Štronzo

Anotace: Nabrat dech...

Jsem tichá.
Zmizela jsem,
opřená o stěnu v barvě pomeranče,
pokrytá včerejší maskarou
a úsměvy na rozloučenou.

Kam jdou sny,
když nemají co na práci?
Toulají se po kopcích,
malují zátiší z peříček?
Nebo kouří za papírákem
a občas si protřele odplivnou
na vrstvu zešedlých žvýkaček,
aby bylo jasno?

Není mi líto, že nejsem,
že jsem přestala zahánět stíny
a radši jsem zhasla.
Potmě jsou všechny kočky černý.
A každý z nich očima
dohlídneš až na plamen,
co rozpaluje duši,
živí vášeň pro
kamínky pod tlapkami,
šupinky barev z tisíckrát natíraných plotů,
které už nejsou
překážka,
vášeň pro další krok
a další
nádech
a další
ledové ráno, které ji neuhasilo...

Jsem tichá.
Ale jen na tu chvíli nádechu
mezi slokou a refrénem,
kdy zhluboka nabírám do plic život,
abych ho ohřála,
poslepu pomalovala
symboly pro zítřejší neznámo
pustila ho po proudu
otevřela oči
a už nikdy nepřestala žasnout...