě bolí nožičky, že nestíháš s dechem, že Tě píchá v boku, a kdo neuzná, že co jemu přináší požitek, může Tobě přinášet bolest a utrpení. Představ si situaci, kdy běžíš, co to dá, prostě víc už to nejde, zrak zakalený, srdce v krku, plíce už nemáš, nohy odmítají udělat o centimetr delší krok. A v takovém okamžiku vedle Tebe bokem hopsající magor (bokem hopsající znamená, že je k Tobě natočený bokem nebo dokonce i čelem a běží stejným směrem jako Ty, nebo přitom dělá poskoky úkrokem, couvá nebo někdy dokonce kolem Tebe ještě krouží, to je, že Tě tímto pohybem obíhá kolem dokola) Ti začne radit, co máš dělat. Bradu výš, lokty více dozadu, dva kroky nádech, dva kroky výdech, kolena výš, dopad na paty, odraz na špičce, prodloužit krok, nedupat, vlnit se, úsměv, radost na tvář.  Tak to je depka číslo jedna. To je na zastavení a dobře mířenou facku, která je vždycky lepší než pět minut vysvětlování. Depka číslo dvě, kdy už pochopí, že některé věci nesmí dělat, je při společném běhání v nepřehledném lesním terénu. Běžíš, jak se ti líbí a v okamžiku, kdy se dostanete do lesa, Ti oznámí: „pokračuj po této cestě podél lesa, sejdeme se na konci lesa“ a zmizí do lesa. Běžíš tedy sama, užíváš si to, nikdo Tě nekárá, nenutí k výkonům, po kterých by Tě mohlo něco bolet. Je to v lese, téměř rovinka, přímá cesta, není kam zabloudit a není to ani daleko, radost se účastnit takové aktivity. Když dobíháš ke stanovenému bodu, vidíš, jak tam poskakuje šílenec, dělá shyby na haluzi buku a kliky na prašné cestě. Tričko, které jsi mu dala oprané, vypadá hůř než hadr na utírání chodby panelového činžáku. Než stačíš spustit o tom, jaké je čuně, začne se rozčilovat, kde jsi, jestli to nešlo ještě pomaleji, ať se nezastavuješ, že se maká zpátky. To přechází chuť do života, to je zkažený nejen okamžik slastného pocitu v lese, ale celý den.

Určitě nebude na škodu se trochu zastavit nad tím, jak běhají ti druzí. Přece není nutné kritizovat sama sebe, když jsem téměř dokonalá. Rozeznat na dálku jestli to, co se blíží, je muž nebo žena, není tak jednoduché, ale rozeznat na dálku špatně a dobře běžící postavu je poměrně lehké. To zvládám už poměrně dokonale a někdy se i dobře bavím, když se postava blíží, zejména když její styl je definován jako nestyl. Prvním znakem, charakterizujícím běžce, je jeho poloha vzhledem k zemi. Někteří běží v přehnaném předklonu, další zase v záklonu. Druhým znakem je pohyb rukou. I když špatně vidíš do dálky, je rozpoznatelné, jestli ručičky kmitají nebo ne. V okamžiku, kdy se postava přiblíží, je to komedie a těžké zatajování smíchu. Nejdřív ručičky a horní část těla. Některým ručičky, namísto podél těla, kmitají do stran a krajní polohy jejich loktů dosahují šířky automobilu střední třídy. Takový běžec je jako pochroumaný panák, pokud si to neumíš představit, tak si představ špatně sešroubovanou loutku, kterou zatřepeš. Protikladem jsou běžci s pěstičkami na prsou nebo dokonce svěšenými k bokům a strnule lpící na těchto bodech. Tím ručičky způsobí, že trup se kymácí v pozicích cirkusového klauna při jeho vrcholném vystoupení. A můžeme se podívat na nožičky. Přehnané zvedání kolen je směšnější než běh šoupáním jak v papučích při prohlídce zámeckých komnat. Zejména my, něžné pohlaví, máme sklon dávat kolínka k sobě a paty vykopávat do stran. Tímto způsobem muži téměř neběhají, to jsou výjimky, ale když tak vidíš běžet chlapa, to je už na hlasitý smích. Snaha o sportovní aktivitu se musí ocenit, ale když vidíte chlapa, který evidentně mladý už byl, tedy věk, kdy se za ním dámy točí, už má za sebou, jak tlačí vanu před sebou, jak funí, jak je propocený, jak z posledních sil překládá nožičky, kterými šoupe o zem, při každém dokroku dupe, tak ani na podívání nic moc. Schválně se rozhlédni a zkus počítat, kolik běžících chlapů stojí za pohled, ale když za to stojí, tak se podívej a kochej se, jak drží tělo, jak se mu volně pohybují šlachovitá ramena, v upnutém tričku se mu rýsují bochánky, a jak mu pracují svaly na nohách, nejen když se blíží, ale i při pohledu zezadu, když se ohlédneš. Nestyď se ohlédnout, když se něco líbí, je třeba si to prohlédnout.

Možná jsem se někoho mohla dotknout, když jsem použila slovo smích, a tím jsem mohla snížit i přes jeho maximální snahu jeho osobní autoritu. Někde jsem slyšela nebo možná dokonce i četla (dnes je tolik nesmyslů i smyslů prezentovaných na mediálních sítích, že si ani člověk s fotografickou pamětí nemůže pamatovat všechno, co a kde viděl), že kdo si umí udělat srandu sám ze sebe, má právo si dělat srandu i z těch druhých. Tak proč bych se nesmála tomu, co mně připadá směšné. Sama sobě někdy připadám směšná, ale to je pohled z trochu jiného úhlu.

 

Na kole jenom pro radost

 

Po období běhání přišlo období horského kola. Naivní představa, že jízda na kole je pohoda ve srovnání s během, vyprchala velmi rychle, vlastně po první „projížďce“ lesem po cestách, spíše necestách, po kterých se nedá ani pohodlně procházet. Nejhorší na tom je, že nevíš, co Tě čeká. Nikdy jsi na kole terénem, do kterého Tě právě vzal, nejezdila. Městský park není příměstský lesopark a ten není zalesněným a horským terénem, ve kterém si libuje a myslí si, že když to baví jeho, bude to bavit i Tebe.

A teď pozor. Když Tě bude lákat na „projížďku“, nech rozsvítit všechna červená výstražná světla v hlavě, rozžhav mozkové závity a šrotuj myšlenky. Pokládej si otázky a hledej odpovědi. Než je najdeš, dělej drahoty, dodělávej věci anebo mu dej první něco dodělat, což se jeví jako nejlepší řešení. Za prvé ho donutíš i něco udělat, zpravidla rychle a za druhé máš čas na rozmyšlení. Zásadní otázka zní: „Kdy jsem vyjela naposledy?“. Nesmí být ani dlouhá ani krátká prodleva. Po dlouhé prodlevě Tě čeká nová bolest, která už odezněla, po krátké naopak ještě neodezněla. Následují další otázky: „Co mě bolelo?“. Je třeba si uvědomit, jaké bolesti jsi měla v průběhu jízdy a co Tě trápilo po dojezdu. „Co by mě mohlo bolet?“ To není špatná otázka, to je přímo výborná otázka. Je třeba si vzpomenout, co jsem poslední den nebo dny dělala. Co mě bolelo, když jsem se bavila na zahrádce s kytičkami, nebo kde mě ruplo při věšení záclon a jestli ještě cítím naražené koleno o židli. „Kolik chce jet?“ Vzdálenost je důležitá, protože už víš, že po pětadvacátém kilometru chceš vidět branku u domku z pohledu ze zahrady a ne být ztracena někde v lese s vědomím, že jestli Tě teď tady nechá, tak ještě dva dny budeš hledat cestu z lesa. „Kam chce jet?“ Excelentní otázka. Některé trasy mají už svoje pojmenování. Už při vyslovení jejich názvu se mohou ježit nejen vlasy ale i chlupy. Třeba v Kroměřížském regionu je „kouzelná“ trasa –Brdo–,  v Bruselu to bylo –Waterloo–. Následuje otázka: „Kudy tam chce jet?“ Dříve nebo později zjistíš, že ne všude vedou „horské“ cesty plné výmolů, bahna, kaluží, kořenů, úzkých průjezdů mezi stromy, pařezy nebo kameny, anebo cesty ze sypaného makadamu. Na stejné místo se dá dojet i po širokých bezpečných cestách, často asfaltových, prostých nebezpečných úseků a bez překonávání strmých stoupání. I na Brdo se dá jet přes Novou Dědinu a lesem k cíli nebo po silnici přes Cetechovice a širokou lesní cestou k cíli. Waterloo není výjimka, akce Wombe Somuter je první příklad. Trasa je vedena lesními pěšinami, někdy i širokými, ale v „mírně zvlněném“ profilu, bahnitým podjezdem pod dálnicí, z části po dlážděných cestách z velkých žulových kostek, které Ti vytřesou celé tělo a po šotolinovém povrchu, kde i malé zaváhání může způsobit nekontrolovaný pád. Ale k cíli vede asfaltová silnice a je navíc podstatně kratší než cesta první. Marná není ani otázka: „Proč chce se mnou jet?“. „Opravdu chce, abych si užila čerstvého vzduchu?“ „Chce mě zničit, ať může zase vyjet několikrát sám?“ „Nečeká moje odmítnutí, aby mohl jet dnes jenom sám?“ Otázek je řada a odpovědi nejsou jednoduché. Vyznat se v logice některých jedinců znamená roky dřiny, odříkání a sebezapření.

