Anotace: Zpověď dědečka, aneb co nebylo ještě řečeno.

 

 

Kapitola šestá: Zpověď dědečka, aneb co nebylo ještě řečeno

 

Heslo: Dívat se vpřed je lepší, než se ohlížet zpět.

 

Tato kapitola nebyla v plánu, ale místo toho, abych se pustil do psaní závěru knihy s mnoho nicneříkajícími závěry, rozhodl jsem se napsat úplně něco jiného. Proč se ohlížet zpátky a snažit se najít, z toho co bylo, něco obecného, něco specifického a vůbec něco chytrého. Od současnosti strávíme zbytek života v budoucnosti, tak si plánujme budoucnost. Co už bylo, se nezmění a nemá cenu se trápit tím, co nemůžeme změnit, i když klasikové říkají, že se máme z minulosti učit. Hloupí se rodíme, všechno se učíme, abychom stejně nakonec zblbli. Je třeba žít přítomností a snít o budoucnosti. Dlouho myšlenky uzrávaly, až vznikl nápad napsat Zpověď dědečka. Na jedné straně je to starší muž, který má zkušenosti a tedy by mohl být i moudrý, na straně druhé je to starý muž, který už blbne a nikdo mu proto nemůže vyčítat, když napíše něco, co není v souladu s uznávaným obecným světonázorem. Možná až tady pochopíš, proč jsem to všechno dělal.

Často je některým jednotlivcům vyčítáno, jak se chovají. Jsou upozorňováni na své výroky, gesta, činy a životní postoje. Prostředí vychovává, to je nezlomný fakt. Je ale nutné chovat se přesně tak, jak si někdo myslí, že se máme chovat? Neměl bych to asi moc nahlas vykřikovat, ani následující rčení nepoužívám, ale líbí se mně a v podstatě se s ním také ztotožňuji. Jeho znění je velmi prosté: „Nevím, jak se mám (v této situaci, v tomto okamžiku, v této životní etapě) chovat. Nikdy jsem tak starý nebyl!“. Nikdy předtím mně nebylo dvacet, třicet ani padesát. Až teď, dnes, v tento okamžik, tak jak mám, proboha, vědět, jak se má chovat člověk v daném věku, když nikdy předtím jsem neměl zkušenost, jak se v takovém věku chovat. Není pošetilé, dětinské, nerozumné nebo výstřední chování v daném věku. Zpravidla odlišní lidé jsou nenahraditelní, právě právě oni nejsou tuckový dav. Proč by se měl starší jedinec chovat jinak než ten mladší? Když máš z něčeho radost, když tě něco baví, tak to dělej. Nepřemýšlej o tom, že přitom vypadáš směšně nebo že se to k tvému věku nehodí. Naopak těm druhým by mělo vadit, že nejsou schopni dosáhnout ani tvé úrovně. Protože se stydí, protože jsou slabí, protože se neumí odvázat a užívat radostí života.

 

Homo Sapiens est creatura alienis

 

Člověk je divný tvor. Patrně jediný dnes žijící druh člověka – člověk moudrý, je opravdu divný tvor. S úspěchem se dá pochybovat, že je vůbec moudrý. V mládí podvádí a lže, aby dosáhl lepší výsledky ve škole, aby se nepřišlo na to, že něco rozbil, aby …, v produktivním věku podvádí, aby měl lepší společenské postavení, aby vypadal dobře u toho, kdo ho platí, aby …, a ve stáří podvádí a lže proto, aby se nepřišlo na to, že celý život podváděl a lhal, a mohl nakonec umřít jako hrdina a čestný člověk. Není třeba hledat ani výjimky u sportovců. Podvody a lhaní jsou projevy i sportovců, zejména u těch, kteří z toho mají slávu a peníze. Hrají rukou, i když ví, že nesmí; přidrží protihráče, i když ví, že nesmí; používají zakázané podpůrné prostředky, i když ví, že nesmí.

Není třeba lhát, hlavně není třeba lhát sám sobě. Není pravda, že slunce nesvítí každý den. Slunce svítí každý den! Slunce svítí každý den i na Zemi, jenom my ho nemusíme vidět každý den. Meteorolog Ján Zákopčaník (*7. 9. 1958) na České televizi, než zmizel v roce 2005 z televizních obrazovek, aby se věnoval letecké meteorologii, hlásil počasí svým svérázným romantickým způsobem a končil slovy: „Slunce v duši“. Když má člověk Slunce v duši, má radost ze života při činnostech, které ho baví.

Když člověk ví, že nemusí něco zvládnout, něčeho dosáhnout, něco předvést, nemá důvod podvádět a prostě to dělá. Má radost z toho, že si to zkusil, má radost z toho, že se mu to povedlo, má radost z toho, že to může dělat. V takové situaci se nechová jako podvodník a lhář. Jestli, když o tom vypráví druhým, si o něm myslí, že stejně podvádí a lže, může mu to být jedno, protože on sám před sebou se nemusí skrývat. Bojuje sám se sebou, ví, že to také dokáže. Klidně se může postavit před zrcadlo a pochválit se, že to zkusil, že se mu to povedlo, že to dělá pravidelně. Nikdo ho totiž nepochválí tak dobře, jak on sám sebe. Naopak, když někdo vypráví jemu své zážitky a prožitky, klidně si je může porovnat s těmi svými a vyhodnotit si, jak moc jsou informace pravdivé. Potom je také důležité vážit si svých soupeřů, nezávidět vítězům je třeba se učit, naučit se znát své možnosti a užívat si svých malých vítězství je lepší než se trápit tím, že někdo je lepší. Každý má své limity, a kdyby se snažil sebevíc, nedosáhne tam, kam se to podaří druhým. Není třeba se tím moc trápit. 

Na druhou stranu, když člověk zase dělá něco moc často, okolí si na to zvykne a nevnímá to jako nějakou anomálii. Navíc, když dotyčný z toho udělá nějaký rituál, samozřejmost nebo to dokáže dokonce pozvednout na vyšší úroveň, se to může stát i stmelovacím prvkem. Například otřepané – nemám děti, mám děvčata – se dá přeměnit na – nemám děvčata, mám drůbež – a dovézt k dokonalosti tvrzením – mám doma xy kilo drůbežího. Stejně se Ti to na druhou stranu vrátí jako bumerang, protože v davu na tebe nepokřikují „tati“, aby sis jich všiml, protože na „tati“ se otočí většina tátů, navíc když na nich pokřikuje hezká dívka. Pokřikují na Tebe tvojí přezdívkou, kterou před dětmi nelze utajit a už vůbec nemá cenu se jí bránit. Navíc při zvolání jedinečné přezdívky se všichni mohou podivovat akorát tomu, kdo to volá, ale reagovat bude jenom jeden. A protože celá rodina ví, co za individuum s nimi žije, hledají i způsob, jak zviditelnit sebe. Krásným příkladem může být blahopřání k narozeninám, taková obyčejná básnička, která řekne vlastně všechno:

V poledne či k ránu bez kola ni ránu!

Ani autem, ani pěšky, žádný trapný koloběžky.

Dojedeš s ním, kam jen chceš (jestli při tom nechcípneš).

Je to dobré pro zdraví, snadno se to opraví,

nula na sto spotřeba, oleje moc netřeba.

Kolo to je prostě hit, bez kola se nedá žít ...[1]  

 

[1] e-mailové blahopřání k narozeninám od týmu Go

 

Kolo se opravdu začíná stávat nejen módním hitem, ale i životním stylem. Hlavně ti, co na to mají, si pořizují kola, která se od těch běžných příliš neliší svým tvarem, ale svým původem. Pes nebo kůň s rodokmenem je jenom pes a kůň, ale liší se jejich cena pro nového majitele. Úplně stejně to začíná fungovat i u jízdních kol. Stačí využít moderní informační systém zvaný internet a s údivem se čitatel může podívat na nabídky městských kol. Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn, česky také Karel Bedřich Ludvík Kristian Drais[2], vynálezce draisiny, to není od slova drezína, ale od jeho příjmení drais-ina, později přejmenované na velocipéd, by se dnes divil. Takové obyčejné snobské městské kolo[3] s karbonovým rámem, osmi rychlostmi a řemenem s tichým chodem vyrábí módní dům Hermes ve Francii a prodává za 220 tisíc korun, tj. osm tisíc a sto euro. Ještě o tři sta euro je dražší kolo od italského výrobce 43 Milano, který ve spolupráci s Pininfarini vyrábí model inspirovaný vozem Pininfariny ze třicátých let minulého století. Mercedes Benz, Porsche, Maserati, Lamborghiny, Ferrari a dokonce Volkswagen vyrábí své kola. Takové kolo od VW není jen tak obyčejné kolo, ale skládací elektrokolo[4], které se dá složit do tvaru, který zapadá do prostoru, který je vyčleněný pro reservu automobilového kola. My co máme vozidlo VW bez reservního kola, máme možnost si pořídit tento další dopravní prostředek. Bohužel se mi nepodařila zjistit jeho cena.  

 

 

[2] ___, Karl Drais, http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Drais, z 2. prosince 2014

[3] ___, Jízdní kolo se stává luxusním dopravním prostředkem, http://zen.e15.cz/telegraf/jizdni-kolo-se-stava-luxusnim-dopravnim-prostredkem-1137733, z 2. prosince 2014

[4] Electric bike by Volkswagen Auto China 2010, https://www.youtube.com/watch?v=sXhhWXw9V7A, z 2. prosince 2014

 

 

Každý z nás je něčím divný. Někdo tím, že málo mluví, druhý tím, že moc mluví, třetí, že rozumí všemu a čtvrtý, že nerozumí ničemu a pořád se na něco ptá. Každý z nás je něčím divný. Někdo tím, že chodí moc „vystajlovaný“ (to přinesla starší dcera a má to vazbu na anglické „styling“), druhý tím, že chodí jako křupan (představ si pivní postavu v teplákách a kostkované košili, ženská populace si ale většinou představí chlapa v kraťasích, s ponožkami do půl lýtek a v sandálech), třetí tím, že úzkostlivě dodržuje etiketu (tedy pravidla společenského chování i v situacích, kde jedinec většinové populace pošle toho druhého někam, kam se nedá ani jít) a čtvrtý tím, že je pro změnu buran (ten se neumí slušně chovat vůbec). Každý z nás je něčím divný. Někdo tím, že si z ničeho nic nedělá, druhý tím, že si ze všeho moc dělá, třetí tím, že se před nikým nepodělá a čtvrtý tím, že se před každým podělá. Tak abych to nenatahoval. Každý z nás je něčím divný a každý z nás se s něčím vyrovnává. Někdo se vyrovnává s tím, aby nebyl křupan, druhý s tím, aby nebyl buran, třetí tím, aby nebyl primitiv (možná by lépe sedělo slovo hulvát) a čtvrtý se vyrovnává sám se sebou.

S čím jsem se musel vyrovnat já? Nebylo toho zrovna málo a to nevím, co mě ještě čeká. První co si uvědomuji, že se vyrovnávám s tím, že nevyrostu. To nemá nic společného s tělesnou výškou, kterou jsem skutečně téměř do konce své druhé desítky života moc nedisponoval. Moje babička, ročník 1919, říkala: „Ten kluk snáď nevyroste, on sa někde zapleští“. Málem mě „to zapleštilo“ v pěti letech před mateřskou školkou v T, kde traktor přijíždějící od Z a táhnoucí vlečku naloženo kmeny přesahujícími daleko za vlečku, při zatáčení k základní škole, kde jsem už byl přihlášený do první třídy, abych do ní nastoupil nakonec v D, zachytil konci kmenů moji drobnou postavu, stojící na hromadě škváry a vymrštil mě do vzduchu. Výsledkem byl let přes místní rygól (tady bych doporučoval si uvědomit rozdíl mezi slovy rygól a rygol. Nářečí znalci s tím nemají problém, pro laickou veřejnost – první pojem představuje škarpu, tedy příkop, a ten druhý je rychna, tj. vůně, co se nedá vydržet) a dopad na betonový rožek místní kanalizace. Údajně jsem ani neupadl a nerozlil ani konvičku s mlékem, nic se mi nestalo a traktorista v klidu odjel. Tak tady jsem to přežil a rostl dál.

