Těžký život teenagerů

Anotace: Tyto příběhy jsou o teenagerce Adéle, která prožívá skvělé období svého života. Trablí však také bude mít poměrně dost..

Předala se poslední vysvědčení a zazvonilo. Všichni popřáli učitelce hezké prázdniny a vyběhli ze školy. Uprostřed toho davu jsem byla i já s Martinou...

kapitola (3)
Vyběhli jsme před školu s očima plnými radosti z prázdnin a těšili jsme se na nové prázdninové zážitky a možná i na nové nejen prázdninové lásky. Před školou jsme se "rozdělili" do dvou part. První parta byla ta co si porovnávala vysvědčení a zkoumala proč jim jaká učitelka dala tu známku kterou mají. Druhá parta se skládala z lidí, kteří neřeší moc školu a jsou rozhodnuti si užívat života. Ti také fotili společné fotky a někteří se i loučili, protože se neuvidí přes prázdniny. Já byla v partě druhé. S nikým jsem se však neloučila, ale fotila spoustu a spoustu předprázdninových fotek. Když skončí prázdniny, podíváme se na fotky a dozvíme se jak báječně začaly.
Po ukončení focení, loučení se a bavení se před školou jsem šla s Martinou domů, abych se převlékla a vrátila máminy šaty zpět. Protože bylo teplo, vzala jsem si jenom kraťasy a tílko. Do kabelky již nalezený mobil a hlavně peněženku, abychom si s Marťou dnešek pořádně užili. Martina si nechala vysvědčení u mě, jelikož dneska bude u mě taky spát.
Plánovali jsme si, že prvně půjdem na jídlo a pak se stavíme na pouti, která přijela k nám do města zrovna včera.
Šli jsme do restaurace Fantille de Paris, kde mají skvělé a levné jídlo. Je to francouzská restaurace a můžete si tady dát cokoliv. Já jsem si objednala ústřice, jelikož mi strašně moc chutnají a Martina si dala nějaký francouzský hruškový koláč, který se mi moc nezamlouval.
Když přinesli pokrmy na stůl začali jsme hodovat a mluvit o úplně šílených tématech jako je například, že paní Heckinsonová má určitě poměr s naším zeměpisářem panem Sajdem a že spolu mají utajené dítě. Při tom jak jsme se smáli, jsem s těží udržela pokrm v puse. Martina ho bohužel neudržela a vyprskla na mě ten hnusnej hruškovej koláč. Bylo to dost nechutný, protože hrušky byly rozvařený a na mém tričku vypadaly spíš jako nudle.
Ale to není to nejhorší. Poté co si všiml jeden z číšníku jídla na mém triku, zavolal šéfkuchaře. Ten ihned přišel a začal se nás vyptávat zvýšeným hlasem proč prskáme po sobě jídlo a jestli nám nechutná, tak ať ho nejíme. Odešel. V tu chvíli jsme chytili ještě větší záchvat smíchu, než který jsme měli předtím.
Radši jsme zavolali číšníka, že už chceme platit a vypadli.
Smáli jsme se ještě cestou na pouť. Když jsme přišli k pouti už nám moc do smíchu nebylo. Bylo tam naprosto plno a s těží jsme se protlačili do houfu malých dětí a jejich rodičů. Snažili jsme se držet za ruce, ale nešlo to. Když mojí ruku pustila, naprosto jsme se navzájem ztratili. Hledala jsem jí po celé pouti, ale marně. Doufala jsem, že je ještě někde mezi tím houfem lidí a neodešla. Najednou jsem uviděla postavu, která jí byla podobná, ale jenom zezadu. Šla jsem to omrknout blíž. Teď se opravdu zdálo, že to musí být ona tak jsem jí řekla: "Hej jako ty si tady žereš zmrzku a já tě tady jako idiot hledám?" Otočila se. Byla to úplně jiná holka se stejným oblečením. Toho bylo už na mě moc.Chystala jsem se odejít, ale osud tomu chtěl jinak...