Úvodní rada by mohla znít – nevyjížděj s ním na neprozkoumané cesty. Vojáci dělají rekognoskaci terénu nebo srozumitelně řečeno zjištění skutečného stavu v terénu. Tak jenom když víš, kam se jede a jak to tam vypadá, dovol, aby Tě vedl. Jak zklame, má mínus. Proto je vhodné ho někdy nechat jezdit i rekognoskační trasy. On se projede, zjistí, že tam projede jenom on, tedy je zbytečné Tě na tuto trasu vyvádět a hledá trasu jinou. Zpravidla jezdí tam, nevím kam, vrátí se, nevím kdy, ale ví, kam Tě brát nemá. Když už se rozhodne, že Tě na takovou trasu pustí a nabídne Ti doprovod, neboj se zavelet. Když chce si s Tebou zajezdit, musíš chtít si zajezdit hlavně Ty sama. Dopředu si ale nadiktuj, kam se pojede, kudy se tam pojede, jaká bude rychlost, a dopředu ho také upozorni, že Tě nebude „buzerovat“, pardon, „poučovat“ jak máš na co najíždět a jak to máš sjíždět nebo vyjíždět.

Nauč ho zpříjemnit Ti cestu. On přeci ví, kam se jede, jaký je tam terén a kolik je to kilometrů. Když ví, kde je průjezd křižujících cest, musí Tě předjet, na křižovatce ukázat, že máš volno, abys nemusela zbytečně brzdit nebo se rozhlížet. Zvlášť výhodné je to v místech, kde je prudší sjezd s následným výjezdem do protisvahu. Rychlé a bezpečné projetí s využitím setrvačné rychlosti Ti šetří síly i zbavuje obav s možného střetu s jiným bikerem nebo dokonce autem. Když ví, kde je nebezpečný úsek, je třeba, aby Tě včas upozornil, předjel Tě, nejdříve vysvětlil, jak je možné tento úsek zdolat, potom Ti to názorně ukázal a Ty se stejně nakonec rozhodneš překonat úsek bez opětovného nasednutí na kolo.

Když na cestě Ti vytýká, ona je to přímo „buzerace“, že jedeš pomalu, že sesedáš před kaluží, že neprojíždíš kaluže, proč neprojíždíš zúžený prostor, proč neobjíždíš překážku po té straně, kterou Ti ukázal, proč sesedáš s kopce, proč sesedáš do kopce, proč nepřidáš, proč brzdíš, tak jasně vyjádři svůj pocit, že to je buzerace. Asi Ti to nebude moc platné, ale aspoň si ulevíš. Dovíš se, že to není žádná buzerace, ale je to dobře míněná rada, je to doporučení, je to povzbuzování, jak zvládnou „normální“ situaci. Co je to normální situace? Normální je na takovém místě normálně nebýt a už vůbec zde nebýt na kole. Každý máme jinou představu o tom co je to normální stav.

Další oblastí, kde může dojít ke střetu, jsou nejednotné filozofické názory. Pozor na jeho právě filozofické průpovídky. Určitě jich na Tebe vychrlí spoustu v průběhu vyjížďky, zejména takových těch nesmyslných rad. Červená kontrolka by Ti měla zasvítit už v okamžiku, když uslyšíš průpovídky typu „Pomaleji už to nejde“ nebo „To bych rychleji i běžel“. To je ještě ta lepší varianta. V okamžiku, kdy přechází už na sofistikovanou průpovídku „Na tři šlápnutí o sekundu rychleji“, což má z komedie století „S tebou mě baví svět“, je nutné přejít na důrazné varování, pokud ne přímo na důtku s výstrahou. Znáte ten vtip, co říkal Luděk Sobota, když si v podnapilém stavu přivedl domů z hospody kamaráda a ten žasl, jak je jeho manželka přivítala s úsměvem, podala papuče a tchyně přinesla vychlazené piva z ledničky. A na dotaz kamaráda, jak to dokázal, odpověděl: „Měl jsem psa, když poprvé udělal kaluž na koberci, tak mu říkám: “Pse, máš důtku!“, když to udělal podruhé, tak mu říkám: „Pse, máš důtku s výstrahou!“. Když to udělal potřetí, tak jsem ho zastřelil. No a manželka má důtku a tchyně důtku s výstrahou!“.

Ale on má celou škálu průpovídek. Lepší varianta je, když se jenom nudí a napadají ho rýmovačky. Najede na Tvoji úroveň a začne Tě povzbuzovat, nenásilně, o to víc vtíravě: „Já mám ženu, švarnou ženu, to je žena má!“ Lichotí Ti, dokonce se tomu usměješ, ale to ještě nevíš, co Tě čeká. „Když já jí dát slivovice, ona dělá taškařice, když já jí dám vodky, dělá o zeď stojky!“ Na to není reakce, kromě vražedného pohledu. Ale on pokračuje: „Já mám ženu, švarnou ženu, to je žena má. Když já jí dám „bejlís“, ona šlape nejlíp!“ Tak to už je lepší znění, baileys mám ráda. Bohužel pokračování už není tak optimistické. „Když já jí dám kartu bankovní, ztratí se mi v centru nákupním. Já mám ženu …“.  Co na to chceš říct. Čím víc se budeš rozčilovat, tím větší mu uděláš radost. Tak snad se jenom pousmát a zkusit ho vyprovokovat, ať přidá ještě něco vtipnějšího.

Horší varianta je, když ho začnou napadat poučné průpovídky. Například „Bikerky nebrzdí – bikerky šlapou“, to když se mu zdá, že jedeš jak šnek na zpátečku a ho tato rychlost přímo deprimuje a poskakuje kolem Tebe na kole střídavým vyhazováním předního a zadního kola. Nebo v případech, když sesedneš před prudkým sjezdem a začneš dumat, jestli sjet, sejít nebo dokonce objet nebo obejít, můžeš dostat bryskní hlášku „Bikerky nepřemýšlí – bikerky to sjíždí“, a to právě v okamžiku, kdy Tě míjí a šlape, aby měl patřičnou rychlost ve sjezdu. A než se ztratí z doslechové vzdálenosti, stačíš ještě vnímat „s kopce se nebrzdí!“. Naopak do kopce se nedá jezdit rychle jako s kopce, to je logické, jako je logické, že je třeba víc zabrat a k tomu připojit víc dechu. Neocení snahu, spíš naopak Ti vezme veškerou zbylou energii k překonání stoupání konstatováním „Biker nefuní – biker zrychluje!“. Nedej Bože, abych si začala stěžovat, že stoupání je prudké nebo nemám dnes zrovna dostatek sil. To jsem hned poučena, že „Biker si nestěžuje – biker šlape“. 

Při jízdě v terénu, kdy máš srdce v krku, kolena rozklepané a ruce v křeči na gripech, řídítka si dělají úplně něco jiného, než si přeješ, v očích máš smrt, Ti sdělí „Bikerky se nebojí – bikerky se kochají!“. Samozřejmě než spadnout, je lepší sesednout. A k tomu už letí na Tvé ucho poznámka „Biker nesesedá!“. Osobně mám problém s průjezdem omezených průjezdů, není důležité, jestli je to mezi stromy nebo u závor, které zejména v Bruselu jsou na cestách, aby do lesa nevjížděly auta. Mám také problémy s průjezdem terénních nerovností. Jedeš na hranici svých možností, sleduješ terén před sebou, vidíš hlubokou brázdu, která nejde s kolem přeskočit, a když do ní najedeš, máš strach, že se napíchneš na přední kolo a přepadneš, tak jediné rozumné co uděláš, je, že sesedneš. Pravidelně sesedám nejen ve všech těchto úsecích a pravidelně slyším: „Biker nesesedá, biker projíždí!“. Moje pravidelná důrazná odpověď: „Nejsem bikerka!“ má stejně pravidelnou odpověď: „Právě jsem Tě povýšil do hodnosti bikera!“. Na to snad neexistuje normální a slušná odpověď. Někdy se snažím, hodně se snažím, abych nesesedla, a pokouším se překážku objet. Pochvaly se ale nedočkám, jenom dalšího poučování. „Biker neobjíždí, biker přeskakuje!“ nebo „Biker neobjíždí, biker zdolává!“.  

