Těžký život teenagerů

Anotace: Tyto příběhy jsou o teenagerce Adéle, která prožívá skvělé období svého života. Trablí však také bude mít poměrně dost..

Šla jsem to omrknout blíž. Teď se opravdu zdálo, že to musí být ona tak jsem jí řekla: "Hej jako ty si tady žereš zmrzku a já tě tady jako idiot hledám?" Otočila se. Byla to úplně jiná holka se stejným oblečením. Toho bylo už na mě moc.Chystala jsem se odejít, ale osud tomu chtěl jinak...

kapitola (4)
Nikdy nazapomenu na ten den. Bylo to jako v pohádce o princi a princezně. V tu chvíli, když jsem se chystala již odejít, vrazila jsem do jednoho kluka, který držel pití. Pití se mu vylilo na triko. To mi ihned připomnělo tu mojí skvrnu na triku a podívala jsem se na ní.
Když jsem své oči obrátila zpět k mladíkovi, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byl krásnej! Měl hnědé oči, a hustou hnědou hřívu. Mokré tričko prosvítalo a ukazovalo jeho vypracované tělo.
Chvíli jsem na něj zírala a pak jsem si uvědomila co to vlastně dělám a pomateně řekla:"Eh.. jéé..promiň..já jsem nechtěla.. já ti koupím nový pití.. né..já..." chtěla jsem pokračovat, ale on mě přerušil svým mužným hlasem. "Né to je dobrý, je to jen pití. To tady máš za dvacku a já nejsem tak chudej, abych si musel nechávat platit pití od holky." Po těchto slovech mě očaroval ještě víc.
Všimnul si že na něj zírám poněkud blaženým výrazem a tak se mě zeptal jestli jsem v pohodě. "Jojo..já jen.že dneska je den plnej zmatků a problémů...eh..teda pro mě.." koktala jsem. On se jen zasmál a řekl: "Jo jasně chápu tě. A co děláš na pouti sama?" Byla jsem celá šťastná, že začal sám od sebe konverzaci a tak jsem se neodvažovala jí ukončovat. "Já tu ve skutečnosti jsem s kamarádkou, kterou momentálně hledám. A co ty tu děláš?" "No.. dá se říct, že tu v podstatě pracuji.." "Pracuješ?" zeptala jsem se. "Jooo.." řekl váhavě. "Moji rodiče vlastní tuhle pouť a já tu jsem u autodromu" řekl stydlivě. "Jo? to je skvělý!" povzbudila jsem ho. "Myslíš?" optal se a díval se na mě jak na spasitelku."No jasně! A kam vlastně chodíš na školu?" "Já? Podle toho v jakým městě jsme tak tam chodím. Je to celkem blbý. Jsi pořád sám a nemáš si s kým pořádně popovídat.." To mě dojalo na tolik že jsem ho normálně chtěla obejmout a vzít si ho domů, ale místo toho jsem řekla: "Moje číslo je sedm set devatenáct, pět set třicet, sto. Volej, kdybys si chtěla pokecat, jsem ti vždy k službám." Požádal mě ještě o zopakování mého čísla. Potom jsem mu řekla ať mi prozvoní ať si ho taky můžu uložit.
Když jsme si vyměnily čísla, oznámila jsem mu, že musím jít domů a že mu taky zavolám a odešla. Ikdyž jsem se chtěla zastavit otočit a jít zpátky si povídat, nešlo to. Musela jsem hledat Marťu. Nějak jsem tušila, že je už asi před domem a tak jsem se tam šla podívat.
Samozřejmě že tam byla a kecala s mojí mamkou. Podívala jsem se na hodinky a bylo čtvrt na jednu a já si vzpomněla na mamky alergii na cizí jídlo.
Přišla jsem k nim a pozdravila mamku a řekla jí o vysvědčení. Chválila mě a dala mi čokoládu a řekla, že nám koupila na večer brambůrky a Colu. Poděkovala jsem a otevřela dvěře, aby mohla projít.
Když odešla, řekla jsem Martě ať jdeme ještě na pouť. Nikam už nechtěla a chtěla být před barákem na houpačkách. Ikdyž jsem ve svém nitru nesouhlasila, zůstala jsem. Aspoň jsem jí mohla říct všechno co se mi přihodilo, když jsem jí na pouti hledala...