V deseti jsem se vyrovnal s otázkou kouření a v osmé třídě základní školy, při vánoční besídce, i s otázkou alkoholu. V obou disciplínách jsem se zdokonalil při středoškolských studiích v BB. To bylo ještě v době, kdy žili skuteční partyzáni. Kdo může dnes konstatovat, že pil s partyzány. Dnes se organizují kampaně proti kouření, pití, užívání drog a omamných látek. Všichni to odsuzují – no a co? Kdo chce, kouří, kdo chce, pije a kdo propadne drogám, ten droguje. Moje heslo na tričku v sedmnácti vlastně už tenkrát řešilo celý problém (dodnes to tričko mám, už muselo opustit šatník, zub času se podepsal na jeho kvalitě a vzhledu, ne všechny nitky drží pohromadě, ale stále je čitelný obsah jeho sdělení).

Nemá cenu nic zakazovat. Naše generace také kouřila, také pila, ale také studovala a pracovala. Ke každému věku patří určitý životní projev, kdo se předbíhá, často to nezvládá a ze „sraček“ se těžko dostává. Kdo je opožděný, propadne těmto neřestem v době, kdy už má být odpovědný a potom se od něho odvrací okolí a je v těch samých „sračkách“ jako ten, co se předbíhal. Je odsouzení hodné, když se sportovci opíjejí a kouří. Na druhou stranu je dobré a chvályhodné, když opilci sportují. 

Chlap má postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Ne všechno se podaří, ale nežijeme přece jenom pro tyto tři věci. Nemusíme učit jenom syna, můžeme učit i vnuka. Kdybych měl šikovnější děvčata, už to mohlo být veselejší. Od malých nožiček není možné očekávat velké výkony. Až budou tyto nožičky velké, už zase nebude možné očekávat výkon ode mě. Bohužel.

 

Každý z nás je něčím divný. Začínám si všímat, čím jsou divní dědečkové. Svět se rychle mění a mění se i dědečkové. Pokud se nebude lidský věk ještě více a rychleji prodlužovat, v našich Evropských klimatických podmínkách je tato kategorie lidí určena na vymření. Nehledejme záchranu tohoto druhu u mimoevropských civilizací, které se začínají do Evropy stěhovat. Tyto civilizace tu Evropskou jistě rádi nahradí a obsadí jejich výsostné území. Za poslední desetiletí dědečků ubývá. Mladé dámy a mladí pánové nemají moc elánu povyšovat na babičky a dědečky. Mají jiné priority, kde jsou tituly, kariéra, majetky a cestování. Až potom někdy možná i dítě, ale předtím je ještě nutné zvládnout péči o psa a žití na psí knížku. Není problém potkat falešného dědečka, který sice věkem i vzhledem může být považován za dědečka, bohužel dítě mu říká tati.

Čím jsou tedy divní dědečkové. Oproti těm dřívějším přinejmenším tím, že nesedí na zápraží a nekouří dýmku. Ale jinak jsou asi, stejně jako předešlé generace, rozděleni na dvě kategorie, na pasivní a aktivní. Není třeba se stýkat s pasivními důchodci, ti jenom mluví o nemocech a smrti. Je třeba se stýkat s těmi, co mluví o tom, co ještě udělají, zkusí, naučí se. Já se zatím potkávám s těmi aktivními, řada z nich je starší než já, řada z nich je aktivnější než já, řadě z nich se stále dívám jenom na záda a marně se snažím držet jejich tempo. Možná, když vydrží zdraví a tempo, se mi aspoň moc nevzdálí.

Čím bych mohl být divný sám? Třeba tím, jak jako bělovlasý staří, pokud mně neslezou vlasy z hlavy, brázdím kopce na horském kole nebo běhám po lesních cestách s dorostem. Možná to budu dělat jenom sám, pokud se nepodaří mládí k pohybu přemluvit. Ale chtěl bych to dělat minimálně ve dvou, ve dvou se to lépe táhne. Možná se sponzor obětuje. S největší pravděpodobností ale obě zmíněné činnosti budou jenom občasné nebo dokonce v říši snů a přání. Přál bych si, aby se dalo aspoň pochodovat. Takový dálkový pochod nebo extrémně dálkový pochod nemusí být špatnou formou fyzických aktivit starého pána. Důležité bude nezblbnout. Když se tak nad tím ale zamýšlím, je možná lepší, když funguje tělo a nefunguje hlava, než když funguje hlava a nefunguje tělo. V prvním případě s Tebou mají všichni starosti a Ty jsi v pohodě, ve druhém, a to je horší, s Tebou mají všichni starosti a Ty si to uvědomuješ, ale nemůžeš jim ani sobě pomoci.

Aby mohl jedinec být dlouho divný, musí být i dlouho aktivní. Jak se dá při dnešním životním stylu být dlouho aktivní? Je to jednoduché, stačí „neztuhnout“, to znamená hýbat se. Zkoušel jsem různé metody, ale časem z toho zůstala ranní rozcvička. Takové malé ranní protažení bolí, ale je účinné. Na počátku byla snaha o metodu „Pět Tibeťanů“, ale ta se mi moc nedařila a ani mě neuspokojovala. Hledal jsem různé jiné „zaručené“ metody, aby nakonec vznikl soubor cvičení, který trvá asi čtyřicet minut, ale klidně i hodinu, protože každý den nesvítí slunce, a dokáže nejen probudit po ránu, ale také udržovat tělo v docela slušné tělesné kondici. Některé cviky jsou tak primitivní, že se nad nimi musí i dítě zasmát, z druhé strany obtížnosti jsou naopak cviky, u kterých jsem přesvědčený, a mnohokrát jsem si to ověřil i v praxi, že je nezvládne ani průměrně cvičený foxteriér, natož průměrně cvičený městský jedinec. Na soubor cvičení se můžeš podívat do přílohy. Pokud se Ti bude zdát, že na tom nic není tak si rozcvičku zkus. A ještě jeden argument, známé rčení: „Stokrát nic umoří i vola“. Například takový obyčejný klik, jeden není nic, třicet se dá udělat za třicet sekund u trénovaného jedince. Pokud takový výkon zopakuješ každý den, uděláš za rok deset tisíc devět set padesát kliků. Víš, jak se správně dělají kliky? Velice jednoduše! Namísto zvedání těla od podlahy, tlač ruce do podlahy a tělo se lehce zvedne. Chce to ale změnit myšlení, tedy přeorientovat hlavu. Nebo obyčejný dřep, denně po ránu dvacet Tě dodřepuje na číslo sedm tisíc tři sta za rok. V tabulce cvičení (příloha) si můžeš všimnout doporučených opakování. Tato čísla nejsou podložena žádnou vědeckou studií, možná se ti budu zdát nízká, ale cílem ranního protažení není udělat ze sebe Ramba, ale protáhnout své tělo a připravit ho na denní povinnosti. Pokud děláš fyzickou práci, ranní zahřátí organizmu nemůže být na škodu. Pokud máš práci „sedavou“, může ranní rozpumpování srdce být jedinou denní činností, při které se Ti zrychlí tep a zvýší krevní tlak. Potom je tato ranní půlhodinka Tvému tělu velmi zdravotně prospěšná. Hlavně se nesnaž hned na počátku strhat doporučené normy. Začínej spíš zvolna, poprvé raději méně než více a počkej, co to s Tebou udělá, když budeš i snížené normy plnit každý den po dobu jednoho měsíce nebo nejméně jednoho týdne. Teprve, když zjistíš, že stanovená dávka není pro Tvé tělo zničující, začni navyšovat počty jednotlivých cviků až na doporučené dávky.

Odborníci, rádoby odborní teoretici na rozcvičky, mající delší tituly než své jméno s příjmením, radí, že se nesmí cvičit do bolesti. Zelený je strom života a moje praktické zkušenosti říkají, že není dobré cvičit přes bolest, například v případech po zranění, kdy tělo není v pořádku, ale hlava chce svoji dávku emocí. Opravdu takové cvičení hodně bolí a navíc regenerační proces se vůbec neurychluje, spíš naopak. Na druhé straně necvičit do bolesti je zbytečnou ztrátou času. Proč stávat ráno dřív, proč se utěšovat svým výkonem, když výsledkem je jenom větší únava z brzkého vstávání a žádný fyzický progres. Mohu potvrdit, že cvičit do bolesti se projevilo jako prospěšné. Co včera bolelo, dá se dnes vydržet, a když vydržíš, zítra to už bolet nebude a můžeš si přidat.

Než začneš komentovat, že předkládaná rozcvička je „brnkačka“, tak si ji zkus nabrnkat tři sta pětašedesát krát a potom zjistíš, že jsi také divný jedinec. Když pravidelnou rozcvičku vypustíš, zradíš své tělo. To je cesta do pekla, do světa zatracení, cesta mezi lůzu s pupkem, která není schopna udělat předklon, zavázat si tkaničku u boty a doběhnout na zastávku autobusu. Dobrá rada, které se drž – dělej třeba málo každý den a i když nemáš čas, aspoň od každého cviku jednou nebo dvakrát. To aby tělo nezapomnělo, co má umět zvládnout. A když budeš divnější než divný, můžeš zkusit navyšovat počty cviků tak vysoko, že nakonec zjistíš, že místo ranní rozcvičky si dáváš dopolední trénink vrcholového sportovce. A protože musíš být na určitou hodinu „na svém pracovišti“, vstáváš ráno ve čtyři, to už není normální stav, v tomto případě Tvoje nemoc dosáhla vyššího stádia, než ve kterém se nacházím já. To Tě upřímně lituju. Osobně raději zůstanu u své třicetiminutovky.  

 

Mělo smysl „to“ dělat?

 

„Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl“. Tak to na první čtení poznáváš, že to není z mojí hlavy. To je slavný citát spisovatele Svatopluka Čecha, který žil na přelomu 19. a 20. stolení. Já žiju o sto let později, na přelomu 20. a 21. století. Možná před sto lety bych se proslavil také. Když já jsem chodil ještě na základní školu, byla v povinné četbě i díla Čecha, například Výlety pana Broučka, my jsme četli Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století. Pan Brouček, český měšťák, se objeví v Praze den před bitvou na Vítkově[1] a jedná právě tak, aby z toho měl osobní prospěch, chvíli je s Husity, potom zase s katolíky. Jan Žižka z Trocnova to uzavírá soudem, že není možné, abychom měli takové potomky. Ano, jsme takoví. Pro většinovou populaci má smysl dělat jenom to, co přináší zisk, nejlépe osobní prospěch. Sport je také oblastí, kterou někteří dělají proto, aby z toho měli slávu a blahobyt. Ale já věřím, že existuje mnoho amatérských sportovců, pro které je sport jedním se smyslů života a proto to dělají. Mezi „muset“ něco dělat a „chtít“ něco dělat je obrovská propast. Je asi málo těch, kteří mají práci jako zábavu, sportovce nevyjímaje. Když už obětují sportu mnoho času, dřiny, odříkání i zdraví, chtějí z toho mít nějaký prospěch, zadostiučinění, slávu a peníze. Jen málo z nich to dělá pro radost. 

Původním záměrem bylo napsání „moudré“ kapitoly zkušeností uznávaného muže. Ale do této kategorie nepatřím ani po stránce intelektuální (vůl volem zůstane, i když diplom dostane[2] – pro jistotu jich mám pět z vysokých škol a ještě nějaké navíc) ani svými sportovními výsledky. Myšlenkový pochod nebyl ale špatný. Uznávaný muž je moudrý. Kdo je moudrý, je i vzdělaný. Kdo je vzdělaný, může být i zkušený. Kdo je zkušený, měl by být již starší. A tak mě napadlo, že všechno toto se dá schovat pod termín „dědeček“. Pod dědečkem se může schovat cokoliv, třeba i to co už bylo právě řečeno, ale také úplně něco jiného. Třeba senilní, infantilní, zchátralý, sešlý, zpustlý, zanedbaný i vetchý stařec. Výsledné posouzení nechám k posouzení Tobě. Já se jenom zamyslím sám nad sebou a posoudím, jestli „to“ mělo cenu dělat.

Bylo mi „to“ souzeno nebo jsem „to“ dokázal proto, že jsem „to“ začal dělat a neskončil dříve než „to“ dokončil? Dobrá otázka, ale odpověď se hledá hůře. Nevěděl jsem jak na tuto otázku odpověď a byl jsem z toho docela nervózní. Kdo hledá, najde si vždy nějaké přijatelné zdůvodnění. Já zapřisáhlý materialista, člověk, který věří v lidské schopnosti a ne v Boha a nadpřirozené síly, člověk, který je přesvědčený, že jsou jen věci lidmi ještě nepoznané, se uchýlil ve svém zdůvodnění právě k názorům, že naše životy jsou determinované daným osudem.