To jsou situace na jeho zabití. Ale tady jsou právě ty situace, které je třeba využít ve svůj prospěch a donutit ho respektovat „moje“ pravidla. Když už situace je neúnosná, je třeba vytasit drápky – každá kočička má drápky. Nejlepší je ovlivnit ho tak, aby se do stavu, kdy všechno musí počkat, dokud si „nešlehne“ své drogy, nikdy nedostal. Pokud zaváháš, čeká Tě něco, pro co se ve slovníku nedá najít příslušný výraz a co se tedy nedá ani definovat. Pokud připustíš, aby se do takové hypnózy dostal, je nutné dodržovat několik zásad, které umožní přežít. Už při příchodu z práce nebo zaměstnání (o pojmu pracovat a být zaměstnán by se daly napsat taky zkazky, ale pokud Tě výsledkem z této činnosti podporuje, tak to neřeš) již u domovních dveří, je třeba zkontrolovat jeho duševní rozpoložení. Není to tak složité, již způsob, kterým odloží boty a první pohled, který vrhne, je jasné, jak reagovat. V případě zjištění jeho krizového rozpoložení, není nutné ztrácet čas starostí, zda si dá první oběd. Již v okamžiku, kdy přijde domů, je třeba ho vyhnat do polí. Nepřemýšlej nad tím nebo se zblázníš. Prostě ho vyžeň, i když bys chtěla taky jít ven nebo také bys po něm chtěla něco udělat. Čím dřív ho vyženeš, tím dřív se Ti normální, to není to správné slovo, tím dřív se Ti v přijatelné podobě vrátí a můžeš s ním začít komunikovat. Určitě bude nadšený, že může s Tebou jít nebo jet ještě jednou do lesa. Někdy ho třeba můžeš i zaúkolovat a při troše štěstí pro Tebe i něco udělá. Nejlepší je mít připravený seznam, vhodnou ústroj na plněné úkoly a kompletní materiální zabezpečení, protože, než by ho našel, už by nic neudělal.

Pokud jsi zvládla úspěšně vyjížďku, vrátila ses bez zranění, cítíš se relativně v pohodě a spokojená, neusni na vavřínech. Tvoje vyjížďka se skládá ze tří částí, příprava, vlastní projížďka a relaxační doznívání. Důležité je již před příjezdem stanovit pořadí plnění úkolů. Pokud chceš mít více času pro sebe, je třeba důsledně promýšlet úkoly a někdy je i patřičně zdůvodnit. Samozřejmě, že koupat se půjdeš první. Pokud zamýšlíš strávit ve vaně relaxační půlhodinku, je třeba najít svému svěřenci patřičnou a smysluplnou činnost. Mytí kol je samozřejmostí, ale pokud se jelo za světla, sucha a tepla, může být s touto činností velmi rychle hotov. Třeba si vymysli, že se Ti zdá, že řetěz nepřeskakuje tak hladce, jak jsi zvyklá a potřebuje seřídit převody, nebo že Ti něco někde místy „vrzá“ a nevíš, odkud to jde, ať Ti tedy kolo promaže. Pokud by se Ti zdálo, že to stejně zvládne v limitu, který Tobě nevyhovuje, klidně ho zaúkoluj na zahradě. Než se půjde sám sprchovat, ať ještě něco „neodkladného“ udělá, protože právě dnes je vhodné počasí na tuto činnost. A po osvěžující koupeli je třeba si dát nějaký pamlsek, prostě se odměnit. Udělej si kafíčko a dej si něco sladkého. O svého svěřence se starat nemusíš, on už si „šlehl“ a proto ho klidně odkaž na ledničku, ať dorazí zbytky, co tam najde. Pozor si dej ale na jeho řeči typu „ani si toho tolik nevypotila, co jsi už stačila natlačit do hlavy“. Proto doporučuji zhřešit ještě před jeho příchodem do obýváku a před ním už jen konzumovat oblíbené ovoce a vykládat mu jak Ti to stačí, že je třeba se udržovat. Chlapi to rádi slyší, jsou ješitní, a co neví, nad tím se netrápí.

Jaké plyne poučení z podkapitoly Na kole jenom pro radost? Můžeš číst ještě jednou, ale určitě na to nepřijdeš. Možná by Tě napadlo „vůbec nevyjíždět“, ale to je chybný závěr. Ty chceš vyjet, ty se chceš také projet, ty chceš na kole také někam dojet a něco vidět. Možná Tě napadlo „jezdit sama“, ale to jsi zase vedle. protože Ty nechceš jezdit sama. Samotného to nebaví, navíc by se Ti mohlo něco po cestě stát, a to nemusíme hned myslet na vážný pád a zranění, ale taková hloupost jako defekt kola nebo roztržený řetěz patří u Tebe do kategorie neopravitelných závad. Proto nemůžeš jezdit sama. Možná Tě napadlo „nejezdit s ním“, ale Ty přece nechceš jezdit s nikým jiným. Jenom s ním se překonáš a děláš výkony, ke kterým by ses nikdy sama nedonutila. Vyjet s kamarádkou, kolegyní nebo sousedkou je sice možné, ale nakonec to sklouzne do „plkání“ a do šlapání „co noha nohu mine“. To už není vyjížďka a už vůbec ne trénink. Jedině jak z toho ven je jezdit s ním, protože máš jistotu, že Ti pomůže, když budeš mít technické problémy, jezdit s ním, protože dál dojedeš a víc uvidíš, jezdit s ním, protože si zatrénuješ. Ale vždy je nutné dodržovat jedno poučení: “Nenech si vnutit jeho styl jízdy!“. 

 

Jak zvládnout účast na sportovních akcích

 

Původně jsem si myslela, že dám pár myšlenek k postupům, jak se připravit na mtb maraton. Hlavně si teď nepředstavuj, že jako příslušník pelotonu, to v žádném případě. Závodník je takové to individuum, které dělá přesně to, co se od něho očekává, a přitom se od něho zase tolik neočekává – jenom vystartovat, projet trať a dojet do cíle. To zvládne i průměrně cvičený foxteriér. To co se skrývá kolem této činnosti, právě to si zaslouží pozornost. Za roky strávené na těchto sportovních akcích jsem sesbírala tolik zkušeností, že bych teď mohla napsat celou kapitolu jenom o tom, jak zvládnout mtb maraton nejen jako divák, ale jak při čtení zjistíš později, i v řadě dalších rolí, které jsou důležitější, než být jenom závodník. Bohužel, samostatná kapitola mi nebyla povolena, tak jsem se rozhodla v této podkapitolce jenom uvést celou šíři této problematiky a v dalších podkapitolkách se věnovat detailněji jednotlivým činnostem při účasti na mtb maratonu. Určitě Ti nedám vyčerpávající informace, ale určitě to bude dobrý základ pro Tvoje působení v roli „doprovodného týmu“ složeného z jedné osoby.  

Dnes se sama sobě divím, že po absolvování prvního maratonu jako divák (na běžecké závody jsem se naštěstí nedostala, ale účastnila jsem se i běžeckých klání, které měly nějakou spojitost s mtb aktivitou), kde jsem jela skutečně jako divák, jsem se na stejné akce začala vracet. Asi jsem také už poznamenaná. Protože mám také ráda prostředí Vranovské přehrady a chtěla jsem se tam jet podívat, doprovodila jsem svého svěřence s jeho mladším kolegou, který už měl za sebou Krále Šumavy a měl jisté zkušenosti, které jistě chtěl nezištně předat sice staršímu, ale nezkušenému bikerovi, na maraton sponzorovaný Vinnými sklepy Lechovice. Až někdy pojedeš na Vranovskou přehradu od Brna, kolem Pohořelic, neměla bys minout dědinku Lechovice. Při vjezdu, po pravé straně je vysoká zděná zeď parku a asi po tři sta metrech, přímo v zatáčce, je po stejné straně malé parkoviště a podniková prodejna vinařských závodů. Nespěchej, zastav se, projdi se po prodejně, prohlédni si „titulovaná“ vína, a odměň se za to, že jsi s ním musela vyrazit. Nakup si, co máš ráda a nech si to zaplatit a odnést do auta. Určitě to nestačí po cestě vypít, protože cesta na parkoviště je krátká a budeš mít trvalý dohled nad jeho pohybem.  

Po příjezdu na osadu Chaloupka v Lančovské zátoce jsem nevěřícně zírala na ten chaos, který panoval až do odjezdu. Při registraci dostávali závodníci vzorek bílého i červeného v malých lahvičkách, kdo by s tím tahal, že?, startovní čísla a všude se rozdávají propagační letáčky a brožury. Když člověk přijde někam poprvé, nemá představu o tom, jak to funguje, tak jenom pokukuje po těch druhých a všímá si, co dělají, aby to potom udělal „nějak“ také. Kdo mohl tenkrát vědět, jaká věda se skrývá za tak banální činností jako je přijet, zahlásit, že jsem tu, sundat kolo z nosiče, hodit na sebe sportovní cyklistické tričko, postavit se na start a po výstřelu vyrazit vpřed. Nechci podceňovat Tvého šampióna, ale pokud závodí, určitě nebude schopen, kromě sednutí na kolo a vyražení vpřed, ještě navíc vnímat všechno to zákulisní hemžení, zvyky, nutné úkony a doporučenou činnost před startem. Už po příjezdu se dostane do transu, začne s ním lomcovat startovní horečka, a kdybys mu nevěnovala pozornost a péči, nebyl by schopen se připravit včas a v požadované kvalitě na vlastní závod. 

