R. I. P.

Anotace: Kam to zařadit...Zpověď, jenž nechtěla být zpovědí. Život, jenž zamíchal se v osudí.

    Život může být jakýkoliv. Radostný, smutný, rozverný, vážný, jednotvárný, dlouhý, ale i hodně krátký. Nezáleží jen na nás, jaký život budeme mít my. To tenounké vlákno naděje se může kdykoliv nešťastnou náhodou přetrhnout, nebo ho někdo s nekalými myšlenkami schválně přestřihne. Jsou ale případy, kdy se začátkem našeho vlastního konce stane jen a jen naše chyba. Ať už je úmyslná nebo ne, pokaždé se s tím nikdo ze známých a kamarádů nehodlá smířit. Proč? Důvodem je důvěra. Jsme si natolik jisti spolehlivostí oněch nešťastníků, že se nám nechce věřit, že by si za svoji smrt mohli sami, natož že by se jí sami a dobrovolně vydali.

    Až na pár výjimek nejspíš nevíte, o čem mluvím. Ti bystřejší z vás jistě zaznamenali ty znepokojující a smutné zprávy: „Řidičák měl týden. Při nehodě zabil spolujezdce a sám bojuje o život “ A o pár hodin později: „V nemocnici zemřel i druhý mladík zraněný při nehodě na Kladensku “ Po přečtení članku si nejspíš řeknete, že ten kdo seděl za volantem byl prostě a jednoduše machýrek, který se chtěl vytáhnout před přáteli. Možná máte pravdu. Kdo ví, nejspíš to tak vážně bylo. Ale já tomu nemůžu a ani nechci věřit. Proč? Protože i já je znala. Ale na tom, že jsou oba mrtví se už nic nezmění.

    Jen chci, možná i potřebuju, aby svět věděl, že to byli fajn kluci. Úžasní, výjimeční, nepostradatelní, to je jen nepatrný zlomek jejich pravé tváře. Měli spoustu snů, přání, plánu do budoucna a věděli, co chtějí, alespoň trochu. Teď…teď si už nic z toho nesplní. Už nikdy nepřijdou do školy nebo do práce. Už nikdy je nepotkáme na zábavách. Nikdy s nimi nepromluvíme. Nikdy….Nechce se mi tomu uvěřit. Hlavou se mi potuluje pořád dokola jedna a ta samá věta: „Proč oni? Tak proč!“

    Smrt má obrovskou moc. Jen vás prosím, abyste na sebe byli opatrní a abyste se ke všem vašim přátelům, ale i nepřátelům chovali hezky. Nikdy nevíte, která minuta bude ta konečná. Ta poslední. Pak už je pozdě litovat, je pozdě se omlouvat. Můžete jen plakat nad hrobem a doufat v odpuštění, nebo žít s pocitem vlastní vinny až do smrti.

Věřím, že smrt je jen začátek,

že všechno dá se vzít nazpátek,

že v nebi pravý život začíná,

že bolest tu navěky usíná.

Kéž je vám země lehká, kluci.

    Nevybírá si! Je zlomyslná! Je krutá a sobecká! Je to smrt! Vezme si koho chce a kdy chce. Teď nám zase jednou ukázala, že život je bitva, ze které nikdy nevyjdeme jako vítězové. Ale stejně se musím ptát: „Proč oni? Tak proč?!“