Trochu semilnění neuškodí. Když se někteří lidé nudí, když nemají na nic pořádného chuť, vymýšlí si „kraviny“. Na druhé straně břehu jsou lidé, kteří při své nevědomosti začnou používat logicky znějící zdůvodnění k ospravedlnění svého jednání. Příkladem mohou být následující odstavce, které se týkají životního čísla. Náhohou jsem na něj narazil[3] a protože jsme už v kapitole závěrečné, můžu si trochu nostalgie dovolit. Své životní číslo vypočítáš sečtením všech číslic Tvého data narození. Je-li datum mého narození 29. 2. 1960, potom životní číslo je: 2+9+2+1+9+6+0= 29=2+9=11. Životní číslo je rovno číslici 11. Co tedy má znamenat nebo znamená tato kombinace?

Životní číslo jedenáct má mít vlastnosti čísla dvě a navíc ještě něco navíc. Jedenáctka má mít všechny pozitivní, dovolím si zopakovat, že pozitivní vlastnosti dvojek a ještě několik nepostradatelných bonusů navíc. Nejdříve tedy ty dvojky. „Lidé narození pod číslem dva dostali do vínku citlivé jádro. Jejich vnitřní svět je bouřlivý a každou situaci prožívají na maximum. Jsou to příjemní a empatičtí jedinci, kteří bývají oblíbení ve společnosti. V komunikaci s druhými lidmi jsou vrozenými diplomaty, kteří umí včas odhadnout situaci. To jim dovoluje předejít zbytečným konfliktům nebo z nich bravurně vybruslit. Mezi rodinnými příslušníky a přáteli figurují v roli mírotvorce. V životě totiž hledají harmonii a celkovou rovnováhu. Jakékoliv konflikty se jim proto příčí. Život s nimi připomíná klidnou vyhlídkovou plavbu, na níž vás jen tak něco nepřekvapí. I v této hektické době si udržují čistý štít a do ničeho se zbytečně nehrnou. Ve společnosti stojí v pozadí a pouze pozorují dění okolo sebe. Všimnou-li si, že někdo potřebuje pomocnou ruku, bez váhání ji podají. K problémům druhých totiž nejsou neteční, naopak se do nich umí vcítit. Dostanou-li se do pozice, kdy musí sdělit nepříjemnou zprávu, najdou takový způsob, aby to protistranu bolelo co nejméně. Tato jejich bohulibá vlastnost se ale může stát cílem pro vypočítavé jedince, kteří budou dvojky pouze využívat. Ve vztazích jsou spolehlivými a věrnými partnery. Svou životní lásku mají raději než sebe a snesli by pro ni modré z nebe. Rodina je pro ně vším a dávají to příbuzným často najevo. Harmonická domácnost jim zajišťuje spokojený život. Tehdy jsou ve svém živlu, všechno jim jde a všechno je baví. V soukromí, ale také v zaměstnání uplatní své estetické cítění. Mají rádi hezké věci a umí je perfektně kombinovat. Často je proto najdeme v umělecké branži nebo jako designéry či květinové aranžéry. Upravený zevnějšek je pro ně samozřejmostí. Jejich slabou stránkou je přílišná skromnost a nedůvěra v sebe samého. Ve společnosti se špatně prosazují, stejné je to i při vyjadřování vlastního názoru. Budou-li mít po svém boku otevřenějšího partnera, sami se více projeví. Nad sebou samými zvítězí tehdy, když se naučí nahlas říci, co chtějí nebo co se jim nelíbí“.

 

[1] bitva na Vítkově se odehrála 17. července 1420, dnes je na Vítkově Národní památník se sochou Žižky a ostatky neznámého vojína.

[2] průpovídka je z básničky, kterou mi v polovině 80-tých let říkal MD v Přáslavicích na buzeráku: „Povídá Vůl Krávě: Jdu na školení právě. Na to Kráva odpoví: Nač je školení Volovi? I když diplom dostaneš, stejně Volem zůstaneš!“.

[3] Životní číslo, http://astrocafe.centrum.cz/zabava/2012/4/30/aplikace/zivotni-cislo/, z 21. ledna 2014

 

A co mají mít ve vínku navíc jedenáctky? „Tito lidé jsou předurčeni k tomu, aby se stali osobnostmi v jakékoliv sféře. Okolí zaujmou už svým vzhledem. Jejich charisma si snadno získá kohokoliv a společně s vytříbeným jednáním tvoří vražednou kombinaci. Jedenáctky figurují v roli nevyčerpatelného zdroje inspirace, šarmu a dobré nálady. Aniž by to sami tušili, pro druhé jsou často životním vzorem. Věří sami v sebe jako málokdo a o svých kvalitách nepochybují ani na minutu. Jejich ohromná sebedisciplína jim dovoluje zvládat troufalé plány. Jsou duševně pevní jako skály, takže málokdo pozná, co skutečně prožívají. Na okolí se stále smějí a jsou příjemní, byť se třeba uvnitř trápí pro nevydařenou lásku nebo profesní potíže. Jejich pozitivní postoj jim ovšem dovoluje tyto problémy zvládat s lehkostí. V komunikaci s druhými se nemusí přetvařovat, aby dosáhli svého. Může za to jejich schopnost vcítit se do druhých lidí. Aniž by si to sami uvědomovali, jejich skryté „já“ je vždy navede na správnou cestu, mnohdy by se to dalo označit jako intuice. Jejich soukromý i profesní život nepatří k rutinním, naopak by se mohli chlubit spoustou zajímavých historek a vzpomínek. Málokdy se k tomu ovšem uchýlí. Jsou totiž skromní a nad druhé se nevyzdvihují. V lásce to jedenáctky nemají jednoduché. Díky svým osobním kvalitám si na nedostatek uchazečů nemohou stěžovat, ale sami čekají na pana Božského nebo tu pravou. Nepatří k přelétavým jedincům, kteří hledají u opačného pohlaví pouze tělesné potěšení. Největší potíže si v životě „zařizují“ sami. Jsou totiž až puntičkářští a vše potřebují mít naprosto dokonalé. Vysoké nároky ale nekladou ani tak na okolí, jako na svou maličkost. Tehdy bývají nezdravě sebekritičtí, přestože si to nezaslouží. Pomohlo by jim, pokud by se mohli vidět očima druhých. Ti je totiž bezmezně obdivují a považují je za vzor naprostého ideálu“.

Tak jsem si přihřál svoji polívčičku, natřepal své ego, uronil slzičku, že jsem to nevěděl už před čtyřiceti lety, kdy jsem ještě mohl ovlivnit svoji budoucí kariéru. Jó kdybych víc zabral ve třetí třídě základní školy a více se staral o svoji kariéru o deset let později, kde jsem dneska mohl být. Ale už víš, že na „kdyby“ se nehraje. Ne všechno, co je k tomuto číslu napsáno, je pravda. Takovým sdělením není nutné připisovat žádný velký ani malý význam, prostě jsou to jenom dobře zpracovaná slovní spojení, která jsou formulována tak, aby se v nich aspoň trošku každý našel.

Dívám se na svoji bezvýznamnou sportovní kariéru a zdá se mi, jako bych se díval na Vesmír. Vidím planety (to jsou všichni sportovci), souhvězdí (to jsou jednotlivé skupiny podle sportovních odvětví a zájmů), vidím galaxie (organizace podporující jednotlivé sportovní disciplíny). Vidím, že se planety hýbou. Vidím, jak se nejen hýbou, ale jak se také přesouvají z jednoho souhvězdí do druhého. Sám jsem se přesouval, zkusil jsem si řadu sportů, kolektivních i individuálních. Od fotbalu, nohejbalu, přes volejbal a basketbal, až po plavání, běhání, kolo i lyžování. Pokud se počítají do sportu i procházky na golfovém hřišti a šachy, zkusil jsem si i golf a znám pravidla šachu. Ale nevidím síly, které hýbou s planetami a podporují souhvězdí. Tyto síly ovlivňují popularitu jednotlivých sportů, nejsou to sportovci samotní, který svým příkladem a výsledky mohou ovlivnit nadšení těch nerozhodnutých k tomu, aby se začali věnovat právě oboru těch, kteří ve své disciplíně dosáhli úspěchu. Hybným impulsem jsou peníze, které vlastní a rozděluje úplně někdo jiný, než ten, který má o sportovní disciplíně jasnou představu, s výjimkou představy peněz, které se z ní dají vydělat pro vlastní potřebu. Masový sport, z něhož se křesají jiskřičky, ze kterých může vyšlehnout plamen, který oslní a proslaví, je na ústupu. Sem tam prolétne nějaká kometa, ať už je to výjimečná sportovní osobnost anebo právník, žalobce nebo novinář, která rozčeří stojaté vody, po kterých se zvedne vlna, která spláchne zatuchlý vstup do rybníka, do kterého může přitéct něco nového a čistého. Občas se tyto neviditelné síly propadnou černou dírou, zpravidla po velké korupční kauze. Ale slučováním černých děr se vytváří další galaxie, zpočátku mladé a bezvýznamné, přesto s rychlým vývojem. Bohužel, jejich vývoj není ve spirále, tj. na vyšší úrovni, ba naopak, je výsledek ještě na nižší úrovni než původní galaxie. Otázkou zůstává, kdy vývoj nových galaxií dospěje ku prospěchu většiny.

Dlouho po tom co jsem oběhl Zeměkouli, bylo to krátce po tom, co jsem se dostal za půlku na svém oblíbeném kole Maxbike, a bylo to ještě nějaký den předtím, než jsem se stal dědečkem, jsem dostal od PT knihu s příznačným názvem Zrozeni k běhu[1]. Hodně zajímavé čtení, místy dokonce šokující, protože kdybych, než jsem zapsal první kilometry do statistiky, četl knihu, nikdy bych nevyběhl, a tedy ani následně nevyjel. Když se dovíš, že běhání svým způsobem představuje zdravější variantu řízení v opilosti, se zdůvodněním, že nějakou dobu Ti to může procházet a dokonce z toho můžeš mít radost, ale katastrofa na Tebe číhá na každém rohu, protože si můžeš způsobit nespočet zranění, tak Tě rychle přejde humor a chuť se hýbat. S tím souvisí i myšlenka, na kterou jsem přišel už i já, když jsem v první kapitole psal o dnech, kdy nesvítilo slunce, a to, že běhání bolí a představuje přímo bolestivé mučení. Na druhou stranu, je v knize vyjádřena podstata toho, proč lidé sportují – Stařešina vyrazil na pětadvacet mil horské túry a dokázal to právě proto, že mu nikdo neřekl, že to nezvládne. Proč pomalu umírat, když jde stále žít.

 

[1] Christopher McDougall:Born to Run, A Hidden Tribe, Superathletes, and the Createst Race the World Has Never Seen, (The Knopf Doubleday Group, a sivision of Random House, Inc., New York, 2009), v překladu Jíří Bálek, Zrozeni k běhu, Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa, (Mladá Fronta, a.s., Praha, 2011, ISBN 978-80-204-2433-4)

 

Když někdo „to“ dělá, musí počítat s tím, že každá sranda něco stojí. Nejde jenom o peníze, i když často peníze jsou až na prvním místě. Když „to“ začneš dělat, počítej s tím, že musíš obětovat svůj čas, který by mohl být věnován něčemu jinému. Musíš obětovat své osobní pohodlí. Musíš se připravit na to, že to může také bolet. Pokud se týká finanční náročnosti běhání a kola, je nesrovnatelná. Na běhání stačí v létě tričko, v zimě šusťáky a náplet na uši, možná někdy rukavice podřadné kvality. Samozřejmě základem je vhodné obutí. I při výkonu dva tisíce kilometrů za rok, taková výbava vystačí na celoroční sezónu, možná některé součástky i déle. Zcela rozdílná situace je při pořízení kol, což už na úvod byla významná finanční položka. Zejména počáteční investice pro „dva nové zapálené“ bikery představovala jistou míru šetření a rozvahy při nákupu. Zvažoval jsem, zda je vhodné uvádět konkrétní částky vynaložené na svého koníčka. To je jako kdyby se pivař chlubil, kolik vypije denně piv a na druhé straně by si stěžoval, kolik ho to stojí peněz. Ale pro srovnání Tvé současnosti jsem se rozhodl základní údaje uvést, ať si můžeš náklady srovnat se svými současnými cenami. Každý špás něco stojí. V době pořízení základního vybavení, tj. na konci roku 2008 a na počátku roku 2009, byla minimální mzda v České republice 8.000,- Kč a průměrná hrubá měsíční mzda 22.592,- Kč[1]. Pořízení kol a základní výbavy vyšlo řádově na 40.000,- Kč za obě kola (jedno za 16 500,-Kč, a to bylo po „množstevní“ slevě za nákup dvou kol), včetně základního oblečení, řádově co kus to tisícovka, abychom mohli vyjet mimo vlastní zahradu. Za několik let se cena kol stala zanedbatelná ve srovnání s údržbou, opravami a vylepšováním technického stavu kol a doplňováním výstroje, jako jsou helmy, brýle, rukavice, dresy, bundy, ponožky, boty a funkční spodní prádlo. Jen tak rámcově – protože pedantské počítání do koruny nepřináší radost z činnosti, ani při běhání jsem nepočítal peníze za boty, trička a šusťáky – za rok 2009 jsem potřeboval dva řetězy po šesti stovkách, brzdové destičky a jeden brzdový kotouč za jedenáct stovek, SPD pedály Shimano za dvanáct stovek drobný obolos za servis a nové botičky na šlapání za 2.700,- Kč, tak tyto „drobnosti“ dělaly jen za první rok dalších 15% nákladů nad počáteční pořizovací náklady. Všechny náklady jsou jenom drobné, penězi se asi nedá vyjádřit ten pocit objeté Zeměkoule, penězi se vítězný pocit nedá vyvážit.