Tenkrát jsem ještě nevěděla, že se mi podaří najít v tomto prostředí nějaký řád a že dokonce se začnu v takovém chaosu rychle orientovat, bezpečně pohybovat a ještě si v tom najdu jistý způsob uspokojení a radosti. Všechny takové podniky, ať běžecké nebo jezdecké, mají stejný řád. Při příjezdu je nutné se rychle zorientovat a najít nejvhodnější místo k parkování, zavést Tvého šampióna k registraci, a než ji udělá, udělat řadu dalších činností, o kterých on nemá ani potuchy a systematicky ho připravit na start. Ale ani po startu není čas na velké lelkování, pokud chceš stihnout, to co ty chceš a stihnout to, co musíš. To Ti doporučuji si důkladně předem promyslet. Vyhneš se řadě zbytečných problémů. Chceš-li být spokojená, nech si poradit. Musíme si pomáhat, protože vlastní zkušenost je dobrá, ale vyhnout se chybám druhých je pohodlnější.

Zásadně se neúčastni sportovního klání jako závodník. To opakuji a zdůrazňuji. V žádném případě ani nekoketuj s myšlenkou si to zkusit. Ani poprvé ani potom, už Tvoje přítomnost na takové akci je velkou obětí, a podle toho se musíš na takovou akci připravit. Není to jednoduché, na poprvé to nebude žádná sláva, ale určitě se časem vypracuješ k postupům, které Ti umožní přežít den bez vážné fyzické i psychické újmy. Při čtení následujících podkapitolek nespěchej, nedej se rušit ani rádiem, ani televizí, zejména ne dětmi a už vůbec nepřipusť, aby byl nablízku Tvůj šampión. Kdyby náhodou, nedej Bože, nahlédl přes tvé rameno a začal komentovat čtený text, mohlo by to skončit v lepším případě bouřlivou výměnou názorů, v tom horším i rozvodem, protože s hulvátem přece nebudeš v jednom prostoru.

A chystáme se na závody. Tady dámy doporučuji číst obzvlášť důsledně, nejlépe dvakrát a při třetím čtení si dělat poznámky. Dodržovat následující rady znamená ovládat neovladatelné. Jeď s ním na závody, ne proto, abys závodila s těmi šílenci, které to tím víc baví, čím je větší zima, čím je silnější déšť, čím je hlubší a řidší bahno a čím je trasa delší a náročnější, aby si jejím absolvováním dokázali, že oni jsou jenom ti praví borci, jenom oni jsou páni všeho tvorstva.

Jeď tam proto, aby měl „technický doprovod“, stejně mu nic neopravíš, možná něco podáš, ale než by Ti vysvětlil, co to je a jak to vypadá, tak si proto raději zajde sám. Technický doprovod spočívá v tom, že se zúčastněně zajímáš, jestli má zkontrolovaný řetěz, na kolik má nafouknuté duše (stejně Ti to číslo nic neříká), jestli má v brašničce náhradní duši, řetěz, kdyby „zase“ píchal a trhal, a jestli si nezapomněl vzít telefon, aby si Tě mohl přivolat v případě, že už je „ztracen“. Ty si svůj telefon dáš do batůžku, a jak se po startu pohybuješ mezi stánky a v prostoru, kde hraje hlasitá hudba (a ta hraje jak u těch stánků, tak popřípadě i v hospodě, kde se samozřejmě i Ty musíš posilnit), stejně jeho volání neuslyšíš a on si může volat, kam chce, třeba … (ano i tam).

Jeď s ním jako „zdravotní zabezpečení“, ale stejně mu podáš tak maximálně placku slivovice, ze které si předtím samozřejmě také lokneš, abys jsi to psychicky vydržela, a jsi ještě schopna mu zalepit leukoplastí nějaký šrám. Ale pozor, pro ty, kteří dospějí to stádia, že úraz pod 5 stehů se nepočítá, žádnou leukoplast nepotřebuješ. To je plýtvání zdravotnickým materiálem. Pro takové stačí, když se jim krev smísí s místním bahnem a za podpory větru zaschne tak, že kdyby to bylo bílé, budou si myslet nezasvěcení účastnici přehlídky, že dotyčný má na tom místě sádrový obvaz.

Dělej mu „dietologa“. Ty reprezentuješ dietologickou poradnu. Sama chceš být štíhlá a přitažlivá, tak si nastuduj, jak se správně stravovat při sportovních výkonech. Potom ho vezmi s sebou do některé specializované prodejny a odborně nakupuj. Není na škodu si tam nejdříve zajít bez něho a dokonale se seznámit s prostředím a produkty. Až navštívíš danou prodejnu i s ním, používej odborné názvy, zahrň ho spoustou odborných výrazů a vnuť mu myšlenku, že je bez Tebe ztracený, že bez Tvých doporučení není schopen podat výkon a navíc bude trpět jako kůň. Samozřejmě, že mu koupíš patřičné produkty, přitom se musíš klást odborné dotazy typu: Kolik kilometrů má trať? Kolik občerstvovacích stanic je trati? Jaké je převýšení trati? Všechny tyto údaje jsou pro Tebe úplně bezcenné, ale vtáhneš ho do děje. V závěru mu koupíš stejně jenom tolik, kolik jsi ochotna do něho investovat, aby zůstalo i pro Tebe. Dej mu do košíku po dvou kouskách, hlavně dlouho diskutuj o příchutích a jeho pocitech na ně, potom se ještě vrať a něco mu přidej, aby tolik na trati netrpěl. Jeho vděk a závislost na Tobě bude stoupat.

Nezapomeň také vzít s sebou foťák. Staň se jeho dokumentaristkou. Dokumentace, fotografická evidence, je velmi důležitá. Ten Tvůj si jistě také dělá statistiku (a nemá rád, když mu do ní nahlížíš právě v okamžiku, kdy si do ní zapisuje svoje dojmy), možná si měří denně ráno i tep (tak to jsem naštěstí nezažila) a poctivě zapisuje do deníčku. Podpoř ho v jeho snažení. Vezmi si rodinný foťák a staň se dokumentaristkou historických výkonů Tvé polovičky. Jeho výkony stejně jistě jsou v roli poražených, kteří, jak říká ten můj, dělají křoví těm, co si pravidelně rozdělují místa na bedně. Fotografuj ho nejen před závodem, ale hlavně po něm. Ať se vidí, jak je vyčerpaný, jak je starý, jak je strhaný, jak je špinavý a jak je zklamaný, že nebyl o minutu rychlejší, čímž by se posunul o „x“ míst dopředu a dostal by se na chvost první poloviny účastníků těchto nesmyslných klání.

Všechno, co bylo právě řečeno, je důležité, ale nejdůležitější v tomto procesu je převzetí role manažerky týmu. Ten Tvůj si jistě všechno bude chystat sám, od sportovního nářadí až po výstroj, ale musí pochopit, že je bez Tebe ztracený. Ty mu musíš nachystat to správné oblečení, přímo mu doporučit v čem pojede tam, do čeho se obleče na závod, co si dá po závodě. Hlavně ho navleč do trička, které je účastníkům závodu vydáván jako sponzorský dárek. Pokud se Ti ale tričko líbí, nech si ho pro sebe. K tomu krátké odbočení. Dárky jsou zveřejňovány před přihlášením do závodu. Zajímej se o dárky. Nestyď se si říct o dárek. Ať Ti ho objedná na Tvoji postavu nebo vybere dárek podle Tvých představ, pokud jsou nabízeny varianty dárků. Jsi také členem týmu, také máš nárok na dárek, také trpíš, když ho máš ve všech oblastech „sponzorovat“.  Ještě nezapomeň, co musí mít připravené, kdyby se něco mimořádného stalo (třeba začaly padat kroupy). Musíš mu nachystat pití, gely i mastičky. Tvůj význam rapidně naroste, když znáš program jeho závodů, když v časovém předstihu prověříš dotazem, že má zaplaceno, že má promyšleno, kdy dá svého miláčka do servisu, aby minimalizoval technické problémy na trati, když mu dáš rady, kdy co pít, kdy co jíst a co dělat, když ho chytnou na trati křeče. Nejlépe ho vzít na „rande“ a v průběhu randění zaujatě přednést, jak se to má dělat. Chlapi to neřeší, oni to nepotřebují řešit, oni si prostě myslí, že buldočím přístupem se stanou borci. Budou Tě poslouchat s otevřenou pusou a nebudou věřit, že to co si vedou vedle sebe, je schopné takového odborného výkladu. Až se Ti ho podaří dostat do stavu, kdy bez odmluv přijímá před závodem Tvé nápoje a doplňky stravy, kdy si do dresů dává ampulky magnésia, aby nedostal křeče, i gely, aby měl dostatek cukrů, a míchá iontový nápoj do bidonu, máš je tam, kde je chceš mít. Ty jsi manažer týmu.

