Zpověď labilní zoufalky

Anotace: ...Kdysi jsem tady tuhle "zpověď" už zveřejnila. Pak mi došlo, že by si ji mohl přečíst a radši ji smazala. Dneska jsem si ji znovu četla a napadlo mě, že tu prostě být musí...

  

  Občas si říkám, proč s ním vlastně jsem. Jeho kamarádi se mě ptají, jak s ním můžu bejt. Mamka se vyptává, jestli je na mě hodnej…

  Bolí mě břicho – nezvedá mi telefon. Někdo ten hovor už potřetí vypnul. Říkám někdo, protože nevím, kdo je tomu telefonu, z těch sedmi squoterů u něj v bytě, nejblíž.

 

  Bolí mě hlava. Jak s ním mám mluvit, když bych se hned při prvním slově asi rozbrečela?

 

  Proč tolik pije? A tak často? Alkohol mi zhnusil. Třikrát jsem se s ním sežrala do deprese. A do breku. Málem do němoty. Bohužel, němá jsem nebyla. Věčně mě pobízí: „Napij se…“ A pak mě neuhlídá a já se ponižuju před svýma kamarádama. Před jeho kamarádama. O ostatních lidech ani nemluvě. A co teprve sama před sebou? Sama ve svých očích klesám den za dnem v ceně.

  Cena… Proč vlastně pořád tolik utrácí? Kdo jako blázen v dnešní době utrácí tisíce za hry, když si může šetřit na smysluplnější věci?

  Mám žaludek v křeči, když čtu jeho věci na netu. Jeho „přiznání“. Troll. Jeho „přiznání“ a „zpovědi“… A člověk neví, co všechno myslí vážně. Co když VŠECHNO? Kéž by nic. Je mi mdlo a mám třesavku, když si vzpomenu na jeho bývalky, jeho extempore co popisuje…

  Omdlívám, když mi napíše, že NEVÍ, jestli se sejdeme. Že NEVÍ, kdy se sejdeme. Ale já chci jistotu. Buď JO, anebo prostě NE. Co je težký na tom, říct NE? Co je za problém mi odpovědět, když vyžaduju odpovědi? Proč nechápe, že je pro mě jistota důležitá? Potím se a je mi zima.

  Napadá mě: proč se mnou je? Nejsem nádherná a v sexu jsem nejistá. Pro mou inteligenci mě asi taky nijak extra rád mít nemůže. Má mě vůbec rád? Zábavná nejsem natolik, aby se se mnou mohl chlubit na veřejnosti. Jsem negativistka, jak tvrdí. O věcech moc přemýšlím. Nejsem spontánní. Všechno beru tak nějak moc vážně. Kdyby mě měl jen na sex, tak už by mě býval dávno vyměnil, ne? Za nějakou, co nic neodmítá. Co splní všechno. A řekne si, co chce. Já odmítám dost. A skoro nikdy si o nic neřeknu, i když mám občas tu chuť.

  Proč nic neřeší? Jak může být někdo tak bezstarostný? Žila jsem v domnění, že jsem špatný člověk. Že se málo zajímám. Že jsem bezcitná. Že jsem hloupá a nepraktická. Zjistila jsem, že až tak strašný to se mnou asi nebude.

  V hlavě mi šrotuje jak v hodinovém strojku. Všechno mi zapadá do sebe, i to, co by nemělo. Kolečko ke kolečku. Zoubek vedle zoubečku. A další a další kolečko a další zoubky a zoubečky. Cvakytycvak.

  Občas si říkám, jak je úžasnej, když spí, v koutcích rtů mu cuká od snů.

  Občas bych ho nejradši skopla z postele, když se roztahuje a chrápe. Jednou jsem mu z postele prostě odešla a spala v posteli jeho momentálně nepřítomnýho spolubydlícího. Měla jsem pocit, že vylítnu z kůže, když s ním v tý jedný posteli zůstanu.

  Jak mu mám říct, že chci, aby mě prostě jen tak, zničehonic, obejmul?

  Jak ho mám ráno vzbudit, aniž by byl na mě pak nepříjemnej?

  Myslím, že nemá rád mý vlasy. Nesnáší, když ho jima šimrám. Ale nikdy si je neostříhám. Né kvůli němu. Ani omylem. Jednou ze srandy, možná dokonce už dvakrát, prohlásil, že mi je ve spánku ostříhá. To by bylo to poslední, co by v našem vztahu podniknul. Beze srandy.

  A proč odmítá spát v pyžamu? Proč spí v tom, v čem celej den pochoduje po Praze? Co trocha obyč zvyků?

  Proč se občas v noci zvedne a jde hrát hry? Nesnášim to cvakání klávesnice uprostřed noci. Klikání myší. Brr, zuby mi z toho skřípou. A proč si sedá k počítači i jen tak, když jsem s ním? Jako by u něj neseděl pořád, kdykoli a neustále.

  Zajímalo by mě, co se mu honí v hlavě. Zajímalo by mě, jestli to se mnou myslí vážně. Jestli na mě myslí. Zajímalo by mě, jestli má city. To je další věc, kterou na mě asi nechápe. Jsem dost náladová, ale nejsem necita. A tak nějak je po něm podvědomě taky chci. Jenže já si ani při sexu nejsem jeho citama jistá. Jsou vůbec chlapi při sexu schopný CEJTIT? Já už mu nechci říkat, že ho mám ráda, protože sám od sebe to moc neříká, a když mi odpoví: „já tebe taky“, jak si mám být jistá, že to není jen něco jako: „Tak co bych jí na to měl jinýho říct?“

 

  Jsem úplně vedle.

  Pořád mám pocit, že vybouchnu. Jsem totálě natlakovaná, samá prasklina, jeden další podnět a uvidíte mě po kouskách ve všech částech světa.

  Jsem zmatená a vyděšená. A žárlivá na minulost, přítomnost i budoucnost. Sama sebe se ptám, proč to tak řešim. Nemůžu si pomoct. Nejsem typ flegmatika a nikdy se tomu ani trochu nepřiblížím. To nemám v genech. Jsem labilní cholerik a melancholik…

 

  …Ale kdybych nechtěla, tak s ním prostě nejsem, ne?