Možná se tato podkapitolka měla jmenovat „Má „to“ smysl dělat?“. Není třeba končit, možná zvolnit, ale končit v žádném případě. Říká se: „Všichni skončíme na kerchově“. Než tam ale doputujeme, není třeba končit s něčím, co baví a zaměstnává. Tedy zvolnit snad, ale skončit? V žádném případě! Má smysl „to“ dělat. Uvidíme jak dlouho.  

 

Směr? Domů!

 

Zajímavé je uvědomění si udávání směrů při sportovních aktivitách. V kolektivních sportech jsou signály součástí taktiky týmu a někdy i strůjcem vítězství. Při pořádání hromadných sportovních akcí, jakou jsou i běžecké a cyklistické maratony, je nezbytné zdivočelou masu usměrnit. Ale nejsou jenom sportovní akce, ale i tréninkové aktivity, při kterých se sportovci přesunují z bodu A do bodu B.

Při těch organizovaných sportovních akcích s masovou účastí je při startu a před cílem značení samozřejmě nejméně zdvojené, protože za prvé při startu je každý plný energie, kterou chce využít k získání svého nejlepšího postavení a za druhé v okamžiku, kdy se uvede do pohybu, přestává myslet rychleji, než je žádoucí a mohl by začít zmatkovat. Z toho důvodu už při řazení této masy se pořadatelé snaží dostat jednotlivé výkonností skupiny do bloku s relativně stejnou výkonností. To umožní, aby při zahájení pohybu se masa rychle roztrhala. První řady, co chtějí na „bednu“, vyráží rychleji než rychle a v krátkém čase se vzdálí od těch, co vítězí jen sami nad sebou. Ne vždy se to ale podaří a nejen v prvním zúženém místě se vytvoří „špunt“. Nejhorší je, když se v takové skupince objeví nervák, který nemůže postupovat vpřed svým vysněným tempem. Potom je lepší se mu vyhnout a raději ztratit pár cenných sekund než přijít k úrazu.

Směry na trati jsou důležité, hlavně směrovky musí být přiměřeně velké, aby i potem, prachem, popřípadě bahnem zaslepené oči daly signál do mozku, že je třeba tělo sunout jinam než přímo vpřed. V některých místech jsou dokonce i „zapáskované koridory“, protože jinak by polní cesta mohla mít šířku právě dozrávajícího obilného lánu a po přesunu závodníků tímto místem by už nebylo nutné pálit naftu v motorech kombajnů. Nejhorší je, když jen svým výkonem zaslepený závodník se přestane kochat krajinou, kdy přestane sledovat své okolí a přehlédne směrovku, která ho směřuje úplně jinam, než sám směruje. Často se takový jedinec probere až v okamžiku, kdy se mu bahnitý terén málo rozježděný a zjistí, že tímto směrem vedou jenom jeho stopy. Nezbývá mu nic jiného, než se po své stopě vrátit a věřit, že nezajel příliš daleko a podaří se mu rychle dostat na ten správný bod cesty, kde zbloudil, a který mezitím už překonali všichni, kteří byli daleko za ním. Svůj význam mají i směrovky s údajem kolik chybí do cíle. Pro ty, co jedou na bednu, je to signál, že je třeba zrychlit, protože cílem je třeba projet na hranici možností a potom padnout. Ty, co jedou pro radost, to uspokojuje, že cesta pěkně ubíhá. Naopak na ty, co už v tomto bodě jedou na „kriv“, přichází děsivá představa, že každým okamžikem padnou vyčerpáním. Pohodáři, když zjistí, jak už jsou daleko, a že jedou o deset minut rychleji, než je jejich plán, si říkají: „Po dojezdu si dáme o pivo víc, máme dnes „předpoceno““.

 

[1] Vývoj průměrné a minimální mzdy, (http://www.finance.cz/makrodata-eu/trh-prace/statistiky/mzda/), z 26. listopadu 2013

 

Vedení závodníků do cíle je důležitější než jejich vypuštění na trať při startu. Ti rychlejší než rychlí přestávají vnímat a vidí jenom cílovou pásku, kterou chtějí protnout jako první, ti unavenější než unavení nevnímají ani tu cílovou pásku a na pokraji zhroucení padají za cílovou páskou vyčerpáním. Ani ti ostatní mezi těmito dvěma skupinami nepohrdnou usměrněním před cílem. Pro ně je to signál, že se blíží k cíli svého snažení a už by jim nemělo nic zabránit v tom, aby toho bez větších problémů dosáhli. Přichází na ně pohoda a vychutnávají si pohyb vymezeným prostorem nejen do cíle, ale i v cílovém prostoru, kde se sice nepotkávají s těmi, co už si vyměňují dresy, aby na bedně reprezentovali nejen sebe, ale i svou stáj a své sponzory, ale za to potkávají ty, co se snažili předvádět a teď bloumají jak bez duše od ničeho k ničemu.

Kromě sportovních klání je vhodné se zabývat i udáváním směrů při tréninku. Trénovat mohou všichni, tedy i ti, co se nevěnují závodním aktivitám a sportují jenom pro svou radost. I když se to možná může zdát nenormální, ale od té doby, co vymysleli mobilní telefony a jejich rozvoj šel tak dopředu, že nebylo nutné s sebou tahat v kufru baterky, beru s sebou mobilní telefon i na tréninkové aktivity. Mít ho u sebe je důležité z několika důvodů. Za prvé, kdo nebere dnes mobilní telefon, je divný. Kdo nebere telefon svého nadřízeného, riskuje (a to je smutný fakt dnešní doby), že už nebude mít tohoto nadřízeného. Za druhé, to je asi důležitější, dá se zavolat pomoc, nejen první pomoc, ale i technická pomoc. Co na tom, že zpravidla voláme jedné a té samé osobě, která přijede a naloží nás i náš stroj a odveze nás domů.

Za třetí, a to je asi nejdůležitější, když volá ten, se kterým sdílíte trvalou adresu, je třeba zvednou telefon, zejména, když už pobyt mimo tuto adresu trvá delší dobu, než která Ti byla vyčleněna. V takovém případě je třeba už mít připravenou odpověď na jasnou otázku: „Kde pro Boha jsi?“. A tady jsou jediné možné správné následující odpovědi. „Už jsem skoro doma“ (místní určení polohy). Nedoporučuji tuto odpověď používat, pokud jsi ještě nedosáhl(a) bodu zlomu, od kterého se vracíš zpět. Nebo odpověď: „Za chvíli jsem doma“ (časové určení návratu). Nedoporučuji tuto odpověď, pokud jsi nedosáhl(a) takové vzdálenosti, které překonání se dá charakterizovat jako „chvilka“. Pozor na časové určení, protože například časový údaj „moment“ údajně v Německu představuje časový úsek rovnající se přibližně dvěma sekundám, ale to nemám ověřeno. Moment je podle mě časový údaj o něco delší než okamžik, ale ne zase tak dlouhý, aby byl ze strany tazatele akceptovatelný. „Chvilka“ je ten správný čas. Nepředstavuje moc krátký časový interval, a když se dá za chvilku dojít z domu na náměstí, potom se dá i za chvilku vrátit. Hlavně, když cesta z domu trvá na náměstí nejméně dvacet minut. Za tento čas se dají uběhnout svižným tempem i čtyři kilometry, normálním tři a dva kilometry napochodovat. Na kole se dá překonat vzdálenost i deset kilometrů, pokud šlapeš rychlostí třicet kilometrů za hodinu nebo aspoň šest při dvacítce.  Nebo odpověď: „Už běžím (jedu) domů“ (akcí určit, co právě děláš). Tato odpověď je poměrně neutrální, neříká, ani jestli jsi nebo nejsi za bodem zlomu, ani jestli to bude trvat ještě dlouho, než dosáhneš bodu návratu. Doporučuji se naučit tuto větu a nejlépe si ji stokrát napsat. Potom se tak zautomatizuje, že nebude třeba přemýšlet nad odpovědí, a dříve než otázka bude položena, vyslovit tuto větu. Tím se dá předejít mnoha vysvětlováním a poslechu úvodního, předem očekávaného, monologu.

Doporučuji vrátit se k předcházejícímu odstavci a znovu si přečíst možné odpovědi. Vidíš na nich něco zajímavého? Samozřejmě, že ano. Všechny odpovědi mají jedno společné, a to je náš cíl. Naším cílem je být doma. Doma je zpravidla tam, kde je nám dobře. Není důležité, jestli je to v Nizozemí, Itálii nebo Belgii. Prostě přesunuji se domů a je jasné kam se chci dostat.

Aby člověk věděl, kde je doma, doporučuji se podívat do adres, které má uložené ve své GPS. Najednou zjišťuje, že není doma jako doma. Najde tam byt Řím, byt Brusel i byt Praha, ale jenom jednou tam najde „domů“. Není doma jako doma. Ať vyrazíš jakýmkoliv směrem, přeješ si, ať se dostaneš zpět domů. Neodcházíme „se zaběhnout“, ale „zaběhat si“, neodcházíme “se zajet“, ale „zajezdit si“. Prostě vyrážíme s vědomím, že naším cílem je to místo, které právě opouštíme.

A potom máme ještě jedno krásné rčení, které se moc nepoužívá, ale má v sobě velmi hlubokou pravdu. I když v něm slovo „domov“ není, není o ničem jiném, než právě o tom být zase doma. Možná se jeho znění může zdát někomu méně vhodné, nekonvenční až pejorativní, ale to jenom proto, že se nad ním nechce zamýšlet nebo si nechce připustit, že s ním musí jenom souhlasit. Tak posouzení už nechám na Tobě – „Dokud máma funí, dobře je mi u ní“. Ať se tedy vydáš kterýmkoliv směrem, vždycky nakonec budeš směřovat domů.

Když jsi doma, býváš spokojený. Aspoň se to tak říká. Taky se říká, že s ženskou je to těžké, bez ženské ještě těžší. Když je chlap spokojený, zpravidla nemluví. Mlčící muž neznamená, že je něco v nepořádku. Když nemluví žena, stahují se mračna a blíží se bouře. Čeká na moment, kdy může dát průchod svým emocem. Jak se naučíš komunikovat při návratu domů, nauč se komunikovat i doma. Nauč se naslouchat, někdy je těžké poslouchat dlouhé vysvětlování situace, když už na počátku je jasný výsledek a stačí říct jednu krátkou větu, aby bylo jasné, co chtěl básník říct. Spisovatel by o tom napsal román, já radši taktně pomlčím. Jsem doma spokojený.