 

Jedeme na mtb maraton

 

A jedeme na maratón. Pokud se domníváš, že Tvoje role začíná až příjezdem, řečeno odbornou terminologií, dosažením prostoru soustředění, hluboce se mýlíš. Poprvé to ještě nevíš, ale už první návštěva takové akce Tě ubezpečí v tom, že co doma neukočíruješ, to v místě maratonu je Tvoje manažérské selhání. Nejlépe je mít seznam požadavků a úkolů v hlavě, ale nestyď se a nechej ho zpracovat takový seznam. Samozřejmě si ho položí na stůl, aby věděl, kde ho hledat a proto není pro Tebe problém si ho pozorně přečíst a jen si zapamatovat některé „méně“ významné položky, které dokáží významně ovlivnit jeho náladu před startem. Proto ještě před odjezdem se jen namátkově zeptej, jestli si vzal i to, co jsi mu nachystala na jiné místo, než kde si ukládal všechny ostatní věci, protože už to nebylo v daném místě kam položit. A než skutečně odjedete, zkontroluj si osobně věci, které potřebuješ pro sebe jen Ty, například deku, abys nemusela sedět na trávě, opalovací krém a sluneční brýle, které na jaře můžeš zaměnit za teplou bundu s funkčních materiálů, protože ho musíš v depu závodních strojů reprezentovat, knížku a samozřejmě brýle na čtení, když si bereš křížovky, tak i náhradní propisku, Tvoje pití, jeho peníze, protože on Tě pozval na akci, náhradní boty, kdyby byla ještě ráno rosa nebo bylo tak mokro, že by Ti jedny boty nemusely stačit, a další potřebné vybavení podle Tvého uvážení.  

Nech se přivézt a cestou se kochej, ještě si užiješ v následujících několika hodinách dost stresů. Naveď ho na správné parkovací místo. V případě, že parkuje na travnatém povrchu a blízko lesa, zvažuj, jestli bude tráva mokrá, jestli slunce nebude zbytečně rozpalovat karosérii, aby se tam nedalo popřípadě vydržet, když si budeš chtít odpočinout, jestli nejsou v těsné blízkosti hasiči, auta pořadatelů nebo jiné technické zařízení, při jehož obsluze by mohl utrpět lak Vašeho vozu. Nezapomeň ale parkovat tak, abys z vozu měla co největší přehled o situaci. Ne vždy to jde, ale hodí se to.

Rychle se zorientuj, pokud jste ve známém prostoru a na opakované akci, máš nesmírnou výhodu. Nasměruj ho do místa registrace, doprovázej ho, ale přitom kontroluj, jestli je všechno „jako loni“. Záchody, pokud nevozí Toi-Toi, se těžko přemístí, zato stánky se mohou měnit a mění se. Rychle přehlédni jejich rozmístění a než přijdete do místa registrace, měj jasno, kam nesmíš zapomenout nakouknout.

Po registraci zkontroluj obsah obdržených reklamních igelitek. Některé brožurky si můžeš zběžně prolistovat, ale odeber mu poukaz na jídlo a nápoj. Jak bude nervózně hledat pásky k uchycení startovního čísla, mohl by je ztratit. Prověř kvalitu obdržených ponožek, posuď grafické zpracování trička, zejména v případech, kdy se Ti na obrázku tričko líbilo a nechala sis ho objednat pro sebe.

Prověř čas do startu a stanov strategii dalšího postupu. Vypadá to složitě, ale časem to hravě zvládneš. Do vymezeného času musíš vložit čas na přípravu jeho miláčka. V tomto okamžiku, a s tím se smiř, nejsi miláček číslo jedna. Potřebuje ho sundat z nosiče, zkontrolovat, zda se cestou něco vážného nestalo, připevnit brašnu, vložit do košíku bidon, to je ta umělá flaška, naplněný správným energetickým drinkem (doporučuji namíchat již doma v kuchyni, mohl by při nalévání zbytečně rozlévat drahé iontové extrakty) a uchytit číslo. Potřebuje čas na převlečení do „sportovního“ a ve stanovených časech průběžně dostat do hlavy energii v podobě tatranek, banánů, energetických gelů a tyčinek a iontového nápoje. Hlídej mu tři věci, rukavice, brýle a startovní čip (pokud není přímo nalepený na startovním čísle). To bys nevěřila, jak v takových situacích jsou chlapi bezmocní. Dávej pozor, aby nedával věci na střechu auta. Vejde se jich na střechu hodně, i když na takových akcích se moc nekrade, některé věci, zejména při zaparkování na nedbale pokosené louce, se špatně hledají. Ani nezáleží na tom, jestli je to imbusový klíč, mobil, GPS nebo již zmíněný startovní čip. Nezbytným prvkem přípravy je přesvědčení se, že kolo je v pořádku, oblečení je přiměřené konkrétnímu počasí a terén za parkovištěm odráží stav terénu na trati. Takové zjištění je možné jedině tím, že ho v pravý okamžik vyšleš na projetí se. Pokud není minimálně patnáct až dvacet minut z dohledu, nebyla tato příprava na patřičné úrovni. Pokud přijede od bláta a odkládá bundu, popřípadě i brýle, můžeš být s jeho přípravou spokojená.    

Časem zjistíš, které maratony jsou docela na úrovni zabezpečeny, nejen „logisticky“ pro závodníky, ale zejména pro doprovodné týmy. Na některých závodech jsou pojízdné sprchy pro závodníky, dokonce i vyčleněné sprchy pro VIP účastníky, namísto stanů nebo jen tekoucí vody v potoce. Ale důležité pro Tebe je, že jsou tam správné stánky a doprovodný program. Tvůj borec pojede ten závod, na který se Ty chceš jet podívat, protože víš, že jsou tam právě ty správné stánky s funkčním oblečením, s doplňky stravy i nabídkou kol a to správné zázemí pro „podpůrné týmy“. Když ten Tvůj blázen vyrazí se mrzačit a má z toho ještě radost, uděláš si radost také. Projdeš se po stáncích, nastuduješ nové produkty, možná mu koupíš nové ponožky, samozřejmě si nezapomeneš koupit nový dámský dres, abys ho mohla na Vašich vyjížďkách reprezentovat, ale hlavně, nezapomeň se podívat na „novou techniku“ V budoucích diskuzích máš informační náskok, kterým posiluješ své manažerské postavení. Vybírej takové závody a chval takové akce, kde najdeš i něco pro sebe. Ty, která máš ještě děti, tak vyžití pro děti. Pozor na dětské závody. To by se mohlo do budoucna vymstít a rodina by si z Tebe mohla udělat „otroka“ jejich zájmů. Já jsem měla na mysli spíše dobrou restauraci s nabídkou káv, sladkostí a jídel co máš ráda. Na některých akcích bývají i módní přehlídky. Nejsou samozřejmě předváděny klasické róby. Je nutné počítat s tím, že to budou sportovní „róby“. Na druhou stranu získáš aspoň přehled, v jakých plavkách budeš in a jak se správně obléci na sportovní akce.

Před odchodem na start ho ještě zkontroluj, hlavně že má v kapsách co má mít. Není toho zrovna málo. Pro spojení mobil, nejlépe se zmeškaným hovorem od Tebe. Má to jeden prostý důvod. Až bude otřesen, zabahněn a zakrven, nebude muset dlouze hledat Tvé číslo v seznamu. Proti křečím magnesium, klidně mu kup víc ampulek, počítej na každých deset až patnáct kilometrů jednu. On stejně zapomene si je pravidelně brát a až ho dožene křeč, tak si jednu dá, možná dvě. Rychlé cukry, jeden do něho dostaň před startem a maximálně dva mu dej na závod, má přece dost sladký život s Tebou, tak proč mu ho ještě víc sladit. V každém případě, co nespotřebuje, ušetříš na další jeho starty nebo také pro sebe, když Tě pozve na samostatnou projížďku v zalesněném a horském terénu po krásách naší vlasti. GPS je pro něho důležitější než všechno předchozí. Tu zpravidla nezapomíná, ale Tvůj zájem ho přinejmenším potěší. Pokud je všechno v pořádku, a brambory jsou v řádku, jak se na Moravě říká, přiveď ho na start.

Někteří jsou moc hrrr, druzí zase moc bojácní a nechtějí se tlačit mezi elite jezdce. Ty víš, co máš doma, a proto ho nasměruj tam, kde ho chceš mít. Ne moc dopředu, ale ani ne moc dozadu. Jak si zvykne jezdit s pohodáři, začne „lenivět“. Pěkně ho strč do první půlky startovního pole, ke kraji pelotonu, abys na něho viděla a hlavně ho mohla vyfotit. Důkazní materiál, že tam by, je velmi důležitý. Než úplně upadne do hypnotického stavu závodníka extrémních sportů, prober s ním trať, počasí a jeho momentální psychické a fyzické rozpoložení a snaž se z něj dostat, kdy přijede do cíle. Tobě je zcela jedno, kdy to bude, ale jemu ne, protože chce být vyfocen i při dojezdu.  Bylo by pro Tebe špatné, kdybys chyběla. Ale nic by se nestalo. Ty hlavně potřebuješ vědět, kolik času můžeš věnovat sama sobě. Promyšleným plánováním toho můžeš stihnout opravdu hodně. Hlavně nejezdi nakupovat, až tak si čas plánovat nemusíš.

