Děti

POUPATA


Děti, jsou květy života - říká klasik. I já vlastním dva takové květy. No, vlastně poupata. Každý den se víc rozvíjejí a potřebují k životu stále víc informací. Bohužel, jsem jejich hlavní zdroj. Zahrnují mě otázkami typu "Proč se velikonoce jmenují velikonoce?" A proč nemá ptáček ruce"?
Mohla bych se pustit do vysvětlování o vývinu ptáčka z ještěra, ale ten také neměl ruce, tak raději řeknu nevím.Rázem v jejich očích velmi klesnu a přijde další otázka.
"Jak to, že nevíš, jsi přeci velká?"
Chci říct, že velikost není záruka moudrosti, ale mám strach, že se zeptají co je moudrost.
A tak volím taktiku odvedení pozornosti a ptám se já: "Kdo mi chce pomoct uvařit pudink?" "Já!" křičí poupata a staví si židle ke kuchyňské lince.
Pro dnešek mám vyhráno.
Večer ukládám své poupátko do postele. Pohladí mě baculatou ručkou po tváři a zašeptá do ucha tajemství:"Mami, ptáček nemá ruce, protože má křídla, víš?"