 

Všechny jsem rád doprovázel

 

Krásné prohlášení v nadpisu podkapitoly také může přinášet zpět otázky, které mohou být zcela opačné. Byli rádi, že je doprovázím? Stáli o mou přítomnost? Proč to vlastně se mnou dělali? Kdybych se začal nad tím zamýšlet, mohl bych se z toho zbláznit. Raději se pustím jenom do toho, jak si pamatuji „kolektivní“ sportování. Možná si teď pokládáš otázku, proč slovo kolektivní je v uvozovkách. Odpověď je velmi jednoduchá. Kolektivní sporty jsou ty, kteří pro své sportovní aktivity potřebují tým vlastní a tým soupeře. Já mám na mysli situace, kdy jsem to nedělal sám, ale nejméně ještě s někým. Není možné zmínit všechny a někdy není ani vhodné zmiňovat jejich jména, aby, v případě, že se dostanou tyto řádky k jejich blízkým, se nestali terčem posměšných poznámek, úšklebků nebo dokonce pohrdání. Tím, že jejich příběh zveřejním, jim vzdávám poctu, že našli odvahu a sílu si to se mnou zkusit.

Nezapomenout na všechny, kteří mě doprovázeli na mých cestách kolem Zeměkoule, nejde. Pokud se v této části nenajdeš a přitom víš, že jsi se mnou běžel(a) nebo jel(a) a já jsem Ti nevěnoval slůvko, omlouvám se. Není to úmyslně, jen hlava si nevzpomněla, v poznámkách jsem to nevyčetl anebo to bylo tak obyčejné, že by to asi nikoho nebavilo číst.

Asi bude nejlepší začít z místa bydliště a z mladších let. Zmiňoval jsem již dříve, že vojáci jsou přezkušováni. Bylo období, kdy se přezkoušení bralo vážněji, bylo prostě „in“. Samozřejmě i kolegové, bydlící se mnou ve společném vchodu panelového domu, chtěli uspět. Ze svých oken viděli a na chodbách potkávali „toho“ v keckách. Věděli, že chodí běhat, ale asi ne všichni věděli kolik. Jeden z nich se dokonce pochlubil, že už oběhl Bagrák. Pro neznalé kroměřížských poměrů upřesňuji, že se jedná o bývalý štěrkový rybník, na kterém ještě já pamatuji plovoucí bagr těžící štěrk. Dnes je částí oddychové zóny pro místní obyvatele. K Bagráku od vchodových dveří bylo čtyři sta metrů a jeho obvod tisíc pět set metrů, ať nežeru, dejme dva kilometry. Norma na výtečně v první kategorii byla tři tisíce sto metrů za dvanáct minut. Už oběhnout Bagrák, znamenalo být nevyhovující i pro kategorie středního věku. Jen jeden soused dostal nápad, že se se mnou proběhne. Já jsem mu nebránil, jenom jsme se domluvili, že spolu vyběhneme, poběžíme stanovenou trasu a spolu doběhneme. Abychom na sebe viděli, domluvená trať vedla od vchodu, podél Bagráku na bývalé „Svazarmovské“ letiště, kde 11. července 1911 přistál Jan Kašpar, jak hlásá pamětní tabulka, zakroužení kolem letiště a zpět. Všeho všudy vzdálenost mezi čtyři a půl až pěti kilometry, protože k letišti ke druhému hangáru je to kilometr a, podle toho jak moc při obvodu letiště se běží, jedno kolo je dva a půl až tři kilometry. To znamená jeden kilometr tam, obkroužení letiště a kilometr zpátky. Vyběhli jsme spolu, když jsem byl u Bagráku, on už byl před železničním přejezdem, který je napůl cesty mezi panelákem a nejbližším okrajem Bagráku. Nevím, jakou ztrátu měl, když jsem vbíhal na letiště, ale tam jsme se viděli. Kolega si dal kolečko a běžel zpátky, já jsem stihl tři kolečka kolem letiště a při dobíhání jsem jej ještě u kolejí doběhl. Tak jsme slavně spolu doběhli do cíle a to bylo naposled, co chtěl se mnou běhat.

Jeden z mých bývalých spolupracovníků se mnou strávil mnoho času nejen v kanceláři, ale i na služebních cestách. Jednou jsme trávili čas i na ubytovně v Přáslavicích, kde jsem dokonce nějaký ten měsíc bydlel. A protože znám krásné okolí místních kasáren, přemluvil jsem ho, ať se se mnou protáhne. Věděl, s kým má čest a dlouho odolával až do doby, než jsem mu slíbil, že když zvedne ruku, znamená to, že běžím sám.[1] Ubytovna leží při vjezdu do kasáren, u potoka Vrtůvka, tedy v údolíčku. Vybíhali jsme směrem na Kocandu, tedy Kocourovec, což představuje vzdálenost asi necelý kilometr. Ale už před Kocandou letěla ruka nahoru. Tak po ní dostal, až mu zase spadla na prsa a pokračoval ve zrychleném pohybu. Doprovodil jsem ho do Doloplaz, to je další kilometr a stočil směrem na Tršickou přehradu, celkem něco do čtyř kilometrů. Mezi Kocandou a Doloplazy se ještě několikrát bezúspěšně pokusil zvednout ruku, ale když uviděl stoupání na hráz, rezignoval celým tělem. Zbaběle jsem ho opustil a pustil si žilou přes Tršický les, Daskabát a přes vojenský prostor podél pěší střelnice Daskabát jsem zezadu přiběhl do kasáren. Kamarád už by vysprchovaný a bojově unavený. S odstupem času už dával k dobru historku, jak mě vzal s sebou v Přáslavicích běhat, abych se náhodou nezaběhl.

Při svých aktivitách jsem narazil i na jiné kabrňáky, se kterými byla radost přímo vyběhnout, protože nejen dokázali držet krok, ale i zvyšovat tempo. Rádi jsme spolu jezdili na vyvedení do vojenských prostorů. O víkendu, kdy vojska ležela v táborech, jsme vybíhali po libavských kopcích a hledali prostory, kam pošleme vojáky při plánovaných cvičení, aby si nezvykli na to, že válka se povede jen na třech známých pláních[2]. V létě to byla radost, ale my jsme tak činili i v zimních podmínkách. Nevím, jak moc si umíš představit běh v měkkém sněhu po kolena. Co krok to výskok, co druhý to proboření se nejméně po kolena. I známým terénem jsme po pár kilometrech opustili neprojeté cesty a s povděkem jsme využili vyjeté koleje po tankových pásech z minulých dní. Sám bych do takového terénu asi nevbíhal, ale dva stejně naladění cvoci, to neřešili.

Vůbec běhat sám po libavských lesích není bezpečné. Za prvé tam moc lidí nepotkáš, za druhé, když se Ti něco stane, nemusí Tě dlouho najít, pokud Tě vůbec najdou. Setkání se selaty a bachyní není zrovna zážitek ke chlubení. Nejde ani tak o to, jestli Ty běžíš s nimi nebo oni s Tebou. Právě v okamžiku, kdy jsme setkali, jsem já i bachyně zastavili svoje těla, selátka si nás nevšímala a dál se pohybovala svou cestou. Naštěstí pro mě, s bachyní jsme se rozběhli současně, já pro jistotu trochu jiným směrem než selata a bachyně si to nakonec rozmyslela a dál se mnou neběžela.

 

[1] tenkrát se mnou běžel JP

[2] byl to FM

 

Nezajímavé nebylo ani běhání na přezkoušení z tělesné přípravy. Nejde o přezkoušení mé osoby, ale mých kolegů. Já jsem na začátku vyhlásil vzdálenost, kterou mám v plánu udělat a tím jsem dal najevo těm, kteří chtěli dosáhnout určité mety, jak dlouho nebo jak daleko za mnou se mají držet. Nebylo totiž nenormální, že jsem za dvanáct minut na ovále 400 m dokázal některé předběhnout i dvakrát a na ovále 330 m i třikrát, což ne všichni dokázali „kousat“ a samozřejmě mě za to měli patřičně v oblibě. Většinou nás byl na přezkoušení takový počet, že se běželo ve dvou skupinách, někdy i ve třech. Své přezkoušení jsem si udělal v první skupině, potom jsem běžel s druhou skupinou domluveným tempem, abych uběhl jimi stanovenou vzdálenost. Tím jsem byl pro ně viditelným bodem. Pokud jsem byl za jejich zády, věděli, že běží tempem zabezpečující splnění jejich normy a přání. Pokud se oni dívali na moje záda, byla to pro ně motivace ke zrychlení. V případě, že byla i třetí skupina, kterou tvořili zpravidla ti, co věděli, že stanovený limit nesplní ani v kategorii vyhovující, nabídl jsem se, že některé „potáhnu“. Ten co s tím souhlasil, mě musel nenávidět už po startu. První kolo jsem s ním běžel vnějším obloukem, druhé kolo jsem kolem něho poskakoval úkroky a vysvětloval mu, jak má dýchat, co dělat s rukama a co s nohama. Od třetího kola jsem ho hecoval a každé další kolo už mu jenom nadával, v souladu se zásadou: „Nasraný voják dává lepší výkony“. Vrchol této aktivity došel tak daleko, že když jsem přišel na přezkoušení svých podřízených a představil své kvality účastníkům patřící do třetí skupiny, zakázal mně můj tělocvikář chodit na kontrolu přezkoušení tělesné přípravy z důvodu snižování osobní důstojnosti přezkušovaných a deptání jejich psychiky.     

Nejhorší je být doprovázen rádoby sportovcem. Mně se podařilo tento stav ještě povýšit, řečeno slovy matematiky, na druhou. V době pobytu v Bruselu, kde jsem začal trpět syndromem „pelotonu“ a nebylo se s kým jednou za čas srovnávat, jsem dostal nápad zorganizovat vlastní maraton nejen horských kol. No maraton, to je silné slovo, řekněme, projížďku pod taktickým námětem, protože kdo nechlastá pod námětem, je prachsprostý opilec. Ani exotický název WONBE SOMUTER a k tomu zpracované propozice, ani znalost jejich tvůrce, neodradilo dva jedince od účasti na této akci v prvním ročnku. Asi dovětek sponzora s konstatováním, že ona trať projela a schválila, nebyla dostatečným varováním. Právě od sponzora slyšeli všechny zkazky o utrpení a dobrodružstvích, která se mnou prožila v sedle. Ani doporučení, ani varování nebyla dostatečná k tomu, aby se ctí odmítli účast na této, jistě společenské, akci. Pořídili si dokonce horská kola a den před vlastním maratonem si dokonce šli koupit dresy, aby byli „in“. Nakupování je natolik zdrželo, že nestihli ani přijet k nám na kontrolu svých „koní“, kterou si předem domluvili. Na trať vyrazili s nadšením, první „schody“ šli vedle svých kol, první stoupání ještě vyfuněli, druhé stoupání kola s úsměvem vytlačili. Ještě jsme se ani pořádně nerozjeli a už měli dotazy, kde bude první občerstvovací stanice. Když zjistili, že z lesa vyjedeme až ve Waterloo a první občerstvovací stanice bude až u „lva“, znejistěli. Následovalo utrpení pro všechny. Jet pomaleji než nejpomaleji opravdu jde. To jsou situace, kdy místo toho, aby se stroje z kopce rozjely a využívala se setrvačná síla, se brzdilo a místo toho, aby se do kopce využívalo lehkých převodů a vrchol se překonával šlapáním, se tlačilo. Navíc na rovinkách se zdržovalo rozptylováním nad zpěvem lesního ptactva a zelení bruselských hvozdů. Kde to jen šlo, zvlažovala se ústa notně již zteplanou vodou a dokonce před dojezdem k průjezdnímu bodu, kterým byl „lev“, se měnilo i prádlo. Samozřejmě ke lvu vedou cesty asfaltové a cesty dobré. Po asfaltových cestách jezdí všichni, kteří nejezdí se mnou po cestách dobrých. Na jednou průjezdním bodě se paní zorientovala a s hrůzou zjistila, že právě po ujetých sedmnácti kilometrech se nachází až tři kilometry od svého bydliště a mohla k tomuto bodu dojet právě po asfaltové cestě. U lva, kde měla být, řečeno vojenskou terminologií, jenom krátká zastávka, nastala nečekaná, opět řečeno vojenským termínem, velká zastávka, téměř spojená s nočním odpočinkem. A to jsem byl rád, že se z ní nestala celodenní zastávka. Vydávala se strava a zdržovalo se, dokonce padl návrh, že pojedou už samostatně, nejlépe vlakem. Tak to jsem rezolutně zavrhl. Když nebyli soudní před akcí, já jsem přestal být soudný na akci. Dopadlo to tak, že zapili několika pivy další ibuprofeny a vydali jsme se na cestu zpět. I když cesta je kratší, lehčí a tedy rychlejší, viděli jsme utrpení trpících. Závěrečnému technickému úseku, kde si mohli zaskotačit na kočičích hlavách a následně žulových schodech nepravidelné stavby, se vzdali a odbočili z vytýčené trasy na vlastní dojezdovou trasu domů. Stanovené podmínky WONBE SOMUTER nesplnili, přesto dostali diplomy za absolvování s razítkem i podpisem. Já jsem se zapřísáhl, že příští rok udělám všechno proto, aby termín této akce už nestihli. Jak jsem si slíbil, tak jsem i udělal. Ať je to tak, nebo tak, doprovodili jsme je rádi. Já jsem byl spokojený, že jsme dojeli a sponzor, že se pohodlně projela na čerstvém vzduchu.