Z předcházejících řádků jsi pochopila, že z jednou rolí, kterou hraješ na takové akci, je dokumentaristka. Po celou dobu dokumentuj, dělej fotky, nejen on je objektem Tvého zájmu. Samozřejmě, první série je příjezd, příprava v civilu, připravenost ve sportovním. Přitom je dobré si vyfotit „bránu borců“ ještě bez davu a pelotonu. Ve druhé sérii je třeba mít svého žhavého koně na možné vítězství v pelotonu. Foť první řadu pod bránou borců, ti už teď ví, že když nebudou mít technické problémy a pády, budou bojovat o bednu. Foť rozjezd toho davu šílenců. Pokud se Ti podaří v tom najít a zachytit i svého borce, budeš jednička. Následuje focení další série. Není to nic už složitého, jenom se pohybuješ volně místy, která chceš navštívit a místy něco blikneš. On stejně nebude vědět, co tím chtěl umělec vyjádřit, ale když mu dáš k tomu nějaký krátký výklad, nejlépe emocionálně podbarvený, nemůžeš neuspět. Časem se naučíš odhadovat čas zcela reálně, ale na prvních akcích poslouchej moderátora. Budeš dostávat informace z trati a včas můžeš být v prostoru startu a cíle, kde si samozřejmě vyfotíš ty nejlepší borce a borkyně. Od nich si vyslechneš jejich pohled na trať a průběh závodu. To se bude diametrálně lišit od toho, co uslyšíš po dojezdu svého borce, ale klidně podporuj jeho výklad, ono to stejně nemá žádný vliv na výsledkovou listinu a umístění Tvého favorita.  Závěrečná série fotek je nejdůležitější. Přijede Ti koule bahna, i když všichni ostatní přijedou, jak vyjeli. Tu musíš zadokumentovat. Musí být vidět jak je strhaný, jak je špinavý, jak je krvavý, jak je popřípadě potrhaný. Ber ho z celkového pohledu i s okolím, ať jde nasát atmosféra a nezapomeň také na detaily, které dokreslují zcela barvitě tu okolní atmosféru. Potom schovej foťák a začni se věnovat uvedení vyšinutého jedince do mantinelů, které pro nezúčastněné a neznalé nesignalizují, že to, co si vedeš, není zcela při smyslech.

Po závodě, tedy po jeho dojetí do cíle, musíš být připravena dát kompletní informace o tom, co dělo v době, co on byl na přesunu. Ale nejdříve je třeba se zúčastněně vrátit do filmu „na trati“, nejlépe, když se ho vyděšeně zeptáš, kde proboha je, když už jsou všichni v cíli. Pokud je schopen ještě mluvit, tak se dovíš, jak se na trati padalo, lepilo, běhalo do kopce i s kopce. Opět jsou to informace, které Tebe nezajímají. Ty víš, že nemáš na kole problém se projíždět a předcházející situace Tě nemohou vzrušit. Až se vykecá nebo pokud není schopen ani mluvit, nastává ta správná chvíle pro Tebe. Teď Ty jsi tím řídícím prvkem a on bude dělat přesně to, co mu řekneš. Dáš mu informace, kde jsou sprchy, kde se vydává jídlo a popřípadě, kde se umývají kola. My vozíme všechno to bahno až domů a na zahradě se teprve provádí očista. Ty, co bydlíš na bytě a nemáš takové možnosti, musíš myslet i na takovou drobnost, jako je dát kýbl a metličku do kufru auta. Na mtb maratónech jsou často prostory pro tlakové čištění kol, ale k dočištění anebo hrubému očištění (v případě, že už nejsi ochotna tolerovat, aby ta koule bahna se nakládala na střechu Vašeho právě z myčky navoskovaného miláčka) je to nejlepší nářadí. Hlavně zkontroluj textilie na utření kola. Některé hadry nesnesou měřítko hodnocení. Jestli je ten Tvůj úplně stejný, mohla by ses stydět za jeho pracovní pomůcky, kterými čistí kolo. Nicméně pořadí činnosti stanovuješ Ty. Ne že se půjde první napapat. Doporučuji následující postup – nejdříve mytí kola, potom Tvůj borec, tedy následuje jeho očista. Pokud Tě teď napadla otázka, proč právě toto pořadí, tak je to zcela logické – přece mu nebudeš hlídat špinavé kolo zatím, co on se sám bude zbavovat nánosů bahna. Následuje krmení divé zvěře a nakonec všechno ostatní. to záleží na čase, počasí a Tvé náladě. Někdy můžete zůstat na tombolu a těšit se, že to kolo, co je v tombole, bude Tvoje. Na večerní diskotéku už s ním ale nezůstávej. Není jisté, že by uprostřed té největší diskotékové vřavy neusnul nad rozpitým douškem Tvého oblíbeného vína.

Zní to krásně, ale někdy to dá zabrat. Není na škodu do toho zapojit i rodinné příslušníky. Pokud je přemluvíš, aby s Tebou vyrazili podpořit tatínka, a pokud jsou dostatečně dospělí na to, aby zvládli některé činnosti, máš ulehčenou roli. Deleguj své pravomoci na ně, vysvětli jim, co se od nich očekává, jaké jsou jejich povinnosti a jaký má být výsledek. Staň se manažerem týmu. Zorganizuj jim život a užívej si toho svého. Není krásnějších okamžiků než pocit z dobře vykonané práce. Taky se naučíš – dejte mi lidi, já to udělám!  

 

Ponaučení není nikdy na škodu

 

Jestli něčím nadchly rady z přechozích kapitol, tak o tom bych s úspěchem pochybovala. Všichni sportovci jsou „švihlí“. Teď je čas si sdělit, jak na ně, řečeno bylo už poměrně dost, ale taková krátká rekapitulace neuškodí. Není důležité, kolik bodů sdělení obsahuje, ale jak je hutné. V podstatě by stačila jedna, možná dvě krátké a lehce zapamatovatelné položky. Ta první říká: „Sport zbožňuju, dokážu se na něho celé hodiny dívat“. Ta druhá říká: „Jsme normální sportovně založený manželský pár v případě, že naše sportovní aktivity rozdělíme mezi nás oba rovným dílem“.

Cizí zkušenost nebolí a chytrý si z cizí bolesti bere poučení, aby se mu případná situace nestala nebo aby alespoň zmírnil její dopady na svoji osobu. Není potřeba dlouho chodit kolem horké kaše, pustíme se do toho:

1. Musí Tě chválit. Když ho doprovázíš při běhu i na kole, když s ním jezdíš na jeho oblíbené akce, když ho všestranně podporuješ, musí Tě chválit,
2. Musí říct, že jsi dobrá. I když Ti píše statistiku a zaznamenává Tvé podprůměrné výkony, i když si myslí, že jsi suchar, mýdlo nebo dokonce bábovka, musí říct, že jsi dobrá,
3. Nesmí Tě kritizovat. Nedovol, aby Tě kritizoval v průběhu Tvého výkonu, nedovol, aby Tě kritizoval po Tvém výkonu a už vůbec nedovol, aby Tě kritizoval před třetí osobou, ať jsou to Tví nejbližší, přátelé nebo jeho spolupracovníci,
4. Musí to s Tebou dělat rád. Přestože ho při běhání zdržuješ, přestože jsi na kole pomalejší než pomalá, musí prohlásit, že to s Tebou dělá rád,
5. Musí se Ti přizpůsobit. Ať si kolem Tebe krouží, když Ty funíš z posledních sil a nemáš sil ani dechu mu už ani nadávat. Nesnaž se zvýšit svůj výkon, nesnaž se sebe zničit. Naopak, vytáčej ho, zpomal, zvolni, vydechni, ať se nudí, ať si poskakuje, ať se přizpůsobuje,
6. Musí Tě opatrovat. On je s Tebou, ne Ty s ním. On se musí postarat o to, aby věděl, kam s Tebou běží nebo jede, jak to tam vypadá, jak to bude dlouho trvat a jestli Ti tam nehrozí nějaké nebezpečí,
7. Musí znát Tvé možnosti. Nemůže plánovat akci, o které si myslí, že zvládneš. Myslet v tomto případě znamená „hovno“ vědět. Musí plánovat akci, kterou s radostí zvládneš.
8. Musí znát Tvá přání. Jeho přání znáš, zná on Tvoje přání? Víš, jestli on ví, co si přeješ? Řekni své představy, svůj pohled na společné sportování, své touhy. Musí znát Tvá přání, aby věděl, co má dělat pro Tvou spokojenost.
9. Musí Tě rozmazlovat. Po Tvém náročném sportovním výkonu Ti musí zabezpečit relaxační odpočinek. Whirpoolka musí být příjemně předehřátá, šampaňské musí být správně předchlazené, hudební doprovod musí být podle Tvého vkusu. Nechej se rozmalovat,
10. Musí vědět, že musí. Dej na srozuměnou, že všechno to, co jsi právě přečetla, není samo sebou. Všechno má nejen vědět, ale hlavně to má plnit. On musí vědět, že toto všechno on musí dělat.

 

Základní přehled o tom, jak by to mělo u Tebe doma vypadat, už máš, tak možná bude vhodné se pustit do dalšího balíku rad. Ten první byl o tom, co ho musíš naučit v oblasti vztahové. Ale je také praktická stránka života. Některé jedince je třeba soustavně vychovávat a učit. Jak jednou povolíš, už si z výjimky udělají pravidlo a je velmi těžké je potom vrátit do Tvého normálu. Můj výčet není a nemůže být kompletní, ale seznam je ohebný a dá se vhodně doplňovat. Tak pozor na slepé čtení, přemýšlej o každém slovu, o každé větě a transformuj si myšlenku do svého životního prostředí. Druhé desatero je rozděleno na dvě půlky. Ta první Tě upozorňuje na skutečnost, že není všechno zlato, co se třpytí, že není všechno tak, jak to vypadá, že není třeba věřit všemu, a zní:

1. prosadit se, znamená realizovat své představy,
2. když Ti neodporuje, neznamená, že s Tebou souhlasí,
3. když Ti nehubuje, neznamená, že Tě chválí,
4. co říká, neznamená, že to tak myslí,
5. co dělá, neznamená, že to tak chceš.

První zásada je zcela logická, ale než se propracuješ k její realizaci, proteče mnoho vody i místním potokem, který v létě vysychá a v zimě má jenom slabý led, po kterém se nesklouzneš, protože se proboříš do vzduchové bubliny. Realizuj si své představy. Co se týká představ, tak ty mám o sportování úplně jasné. Nesmí se nic přehánět a není mým cílem, aby mě po sportovní aktivitě bolelo celé tělo. To už musí být moc silná motivace, abych se k takovému výkonu přemohla. Například jsem si přála vířivku na zahradu. Už byl nalomený, ale stále nesouhlasil. Vhodná doba nastala při pobytu na chatě Kopřivná v Malé Morávce. Jak už víš, jel na kolách s kolegy z chaty na Praděd a zpět, a prohlásil, že když to vyjedu také, dostanu vířivku. Krásně se v ní chrochtá.

Následující čtyři pravidla by se Ti mohla zdát jako stejná, ale je v nich obrovský rozdíl. Ke druhému pravidlu „neodporovat“ se dá přistupovat různě. Ale tím, že mlčí, a může se Ti zdát, že je už zlomený a že už nic neříká, nemá námitek, že už platí: „mlčet, znamená souhlasit“ se nedej uchlácholit. Až skončíš svůj monolog, suše konstatuje, že to tak nebude a máš po ptákách. Hubovat se dá různě, ale způsob provedení není tak důležitý jako výsledek. Tvým cílem je, aby Tě chválil a povzbuzoval. Pozor na jeho němé úšklebky a nepřítomné pohledy. Tím, že už Tě nekritizuje, protože ví, že se Ti to nelíbí a příště by už mohl jet jenom sám, neznamená, že je s Tvým výkonem spokojený. U čtvrtého pravidla pozor na přetvářku. Znovu opakuji - není všechno zlato, co se třpytí. Snaž se vžít do jeho myšlení, až pochopíš, co si myslí, namísto toho co říká, můžeš začít budovat své úspěchy. U pátého pravidla není co dodávat, na oko bude dělat všechno proto, aby vytvořil podmínky k tomu, co dělat chce. Zpravidla chce v daný okamžik dělat úplně něco jiného, než právě dělá. Málo se daří přesvědčit ho, aby dělal s láskou to, co baví Tebe. Ale nic není nemožné. Pravidelnou mravenčí prací se dá přesvědčit, že to sám chce dělat s Tebou.

Doufám, že jsem v úvodu nezapomněla na nic podstatného a můžeme se pustit do diskuze na další témata. Věřím, že už se těšíš. Pokud si myslíš, že už jsem se vyčerpala, tak jsi na omylu. Proniknout do myšlenek je velmi obtížné, důležité je se naučit rozpoznávat, kdy lže. Někdy je to jenom drobný pohyb, špatně artikulované slůvko nebo nejasný pohled. Trvá to měsíce, ba i roky, než se propracuješ do stádia, kdy pochopí, že už lhát nemůže a musí s barvou ven. Hlavně si opakuj: „Je to tak?“ a ujišťuj se ve své nejistotě.

Druhá polovina zdánlivě s tou první nesouvisí, ale to je Tvůj velký omyl. Právě ve druhé části se odráží praktické dopady z první poloviny. „Jaký si to uděláš, takové to máš“, zpívala už v roce 2004 skupina Chinaski ve své písni „1.signální“ z alba Docela Vydařený Den (DVD). Nedovol, aby tomu bylo jinak. Dovolíš-li, potom spláčeš nad výsledkem. Ten, kdo určuje pravidla, jsi Ty, ne on. On může jenom jedno – respektovat Tvá pravidla. Nejlepšího výsledku dosáhneš v případě, že si Tvá pravidla vezme za svá a bude se jimi automaticky řídit. Ale takovou jsem ještě neviděla, ani když se dívám do zrcadla. To ale neznamená, že rezignuješ. Trvej tvrdošíjně na svém, i malé úspěchy jsou lepší než prohra.

1. návštěva babičky (samozřejmě Tvé maminky) má přednost před návštěvou sportovní akce,
2. sportovní oblečení i po prvním použití patří do garáže, v krajním případě na balkón,
3. sportovní obuv nepatří do police s Tvými lodičkami,
4. sportovní nářadí a náhradní díly nepatří do šatníku,
5. závodní miláček se neopravuje v obývacím pokoji.

K návštěvě babičky není třeba dlouze diskutovat. Důležité je postavit ho před hotovou věc. Hotová věc se ale nevyhlašuje v pátek před sobotním odjezdem. To bys také mohla odjet sama a veřejnou hromadnou dopravou. Navíc, termín plánované návštěvy musí být neustále připomínán až vtloukán do hlavy. Musí mu být jasné nejen, že tam jedeme, ale i co tam on bude dělat, po Tvém plánu ho nic není, a jaký je požadovaný výsledek před odjezdem.

Závěrečné čtyři body by se daly napsat jednou větou pod hlavičkou „Co se doma nedělá“, ale úmyslně jsem je dala samostatně. Určitě Tě napadá řada dalších věcí, které nechceš, aby Ti dělal na Tvém výsostném teritoriu – tak si je klidně doplň. Já chci jen upozornit, co by se Ti mohlo stát, kdybys nebyla dostatečně důrazná. Naučit ho něco je lehčí, než ho odnaučovat, co jsi ho nenaučila. Jednou povolíš, jednou nezareaguješ, a už nemáš šanci. Můžeš se rozčilovat, můžeš křičet, můžeš naopak zarputile mlčet, můžeš vysvětlovat, můžeš přesvědčovat. Nic ti to nebude platné. Pořád bude chodit v propoceném dresu a sušit ho v koupelně, pořád bude po ukončení své aktivity dávat neumyté a zapocené boty do botníku, pořád si bude ukládat nářadí a náhradní díly na místa, která k tomu nejsou vyhrazena. A nejhorší stádium je, když si přitáhne svůj stroj do bytu, protože venku je zima, prší nebo jsou jiné nevhodné podmínky, které mu brání v odstranění závad venku, například není ochotný nechávat nářadí venku, když si musí neodkladně odskočit a nemá mu ho kdo pohlídat, nebo nemůže pracovat ve sklepě, kde je nedostatečné osvětlení a jeho slabší zrak mu nedovolují pohodlnou práci.

Probrala jsem několik pravidel, která jsou určitým způsobem škatulkována. Není problém vymýšlet poučky a doporučení, ale dát radu nad všechny rady je velmi těžké. Dlouho nepřicházela ta správná myšlenka, ale je důležité, že přišla. Přitom je nelogická a po letmém pohledu nedává ani smysl, ale je v ní hluboká pravda. Tato rada zní: „Hýčkej ho až je bez Tebe ztracený!“. Proč hýčkat někoho, kdo Tě trápí, kdo Tě nutí dělat věci, které vlastně ani dělat nechceš, kdo si dělá, co chce a nebere do úvahy Tvé návrhy a doporučení. Právě proto je třeba ho hýčkat o to víc. Neboj se ho rozmazlovat, ale rozmazluj ho systematicky a dlouhodobě. Takový, řekněme netypický příklad – tak dlouho mu pravidelně podsunuj pěnu na holení na jeho místo, až zapomene, kde najde nový sprey s pěnou, když mu právě dojde. Najednou zjistí, že je bez tebe ztracený. Nebo – tak dlouho mu dávej na jeho místo osušku, až bude mít problém rychle najít novou, když mu tu jeho odsuneš do prádlového koše. Tak dlouho mu chystej pyžamo, až není schopen najít čisté, když mu ho hodíš do pračky. Tak dlouho pravidelně překládej věci ve skříních, až ztratí přehled, kde co v posledním období hledal. Dostaň ho do stádia, kdy každá „prkotina“, kterou potřebuje, bude dostupná jen s Tvojí asistencí. A můžeš ho začít „vydírat“. Nauč se říkat: „Co za to, když Ti přinesu, podám, nachystám, …?“ A pokračuj: „Nebudeš po mě chtít, abych …!“. Neslíbí – nedostane. Tak se na ně musí.