Nemám v mozku vrytý výrazný zážitek ze sportovních aktivit s dcerami. Ani ve svých poznámkách nemám zmínku o tom, že se mnou některá byla. Já si myslím, ale „myslet si“ znamená hovno vědět, že někdy se mnou byly běhat, ale do poznámek jsem si dopisoval jenom kilometry jejich mámy. Na kolech se byly se mnou projet, Lenka dokonce i jednou na Hvězdě. Maminka ji varovala, ale chtěla poznat Hvězdu, dostala možnost. Do té doby si asi neuvědomovala, jaký náročný terén Hvězda skrývá. Chodila s kolem nejen do kopce, ale i s kopce, a možná v některých okamžicích ani nevěděla, kterým směrem leží Kroměříž. Lucka už se poučila z Lenčiných chyb a vyrážela s námi jen na projížďky po „zpevněných“ komunikacích. Navíc se nedala ani přemluvit ať si místo „cross“ pořídí „mtb“ kolo. Tvrdohlavě trvala na svém a jediná si mtb nepořídila. Možná budou děvčata svým vnoučatům vyprávět jak s jejich pradědou (tedy svým tátou) trpěly při sportovních výkonech. V takovém případě bych mohl docela dlouho žít, i když fyzicky už tady nebudu.

Ať se to jiným líbí nebo nelíbí, největší vzdálenost se mnou na běžeckých a jezdeckých tratích urazil „sponzor“. Při společném běhání byl většinou podobný „divadelní“ scénář, sestávající ze čtyř dějství. Dějství první – odhodlání. Představovalo situace, kdy „sponzor“ se odhodlával k rozhodnutí udělat něco pro své zdraví a tělesnou kondici. Protože ve dvou se to lépe táhne, vyjádřila přání zkusit to se mnou, ale za podmínky, že nebudu kolem ní obíhat, poskakovat, běhat pozpátku a dělat nemístné poznámky. Dějství druhé – vyražení. Jak bylo domluveno, tak se i většinou dělo. Udávala tempo i směr, já jsem se pohyboval, pokud se to dalo, za ní a jenom jsem upozorňoval na drobné nedostatky, kterých se má při svém pohybu vyvarovat a na které se má soustředit. Dějství třetí – doražení. K tomuto stavu docházelo často velmi záhy, někdy ještě před překonáním železničního přejezdu u stanice Kotojedy, nacházející se pár stovek metrů od místa startu (pár jsou dva, ale v tomto případě nebuďme úzkoprsí a nehádejme se o několik desítek metrů, které do „pár“ chybí). Doražení znamená, že došel dech a bylo třeba jej nabrat, samozřejmě na sbírání nebylo potřeba nohou, tak ty spočinuly na jednom bodě. V tomto dějství došlo několikrát ke ztrátě dechu a jeho nabrání, až se nám podařilo překonat vzdálenost několika stovek metrů, popřípadě „pár“ nebo výjimečně i „pár párů“ kilometrů. Dějství čtvrté – zavržení. Výsledkem mimořádného výkonu byly výjimečná opatření. Jejich souhrn a odůvodnění se dají shrnout do konstatování: „Dnes jsem s Tebou byla naposledy“ nebo „Nemám zapotřebí se huntovat“. V podstatě se dá konstatovat, že na několik následujících dní až týdnů byl tento způsob upevňování zdraví a zvyšování tělesné kondice zavržen. Prakticky to vypadalo tak, že jsme spolu vyběhli, já jsem ji doprovodil domů a šel si sám zaběhat. Než jsem se vrátil, byla vykoupaná a připravená mi sdělit následky její činnosti a své rozhodnutí.  

Úplně jiná situace nastala s pořízením mtb kol. Její nadšení mě překvapilo. Zpočátku dokonce jezdila i Chřibskými lesy a vystoupala se mnou na Brdo. Její statistické výsledky se pravidelně plnily do prázdných kolonek a zdálo se, že bychom to mohli spolu někam dotáhnout. Dokonce jsem jí pořídil i lepší pedály, z jedné strany se dají zaklapnout „kufry“, z druhé se dá „normálně“ (chápej přímočaře, ne dokulata) šlapat. Aby šlapání bylo co nejvíc kulaté, odebral jsem s pedálů obvodový rámeček, který právě slouží k pohodlnějšímu přímočarému šlapání. Dříve než si ale zvykla na kulaté šlapání, měla několik „drobných“ pádů, které byly svedeny na „kufry“ a „těžký“ terén, a zbaběle se vrátila k přímočarému šlapání. Výsledkem bylo vrácení obvodových rámečků na šlapky, ustoupení od jízdy po neudržovaných lesních cestách a omezení frekvence vyjížděk.

Jak „sponzor“ začal se mnou více jezdit po příjezdu do Belgie, tak jsem začal chápat trochu lépe terminologii KŠ o jeho „kopcohodinách“, které nám vštěpoval při výuce lyžování. Trochu jsem si jeho výklad upravil. Se „sponzorem“ při vyjížďce se dá hovořit o „kolohodinách“, tedy o době strávené v sedle kola. V případě, že „sponzor“ zůstává doma, potom se dá hovořit o „kopcohodinách“.

K potvrzení této teorie se dá dobře využít statistika ze 13. a 14. srpna 2012. V podstatě se jedná o stejnou trať. První den jsem ji jel se „sponzorem“ lehčím směrem a trochu jsem ji zkrátil, i přesto nám to trvalo přes dvě a půl hodiny. Druhý den jsem to jel sám, opačným směrem, tedy více mírných stoupání, měl jsem dvanáct minut zastávky na shyby a celkem mi cesta trvala hodinu dvacet. Řekněme tedy o polovinu méně. Tím jsem dospěl k výše uvedenému závěru – se „sponzorem“ kolohodiny, bez „sponzora“ trénink v podobě „kopcohodin“.

 

Sny a přání

 

Mám stařešinský sen, takový malý, bezvýznamný, ale je můj. Člověk žije asi tak dlouho, jak dlouho si ho ti druzí, živí, pamatují. Někteří se stali nesmrtelnými a budou žít, co lidstvo na ně bude vzpomínat. Mně bude stačit, když budu žit ještě v paměti svých vnoučat. Je zajímavé, že si zpravidla pamatujeme na události, kde jsme trpěli, kde náš všechno bolelo, kde jsme si mysleli, že dál už to nejde. Je přitom jedno, jestli je to ve škole, při sportu nebo životní krizové situaci. Mám stařešinský sen vytvořit GOKAČI team a s ním se vydat na trať. GOKAČI team je složený ze zkušeného vůdce, nechci se chválit, ale vůdcem bych se nominoval já sám. Proč právě GOKAČI team? Pro znalé mého myšlení není složité odhalit pozadí tohoto až exotického jména týmu. Méně chápavým – to není můj termín, ale strašně se mi líbí a používám ho, i když mě ho naučil JF, který říkal: „Nehovorte, že je blbý (vůl, …, i jiné peprné slovenské výrazy, právě podle toho, která národnost, například Maďar, narozený na Slovensku, sloužící v České armádě, a jak se o svém kolegovi vyjádřil), povedzte, že je menej chápavý“ (samozřejmě čteno po slovensky „meněj chápavý) – napovím, že „či“ mohou překládat jako Čimo nebo Čimo & Čima[1]. Teď je asi jedno, jestli to bude běžecký, jezdecký nebo jinak sportovně založený tým, hlavně aby to bylo na akci, která se nedá zapomenout. V tom případě bych mohl ještě chvilku žít.

Sportovní tým, ať už registrovaný nebo neregistrovaný, není týmem, pokud nemá tři základní věci, první je svůj název, druhou je znak (emblém, symbol, badge) svého týmu a třetí je úderné heslo. Když jsem poprvé, v létě roku 2013, oznámil svým nejbližším svůj zámysl založit sportovní tým GoKaČi, chvilku to trvalo, než jim tělo ponořené do vířivky a hlava zalitá „bublinkami“ umožnily vstřebat tuto myšlenku. Potom jim začalo vrtat v šedé kůře mozkové, proč takový název. Samozřejmě po nápovědě reagovala ta nejmladší dospělá hlava nejrychleji. Časem padaly i jiné návrhy, jeden z nich byl i Čikago, ale ten jsem jednoznačně zavrhl, protože to může foneticky asociovat třetí největší město Spojených států amerických a nebylo by to originální. Když byl na světě název týmu, bylo potřeba vytvořit jeho grafickou podobu. Nebylo to lehké, zpravidla se symbol podobal plagiátu jiného znaku, který jsem našel zpravidla na internetu. Nejhorší na tom ale bylo, že nebylo jasné, co chce autor svým výtvorem vyjádřit. Nakonec jsem začal spekulovat jen s variantou písmen. Dlouho trvalo, než jsem se rozhodl, jak spojit jednotlivá písmena do smysluplné podoby. Výsledné podobě stále něco scházelo, něco, co by oživilo znak a mělo současně svůj význam. Po marných pokusech s různými „doplňky“ grafických obrazců se zrodil nápad s ptákem. On se vlastně ani tak nezrodil, on přišel ve chvíli, když jsem se prohraboval ve starých papírech a našel namalovaného ptáka jedním tahem, „můj“ podpis, který jsem někdy v rozmaru používal na spisy, které neprošly schvalovacím procesem a vracel jsem je k přepracování. Snad je ti jasné, že ani tato verze není mým původním dílem.

 

 

[1] Čimo = tajemství, mezi námi, to je po slovensky vrabec

 

Samozřejmě tento tvar nezapadal do stylu znaku GoKaČi, ale bylo jasné, že to chce to znaku ptáka, holuba, bažanta, pískle nebo jak kdo chce pojmenovat letícího tvora.  I v této situaci existovalo několik variant a nakonec nastoupilo estetické cítění sponzora. Vymyslet úderné heslo už bylo to poslední a nejlehčí. Transformovat vojenské průpovídky na sportovní prostředí byla nejlehčí cesta. Stejně bych nic nového a lepšího nevymyslel, teď jde jenom o to, aby se hesla ujala a stala nedílnou součástí života týmu.

Když už znáš pozadí vzniku týmu GoKaČi, je vhodné si objasnit znak. Existuje ve variantách, a to ve dvoubarevném a originálním barevném provedení, přitom obě varianty jsou rovnocenné a jejich použití závisí na konkrétních podmínkách, není tedy vyloučeno ani dvoubarevné provedení v rozdílných barvách. Výsledná kombinace je vždy výsledkem konkrétních podmínek. Barevný emblém je kruhovitého tvaru na bílém podkladu v zeleném kruhu. Říká se, že co je v kruhu, je chráněné a nedotknutelné. Zelená je barva přírody a barva pohody, tmavě zelená barva chrání, je přátelská, dává pocit bezpečí, naděje a uklidnění. V kruhu jsou barevná písmena „g-o-k-a-č-i“ v logickém spojení a nad nimi drží ochranu pták s modrou hlavou a žlutými křídly. Modrá je barva nebe a moře, tedy nekonečných dálek. Žlutá je barvou slunce, barvou radosti a povzbuzení. Červená barva je oheň, to je energie a radost.