Před závěrem se Ti musím s něčím přiznat. Mám ráda stroje, co mají kola. V mém případě jsem zvyklá na to, že mám stroje, které mají nejméně stejná kola, jaké má můj svěřenec. To znamená, máte-li doma dva podobné stroje, které mají kola, ten Tvůj stroj musí být lepší. Lepší znamená nejen v lepším technickém stavu. Lepší znamená, že je nejméně stejně fyzicky starý, ale pouze a výjimečně v případě, že není možné zajistit, aby byl mladší. Lepší znamená, že Tvůj stroj má elegantnější tvary, lepší lak a jasnější barvu. Lepší znamená, že je rychlejší, má nejméně stejný počet rychlostí jako druhý stroj a přitom je bezpečnější. Lepší znamená, že je pohodlnější a ráda se vozíš. Měla jsem a mám ráda své stroje, měla jsem a mám ráda své mazlíčky. Bike mezi ně nepatří – nemá čtyři kola.

A na závěr jedno účinné doporučení, pro případ, že by všechny předcházející rady, doporučení a návrhy nezabraly. Říká se, že láska prochází žaludkem. Proč si nevzít ponaučení i z rad našich babiček a nevyzkoušet, jak je tato rada účinná. K její realizaci je jednoduché doporučení – udělej mu bikerský oběd. Když má svého miláčka, svůj bike, raději než Tebe, ať se s ním třeba zadusí. Příprava není složitá. Když si budeš obalovat své oblíbené kuřecí řízečky, využij zbytky mouky, vajíčka a strouhanky k přípravě oběda pro Tvého miláčka. Všechny ingredience promíchej, ani mu to nesol, až se nad obědem skloní, skrápí si ho sám vlastními slanými slzami. Vzniklou hmotu vytvaruj do příslušného tvaru, např. jako na obrázku a hoď do rozpáleného oleje. Pozor, i pro bikery může být příprava na rozpáleném oleji životu nebezpečná a proto doporučuji nepřepalovat a už vůbec ne do „zlatova“ smažit. Ne abys ho přecpávala přílohami, jedna brambůrka mu stačí. Možná ho dostaneš i tím, když mu místo poháru čisté vody dáš teplé, smutné (černé) pivo. Na druhé straně, je lepší smutného piva do dna se napít a dát mu vodu, ta vyjde laciněji. Jestli ani po takové kůře nepochopí, kde je jeho místo ve tvaru, kdo je první v řadě, kde až má místo jeho bike, tak už je ztracený. Tady i mé zkušenosti Ti nebudou nic platné.

 

Bajkerský oběd:

 

Není třeba ale končit pesimisticky. Nech rady a doporučení a věnuj se sama sobě. Uvědom si, že se na to díváš z té špatné strany. Proč se učit „jak s ním vydržet“, když je lepší učit se „jak se držet“ a jak se udržovat“. „Držet se“ neznamená „držet se ho jako klíště“ a „udržovat se“ nemá nic společného s pravidelným tréninkem k udržení fyzické kondice.

Pod vyjádřením „držet se“ není třeba ani vidět držení se pevně řídítek kola. „Držet se“ znamená dvě věci. Za prvé odolávat nátlaku. Nenechat se zlomit a nepřizpůsobit své chování přání svého svěřence. Ty řídíš jeho, ne on Tebe. Drž své pozice a nemůžeš nedosáhnout svého cíle. Nedávej si nízké cíle, naopak, čím větší cíle si dáš, tím většího úspěchu můžeš dosáhnout, i když svého cíle na sto procent nedosáhneš. Důležité je, aby Tvoje půlka předpokládaného výsledného stavu byla větší, nejlépe podstatně větší. Čím menší bude jeho půlka, tím více se budeš „držet“. Za druhé „držet se“ znamená stát na svých pozicích. Je Ti jasné, že nemůžeš nasadit hned na počátku laťku na nejvyšší úroveň. To není správný postup. Strategických cílů se dosahuje taktickými úspěchy. Není žádná ostuda si vzít papír, nejlépe velikosti archu, a začít plánovat. Na spodní linii je současný neutěšený stav, na nejvyšší linii je stav požadovaný, tj. strategický cíl. Mezi tím je prázdný prostor, který je třeba zaplnit vhodnými opatřeními směřujících k dosažení kýženého výsledku. Čím více opatření, tím větší šance, že se snaha nemine účinkem. Není ale žádoucí, aby úspěch jedné akce se vytratil v procesu realizace akce druhé. Tady je důležité držet pozice. Dosažený stav „zakonzervovat“, to neznamená ustrnout a nechat být, ale naopak, Držet tento stav nějakou dobu na dosažené úrovni, dělat, že jsi s tímto stavem spokojená, a soustředit na další dílčí úkol. V okamžiku, kdy je dosaženo dílčího úspěchu na tomto úkolu, „zakonzervovat“ ho, vrátit se k dříve „zakonzervovanému“ úkolu a posunout ho trochu výš za současného rozjetí dalšího úkolu. Tímto soustavným tlakem v široké škále předem připravených postupných cílů se Ti jistě podaří přibližovat se ke strategické úrovni. Doufám, že je Ti teď jasné, že jedině „držet se na druhou“, tj. odolávat nátlaku krát neustupovat z dosažených úspěchů, je cesta k vlastnímu úspěchu.

„Udržovat se“ je na tom obdobně jako „držet se“. Také existuje „udržovat se na druhou“. Je to výsledek vnitřní síly násobené vnějším vzhledem. Udržování vnitřní síly je daleko náročnější než udržování vnějšího vzhledu. Jak dosáhnout úspěchu v obou oblastech se pokusím nastínit v následujících řádcích.

Zlepšení a udržení vnějšího vzhledu se dá poměrně snadno dosáhnout pravidelnou návštěvou kadeřnictví, kosmetiky a obchodů s „módou mladých“, popřípadě není na škodu do takového řetězce přidat laserovou medicínu nebo jiné moderní metody využívané právě pro „udržování se“. Když do takového řetězce dáš i článek „udržování tělesné kondice“, získáš jeho obdiv, sympatie a uznání. Pokud by měl problém s právě nastaveným pořadím, klidně ho změn. Začni s ním na „udržování tělesné kondice“. Samozřejmě, že ho nemůžeš reprezentovat v teplákách. Potřebuješ návštěvu obchodu s módou mladých. U nákupu sportovního oblečení samozřejmě nemůže zůstat. Ke sportu patří i následné volno-pohybové aktivity a oblečení k „běžnému dennímu nošení“. A když už budeš v tom nakupování, je třeba si pořídit i něco reprezentativního. Samozřejmě, že se přitom potíš a Tvoje pokožka trpí. Je třeba pravidelná návštěva kosmetických salónů. Samozřejmě, že při outdoorových aktivitách trpí i Tvoje vlasy a návštěva kadeřnictví je stejně důležitá jako návštěva kosmetického salónu. A vrcholem Tvého úspěchu může být i návštěva laserového studia. Výsledkem bude téměř dokonalý systém „vnějšího udržování se“.

Udržovat se v patřičné psychické kondici je daleko náročnější. Čelíš nejen úsilí v dosažení co nejlepších výsledků při udržování vnějšího vzhledu, ale i tlaku svého svěřence na jeho podporu a účast v jeho aktivitách. Nevěřím, že jsi taková pesimistka, že dokážeš bez tréninku odolat všem nástrahám a v pohodě, tj. bez stresu, zvládat všechny situace. Taky není jednoznačná rada, ale jen možný návod jak dosáhnout požadovaného stavu. Asi bude dobré začít s tím, že (1) jeho návrhy na sportovní aktivity nebudeš brát příliš vážně. Prostě si z nich nebudeš dělat těžkou hlavu, jedním uchem tam a druhým hned zase ven. Kdybys měla nad jeho bláznivými nápady moc přemýšlet, mohla bys ses z toho také brzy zhroutit. Naopak, (2) co říkáš, říkej vážně. Nesmí poznat, že jenom zkoušíš, jestli zabere na Tvůj návrh. Když uspěješ, aniž úspěch čekáš, posiluješ svoji vnitřní sílu. Někdy také zabírá, když mu (3) říkáš, co chce slyšet. Samozřejmě mu říkáš, co chceš Ty, ale on musí přemýšlet, jako že to chce on. V případě, že se Ti nepodaří dosáhnout svého výsledku, (4) netrap se, že nedělá, co chceš. Ne Ty, ale on musí mít výčitky. Nastup Ty na něho, (5) trap ho, že nedělá, co Ty chceš. Časem přijdeš na to, jak všechny postupy skloubit do jednotného působení, podaří se Ti vytvořit prostředí, ze kterého nemá úniku a v konečném důsledku mu nezbyde nic jiného, než Ti dát za pravdu. Než ale dosáhneš takového stavu, proteče potokem mnoho vody. Neustupuj, „udržuj se“ a radost úspěchu se dostaví.      

 

Aktualizováno: 24. 1. 2022

Pokračování v kapitole šesté ...