 

 

 

Už jsem vymyslel i sportovní pokřik. Sice jsem si upravil z praxe známý vojenský pokřik, ale to mi snad odborná veřejnost promine. Pro civilní část bude jistě poučná zejména ta odborná část. (1) „Nejsme žádné jelita, jsme vojenská elita“, a (2) „Mámo, táto už to znám, trenýrky si peru sám“. Ti více chápavý už tuší a představují si, jak stojí prckové podle velikosti nastoupeni v řadě, nejlépe celí od bahna a někteří i polepení náplastí (připomínám, že úraz pod pět stehů se nepočítá) a do objektivů rodinných kamer z plného hrdla křičí: „Nejsme žádné jelita, jsme GOKAČI elita! I když ještě malý smradi, do kaluží skáčem rádi! Biker to je tvor, co se řítí z hor! Biker to je borec, co sjede každý kopec! Nebojí se pádu, sjede každou skálu! Mámo, táto, už to známe, po lese už běháváme (jezdíváme)! Babi, dědo, my se máme, s dospěláky závodíme!“ Není žádné překážky, co zastaví GOKAČI!“ A závěrečné hurá, nejlépe třikrát, nesmí chybět.

K tomu, aby se sen stal skutečností, jsem začal pracovat už začátku vzniku týmu. První úspěch, pokud lze následující situaci nazvat za úspěch, se dostavil již za dva roky po vzniku týmu GoKaČi. To ještě člen týmu Go neuměl ani jezdit na „odrážedle“. To je ten moderní výmysl místo trojkolky, kdy prcek sedí na kole, které nemá šlapadla a odráží se nohama od země namísto toho, aby šlapal. Prý je důležitější stabilita než návyk ve šlapání na trojkolce. Nevím, ale my jsme se učili na trojkolce a na kole jsme se naučili stejně dobře, možná i líp, než dnešní mladá generace. Asi jsme měli najeto více trojkolkohodin než dnes mají odrážedlohodin. Nejstarší člen týmu Ka ve věku tří let (ročník 2013), když se ráno u babičky probudil a uvědomil si, že nevidí ani tátu ani dědu, konstatoval: „Tatínek v práci, děda na kole“. Trvalou a mravenčí prací se podařilo probudit vědomí, že bez kola to nejde. Možná už do deseti let se podaří postavit tým na start a vyrazit na první maraton.  

Když se nad předcházejícími odstavci zamyslíš, nezbude Ti nic jiného než konstatovat:

I love GoKaČi.

 

 

Závodit s týmem GoKaČi není jediný sen, který mám, mám mnoho snů, řada z nich nemá se sportem a pohybem vůbec nic společného, ale teď hovořím zejména o těch sportovních snech a přání. Začínají mě lákat další výzvy, začínám koketovat s myšlenkou ultramaratonů, nevím, jestli v plavání, běhání, na kole nebo jen v dálkových pochodech. Jak to říkal profesor Hrbolek ve filmu „Marečku, podejte mi pero“? Jsem v důchodu, času mám dost … Když běžím, jedu, plavu, jdu dlouhou trasu, záleží mi na tom, abych se dostal do cílového místa. Všechno se přitom ztiší, vypaří, vymaže, … a zůstávám jenom já a pohyb. Navíc jsem závislý na endorfinech, ne na drogách, i takový dálkový pochod, nemusí to být zrovna běh nebo horské kolo, v noci, za deště, v blátě a zimě se může vyrovnat romantickému večeru za měsíčního svitu se sklenkou šampaňského. Jde jenom o ten úhel pohledu.

Nikdy jsem se o extrémní maratóny nezajímal, ale i doma máme borce, běžce i cyklisty. Já jsem našel např. článek z roku 2008 o jednou našem, který běhá všechno mezi 5-300 km. Je to Daniel Orálek, který je jen o deset let a jeden měsíc mladší než já (29. 3. 1970)[1]. Borec, který s Caballo Blanco běžel v roce 2012, krátce před jeho smrtí, v Měděných kaňonech CCUM 2012, kde skončil druhý, a o kterém psali: „Dan dokončil závod jako druhý. Mě a možná všem, kteří četli knihu „Born to run – Zrozeni k běhu“ se vybavil stejný závod z roku 2006, kdy se poprvé utkal Scott Jurek s Arnulfem a ostatními Tarahumáry. Arnulfo tehdy zvítězil asi o 6 min. a Scott Jurek skončil na nezvyklém druhém místě. I Dana porazil mladý Tarahumára Miguel Lara. Shodou okolností také o 6 min. Když jsem se postupně dovídal další podrobnosti o závodě, můj obdiv k Danovu výkonu ještě narůstal. Dan běžel většinu závodu na první nebo druhé pozici. Ještě 10 mil před koncem závodu běžel s dostatečným náskokem a nebýt osudných křečí do stehen, které mu znepříjemnily dokončení závodu, mohli jsme oslavovat Dana jako vítěze[2]. Přitom Luboš Brabec ve stejném roce o Oráčkovi napsal: „V hodinách tělocviku patřil při běhu na 1 500 m k průměru třídy, později neprošel testy do střediska vrcholového sportu mládeže a první maraton běžel až v pětatřiceti letech. Kdo? Daniel Orálek, jeden z nejlepších českých vytrvalců, který mj. třikrát vyhrál závod na 100 km ve Winschotenu a má za sebou i mezinárodní úspěchy na Spartathlonu a Badwater Ultramarathonu. „Jestli ve mně byl nějaký talent, tak rozhodně nebyl dlouho vidět,“ přiznává dvaačtyřicetiletý brněnský běžec z Moravské Slávie““[3]. Takže, když to vztáhnu na sebe, běhat umí každý blbec, jenom o tom neví.

 

[1] více Ultramaratonec trpí a proklíná se. Hlavní je přežít, (http://aktualne.centrum.cz/sportplus/ostatni-sporty/atletika/clanek.phtml?id=620157 , z 5. února 2013)

 

[2] Zbyněk Selucký, Návrat z Měděných kaňonů (Daniel Orálek - 2.místo), viz: (http://www.chiaoriginal.cz/chia-a-sport-0/navrat-z-medenych-kanonu , z 5. února 2013

[3] Luboš Brabec,  Daniel Orálek - šampion, který neměl talent, (http://www.behej.com/clanek/9280-daniel-oralek-sampion-ktery-nemel-talent , z 5. února 2013)

 

Není třeba psát jenom o těch, co běhají, ale také o těch, co jezdí na kolech. Není to jenom Jarda Kulhavý, protože právě jeho proslavilo mtb kolo. Je třeba smeknout třeba i před Sváťou Božákem, první Čechem, který pokořil v roce 2012 nejdelší ultramaraton planety Race Across America. 3000 mil nonstop s časovým limitem 12 dní, ze západního na východní pobřeží USA, ale ten také začínal na horských kolech, jak na sebe prozradil na svém webu[1]. RAAM je považován za nejtěžší a nejdelší (4818 km nonstop) silniční ultramaraton na světě. Sváťa Božák při své premiéře dojel na 6. místě za 255 hodin a 41 minut. Není třeba přepočítávat, udělal jsem to sám, je to 10 dní, 15 hodin a 41 minut. A pokud se chcete podívat na deseti dílné video, bylo k dispozici na webu[2]. Ale protože jezdím na horském kole, je třeba se věnovat královskému závodu horských kol. Ono také vyhrát třikrát po sobě Obra Drásala, jak to dokázal Honza Jobánek, není zrovna bezvýznamný sportovní úspěch.

O něco kratší závod, ale za to opravdu bikerský podnik, se jezdí také na Severoamerickém kontinentu. Tour Divide se jede bez zabezpečení se severu na jih nebo, když chceš, z jihu na sever. Trať měří jenom 2 745 mil, to je 4 418 kilometrů. Startuje se zpravidla druhý víkend v červnu a do cíle dorazíš, až tam dojedeš, nebo taky nedorazíš. Zapomeň na asfaltové a dlážděné cesty, pěkně po tom jak příroda stvořila a jeepům podařilo projet. Taková ta česká „polňačka“ a lesní svážnice. Jenomže tato vede přes kanadské provincie Alberta, British Columbia a ve Spojených státech přes státy Montana, Idaho, Wyoming, Colorado a New Mexico. V roce 2016 závod jel Pavel Macháček[3], neznámé jméno v České republice, žádná mediální hvězda, normálně pracující člověk a táta rodiny. Dojel celkově devátý a vytvořil nový český rekord. Přesto napsal: „Martin Vít coby vítěz 1000 Mil i Loudání by mi to nejspíše v přímém souboji natřel, ale na to už se historie neptá a překonání jeho času je jistě měřítkem vysoké kvality“.[4]  Martin Vít[5], další jméno, které není známé z televizních obrazovek, absolvoval tento závod v roce 2015, je ročník 1980, to znamená, že ani v pětačtyřiceti není člověk starý na extrémní výkony. 

Doma máme také extrémní závod – Craft 1000 miles Adventures[6]. Závod se pořádá od roku 2011, trať vede napříč Českem i Slovenskem, a ti méně zdatní se mohou zúčastnit i kratšího závodu na pouhých pět set mil. Zakladatelem je Jan Kopka provozující závodní cyklistiku 30 let a MTB ultramaratony na velice dlouhou vzdálenost bez zabezpečení, kde účastníci musí přežít s tím, s čím přijdou na start, se zabývá přes deset let. Když si přečteš od Milana Silného Cyklistické maso v České kotlině, můžeš si takový závod vychutnat v suchu a teple obývacího pokoje a přitom tiše závidět, že na to nemáš.

Za podívání nebo přečtení stojí také závod profesionálních dvojic na horských kolech v Jihoafrické republice - The Absa Cape Epic[7]. Tento podnik charakterizoval Bart Brentjens, holandský závodník na horských kolech, který vyhrál závod horských kol na olympiádě v USA (Atlanta, Georgia) v roce 1996, jako "Tour de France of mountain biking”. Nejslavnější etapový závod horských kol Cape Epic představuje překonání sedm set kilometrů, při převýšení kolem 15 tisíc metrů, za osm dní. V letech 2011 a 2012 ho vyhrál Christoph Sauser s Burry Stander, ten bohužel měl při tréninku autonehodu, kterou nepřežil. A tento závod absolvoval v roce 2013 poprvé i Jaroslav Kulhavý, právě s Christophem Sauserem a hned při svém prvním startu vyhráli jubilejní desátý ročník tohoto závodu. Vítězství věnovali právě svému kamarádovi a parťákovi Burry Standerovi. V květnu 2013, když jsme se vrátili z francouzštiny, belgický sportovní kanál promítal hodinový sestřih z Cape Epic 2013. Dobrá podívaná i pro ty, co na kole nejezdí. Následující rok byl Cape Epic bez Kulhavého, protože měl koleno v gipsu, když uklouzl na zmrazku. Kdyby jel na kole, možná by se mu to nestalo. Jeho parťák Christoph Sauser skončil druhý s naším Františkem Raboňem, ale vítězství se českým barvám nevyhnulo. Němec Robert Mennem s naším Kristianem Hynkem vyhráli[8]. Hynek byl v roce 2015 až druhý, protože opět figuroval se Sauserem Kulhavý[9]. Když já jsem končil „jezdeckou“ sezónu v roce 2018, Kulhavý byl opět vítězem The Absa Cape Epic.

Ale my nemáme jenom Kulhavého. My máme dokonce i šikovná děvčata na kole a nejen na nich. Jenom namátkou Kateřina Nash (Hanušová) a o deset let mladší Martina Sáblíková, která ale, mimo hlavní rychlobruslení, sedlá silniční kola. Máme také jednu mladou dámu, ročník 1995, Markétu Peggy Marvanovou, která je nejmladší pokořitelka americké The Great Divide Tour. Můžeš si o ní přečíst[10], že má ráda závody bez pomoci pro šílence, kde organizátoři hned na úvod varují: „žádná vyznačená trať, žádná podpora, žádná pomoc, žádná finanční odměna, v cíli nikoho nečekejte.“. Píše o tom knížky a vybírá na charitu. Asi pro tento typ lidí, a teď je úplně jedno jestli se jedná o extrémního potápeče, běžce, cyklistu, horolezce nebo parašutistu, není důležité, jak dlouho žijí, ale co si v životě užijí. Za jeden svůj sportovní výkon prožijí možná víc než ten, co se dožije devadesáti let, ale nikdy nespal v lese pod širákem.

 

[1] Svatopluk Božák, Profil, (http://svatabozak.cz/profil , z 5. února 2013)

[2] http://www.serial-online.cz/3000-mil-v-sedle-videa/ , z 5. února 2013

[3] Viz například: http://tourdivide.org/ , http://trackleaders.com/tourdivide16 , http://gdt.bigbajk.cz

[4] http://gdt.bigbajk.cz z 15. 8. 2016

[5] Více o něm na www.radynebike.cz/team/clenove-teamu/ z 15. 8. 2016

[6] Na http://www.1000miles.cz/o-zavodu se dočteš víc, z 6. února 2013

[7] http://en.wikipedia.org/wiki/Cape_Epic, z 6. února 2013

[8] Mennen and Hynek coquer the Cape Epic, (http://www.cyclingnews.com/races/cape-epic-2014/stage-7/results), z 1. dubna 2014

[9] 2015 – GC Overall after Stage 7, (https://www.cape-epic.com/fans/hall-of-fame/results), z 25. března 2015

[10] Češka jezdí na kole nejdrsnějšími pustinami světa. Kouřit, pít a tloustnout je větší risk, tvrdí (https://magazin.aktualne.cz/cyklo/jezdime-aktivne/marketa-peggy-marvanova/r~30aa38b82d6a11e6a 3e5002590604f2e/ ), z 30. května 2017

 

Zmínění borci jsou jen špičkou ledovce, aby oni vynikli, musí další dělat křoví. Já dělám křoví, ale vůbec mě to nedeprimuje. Já už nezávodím s nejlepšími, já závodím sám se sebou. Doběhnout, dojet, prostě absolvovat, zkusit si to. Kdo to nezkusil, nemá o čem mluvit, jenom o tom může o tom pindat. Ale to platí i v práci, když máš úspěch, musíš něco obětovat. To je to, co někteří neumí pochopit, oni chtějí také úspěch, ale už nejsou ochotni přinést oběť.

Mezi námi žije i mnoho bezejmenných, to není správný pojem, nejsou bezejmenní, každý z nich má jméno i příjmení, řeknu méně slavných osobností, které si zaslouží obdiv okolí. Na své pětapadesátiny jsem dostal knihu s příznačným názvem Cyklistické maso v České kotlině[1]. Autor popisuje svoje zážitky z extrémních akcí. Nejen těch oficiálně pořádaných, ale i jeho soukromých. Kdo na kole netrpěl, nemůže se vžít do pocitů, neumí si představit, že je to vůbec možné. Nepovažuji se až za tak velkou sračku, ale pro mě tady platí: „I kráva je do polévky moc“. Loudání českou krajinou, Šediváčkův long, Craft 1000 Miles Adventure a kterýkoliv další titul znamená v případě účasti nepředstavitelnou bolest a utrpení. Odměnou je jen osobní pocit, že jsem to také dokázal.

Nic, od toho co děláš, neočekávej a získáš víc, než sis kdy dokázal představit. Všechny Tvoje problémy možná začaly v okamžiku, kdy jsi přestal(a) něco dělat. Já vím, jak je příjemné běhat nebo jezdit na kole, protože jsem si na tyto aktivity vytvořil návyk. Nejsem blázen, i když si to někteří kolem mě myslí, možná jsem trochu jiný, co může být klasifikováno i jako blázen. Blázni mají jednu velkou výhodu od ostatních lidí. Dělají a vidí věci, kterých si druzí ani nevšimnou. Existuje-li zázračný lék, pak je to jedině pohyb. Nech tělo zlenivět a zkolabuje. Nepřestávej sportovat, protože zestárneš. Zestárneš proto, že jsi se přestal(a) hýbat.

Otázka poslední – A co dál? Odpověď je v podstatě jednoduchá – Hýbat se. Lehce se konstatuje, těžko se realizuje. Chce to najít nějakou motivaci, ale pozor, už bych to nechtěl dělat sám, mělo by to být bezpečnější, méně náročnější, ale tím dlouhodobější. Mám ideu vytvořit pro tuto aktivitu tým, hlásím se jako člen, jako kapitána týmu volím babičku, další členové týmu jsou už jasní, zatím ale nepřipravení pro týmovou práci. Tak mi přichází na mysl myšlenky ze Zpovědi profíka, přejít na dálkové pochody. Co k tomu je potřeba? Vlastně skoro nic, nějaké kecky doma mám (možná časem zjistím, že potřebuji lehčí, vzdušnější, vodě odolnější, prachu i blátu vzdorující), ponožky do nich, kterých mám zatím také dost (možná časem zjistím, že potřebuji nižší i vyšší, hrubší i tenčí, tepelně izolující, vzdušné, z funkčních materiálů vyrobené). Nějaké to triko a pohodlné kraťasy (možná časem zjistím, že tričko i kraťasy musí být z funkčních materiálů, možná s dlouhými i krátkými rukávy a nohavicemi, s malými i velkými kapsami). Něco na hlavu, třeba kšiltovku na postupující pleš (možná časem zjistím, že bude kšiltovka neteplená, potom zateplená, následně i na uši a nakonec také kukla zakrývající i bradu a nos, s řemínky a úchyty na svítilnu). Hodit se bude i nějaká ochrana očí (možná časem zjistím, že bude potřeba brýlí proti slunci i proti sněhu, obyčejných i dioptrických, jen ne doufám, že ne slepeckých). Něco, abych viděl, když není vidět, (možná časem zjistím, že bude potřeba nejen čelovka na hlavu, ledková nebo na sluneční baterie, ale i na rukáv popřípadě ještě do ruky, protože světla není nikdy dost). Něco na záda, abych si mohl vzít s sebou pití a svačinu (možná časem zjistím, že toho potřebuji vzít trochu víc, třeba stan, spacák, náhradní oblečení a obutí, třeba i speciální oblečení a obutí, nůž, lano, karabiny, prostředky pro úpravu pitné vody, nějaké ohřívadlo). Něco pro zdokumentování svých aktivit (možná časem zjistím, že mi nebude stačit GPS se záznamem o trati, ale bude třeba i dalekohled, fotoaparát, diktafon, netbook a tablet). A na závěr nějaké drobnosti, jako třeba mobil, abych mohl nahlásit svou polohu a požadavek o pomoc (možná časem zjistím, že bych mohl mít i mapu, kdyby GPS vypověděla službu, k tomu samozřejmě klasickou buzolu, lékárničku, slivovičku a penízky, včetně plastových).

První výzvou by mohla být příprava a následná účast na Czech Adventure Trek[2] na 100 km. Dálkové pochody za mých mladých let mívaly časový limit dvanáct hodin na padesátku a dvacet čtyři hodin na stovku, tady je limit dokonce daleko delší, asi bude
o něco těžší trať, to se ukáže, až budeme na trati (do chvíle, než „sponzor“ četl první návrh Zpovědi, nevěděl, že tam také bude).

 

[1] Milan Silný, Cyklistické maso v České kotlině, (ISBN 978-80-87193-32-7, Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., 1. vydání, prosinec 2014)

[2] viz web http://www.adventurerace.cz/ , z 11. července 2013 

 

Druhou výzvou může být inspirace od Milana Silného – Udělat si svůj extrém sám. Není důležité, jak se bude akce jmenovat, ale jestli se uskuteční. Vymyslet název a propozice není nic složitého. To umím, na to jsem cvičený. Stačí si přečíst propozice na Wonbe Somuter a je jasné, že papír snese všechno. Když existuje akce „Loudání Českou krajinou“, proč bych si nemohl zorganizovat „Bloumání Chřibskými lesy“ nebo „Sedmero kopců a údolí“, samozřejmě zase po Chřibech. Milan Silný je ze Slaného a má inspiraci ve svém okolí. Za dobrodružstvím není nutné jezdit daleko a platit horentní sumy peněz. Dobrodružství je tam, kde si ho prožijeme.

 

Pocta sponzorovi

 

Ve svém vyprávění není možné skončit bez vzdání pocty sponzorovi. Věnování jedné kapitoly jejímu pohledu na život s cvokem, bláznem, fanatikem, magorem, či šílencem, hodnostmi, na které jsem celá desetiletí povyšován, je určitě malou náplastí za celou tu dobu strávenou se mnou. Za odměnu se mohla realizovat ještě na kapitole Zpověď babičky. Mnoho lidí se mnou strávilo nějaký čas, několik z nich i při sportovních aktivitách, ale žádný tak dlouho, jako to dokázal můj sponzor.

Není jednoduché pochopit některé moje myšlenkové pochody. Často říká: „Já Tě nechápu“. Ale už z intonace projevu je zřejmé, že je jí všechno úplně jasné. Tedy chápe mě a ví, že si musím šlehnout i kdybych měl zhebnout. Byly i situace, kdy přesně věděla, jak mě vyléčit. Prohlášení: „Táhni do polí!“ není nadávkou ani nechutí mě vidět. Takové prohlášení je zkušenost, která se nedá vyčíst z žádné odborné literatury. Takové prohlášení je manažerské řízení, které se nedá naučit v žádném kurzu vrcholového řízení. Takové prohlášení je způsobem udržení roztěkaného jedince v mezích pozornosti při plnění běžných životních činností. 

Čas strávený se mnou je ten hlavní důvod proč největší pozornost si zaslouží právě můj „sponzor“. Navíc se zhostil mnoha, nikoliv několika, významných rolí. Ta, která se jí zdá nejméně významná, byla ta nejdůležitější. Byla můj second partner na trati. Ne vždy to bylo jenom „rande“. Byly situace, kdy nasazovala své zdraví. Zejména v Bruselu po nástupu na trať, která byla v zalesněném terénu, musela prožívat své trauma z „ neznámého terénu“, sice ne tak těžkého jako jsou Chřibské kopce, ale o to víc neznámého, protože v Bruselu se na cestu těžko zeptáš, když pomalu ani nevíš, jaká je Tvoje cílová adresa.

Navíc se jí podařilo hned první měsíc pobytu v Bruselu vstoupit mezi bikerky tím, že měla pády a úrazy. Sama neví jak, ale poslední den měsíce srpna 2012 na přehledném, rovném úseku měla pád, odnesla to nejen bunda firmy Craft, kterou jsem jí záviděl, protože byla lepší než moje bunda Scott, ale potom také její levé koleno, levý loket, odraná záda a od brýlí proseklá kůže na nose tak na dva stehy. Ránu jsem jí stáhl „mašličkou“ z flastru, a protože úraz pod pět stehů se u bikerů nepočítá, byla přijata mezi bikery. Podle statistiky měl „sponzor“ za srpen 2012 tři registrované pády, tolik pádů si nepamatuji za celý zbytek její bikerské kariéry. Vlastně si vzpomínám jenom na dva pády. První když jsem jí namontoval espédéčka a ona se chtěla na Hvězdě napít a zapomněla, že je zakufrovaná. Než se stačila vyklapnout, ležela na zemi s kolem v poloze právě takové, jako na něm jela. A druhý pád byl v Šelešovickém lese, vlastně pod lesem při sjezdu mezi lesem a silnicí na Lubnou. Právě rostla turkyň, a jak jela podél toho pole s kukuřicí, najela si do vyjeté brázdy a skončila v turkyni. Protože jsem jel před ní, neviděl ani pád ani následné vstávání, ale následky byly více než viditelné. Od té doby jsem dlouho musel vybírat trasu, která odpovídala maminčiným představám. Pádů bylo samozřejmě víc, ale to byly takové ty „normální a provozní“ pády.

„Sponzor“ nebyl jenom můj second partner, byla také můj doprovodný vůz, dietolog, výživová asistentka, ošetřovatelka, osobní coach a manager. Mimo to mě zabezpečovala s veškerou logistikou a financováním. Nezanedbatelnou roli hrála i její přítomnost na maratonech. Věděl jsem, že pro mě má kdo přijet, když nepřijedu já, že mě má kdo odvézt, když nebudu moci já, že mi bude hlásit všechno podstatné, co jsem nebyl schopný z trati zjistit. Kdo dojel první, jak dojížděli s defektem, jak byli závodníci špinavý nebo co vykládali po příjezdu. Důležité zpravodajské informace, které se dají potom srovnávat s vlastním prožitkem. Jsem samotář, ale vlastně to rád nedělám sám. Rád to dělám s maminkou. Běhání už bylo víc než samotářské, ale netrvalo tak dlouho jako jízda na kole. Když jde člověk běhat, má půl hodiny a za hodinu je po běhání i sprchování. Vyjíždět na kole na hodinu nemá cenu, tak potom člověk potřebuje daleko víc času, než je tomu u běhání. Proto jsem vždycky ocenil, když vyjížděla vedle mě. Někdy měla pomalejší tempo a hodně diskuzí kolem toho, ale nebylo to zase tak jednotvárné.      

Nezbývá než zopakovat: „Dělám to s Tebou rád“.

 

Kapitola dokončena:  23. 05. 2022

 

Pokračování v další kapitole ...