Dáma z Prahy

Dáma z Prahy

Ten den bájní draci opět ronili slzy nad krutostí lidí. Přestože byl odpolední čas, byla poměrně tma. To způsobovaly mraky, které byly zbarvené tmavě šedou barvou. Byly tak tmavé, že kdyby nepůsobila gravitace, nikdo by si nebyl jistý, kde je obloha a kde silnice. Na jedné autobusové zastávce v jedné opuštěnější části Prahy stála mladá dáma v elegantním černém kostýmu, ke kterému krásně ladila i její černá kabelka. V ruce držela černý deštník, pomocí kterého skrývala své tmavě hnědé načesané vlasy před deštěm. Slyšela dopad snad každé kapky. Zdálo se, že její srdce buší v rytmu, ve kterém pleskaly kapky o zem. Plesk, plesk, plesk. Někdo by si mohl myslet, že v tento melancholický čas se dáma nechala unést a její duše tak splynula s deštěm, ale tak tomu nebylo. Nesnášela déšť. Nechtěla zmoknout, zničilo by se tak její nalíčení, její oblečení a její pečlivý účes. Ne, to opravdu nechtěla.

Autobus stále nepřijížděl. Co je to s ním? Už tu měl přeci být! Copak je nějaká stávka, o které v novinách nepsali? Otevřela kabelku a rozložila dnešní noviny. Prolistovala jimi, ale nic se v nich nepsalo. Znovu je složila a vrátila do kabelky, kterou se chvíli prohrabovala a pak vytáhla včerejší noviny. Na titulní stránce opět spatřila fotku mladíka, kterému se bude strojit pohřeb. Oči se jí zalily slzami, ale rozhodla se, že bude silná, a slzy potlačila. Prohlížela každou stránku novin, ale ani v nich se nic nepsalo. Zavřela noviny a znovu se podívala na mladíkovu fotku. Smutně jí zacukaly koutky úst. Ne, nebude plakat. Vrátila i tyto noviny do kabelky. Zahleděla se do dálky a stále marně vyhlížela autobus. Z kapsy vytáhla zlaté kapesní hodinky. Naštvaně dupla podpatkem svého střevíčku po zjištění, že autobus má již přes půl hodiny zpoždění. Rozhlížela se kolem sebe.

Díry v silnici byly zaplněné vodou. Když byla malá, vždycky si myslela, že v těchto loužích bydlí maličké mořské panny, které nějak zabloudily do Prahy, a přála si být jednou z nich. Teď už je ale dospělá a ví, že to tak není, ale i přes to se musela pousmát nad fantazií, kterou měla v době svých dětských let. Tehdy se jí zdálo všechno tak hezké, tak pohádkové… Ale s postupem času začala zjišťovat, že realita není pohádkou, kterou může prožít. Zjistila, že život je ve skutečnosti docela krutý. Po všem hezkém nakonec přijde něco ošklivého. Maminka jí to vždy říkala, ale ona tomu moc nevěřila. Ale teď už věří.

Najednou zaslechla motor. Autobus! Podívala se směrem, odkud zvuk přicházel, ale uviděla jen nějaké auto. Rozhodla se však, že ho zkusí stopnout. Rozeběhla z chodníku směrem k silnici, mávala rukama a volala na řidiče: "Počkejte! Zastavte!" K její smůle však řidič neměl v plánu zastavit. Nebyl moc dobrosrdečný, tak naschvál ještě zrychlil a v plné rychlosti najel do louže. Bahnitá voda pocákala osamělou pražskou dámu a zašpinila její elegantní oděv, její nádherný, i když smutný obličej, a zničila její pečlivý účes. Ještě stihla spatřit, jak se řidič zasmál a zmizel v dálce. S pokleslými rameny se otočila a šla zpátky na zastávku. Viděla rozmazaně, tak zakopla o obrubník a spadla na kolena. Deštník i kabelka jí vyklouzly z ruky. Deštník se polámal a obsah kabelky se částečně vysypal. Chtěla věci začít sbírat, když tu zas spatřila onoho mladíka na titulní stránce včerejších novin. Začala hořce plakat.

Ten mladík byl její manžel. Spolu s ním vedli jednu bohatou firmu. Hodně lidí jim jejich majetek a lásku závidělo, tak jejího manžela odstranili. Velice jí chyběl. Jeho přání bylo, aby byl pochován v Praze, v nejkrásnějším městě, které kdy navštívil. Proto tu byla i ona. Jenže autobus, který ji měl zavést k jedné její tetičce, která bydlí v Praze, prostě ne a ne přijet. Plakala dlouho, ale nakonec s vypětím sil vstala. Ze země sebrala jen svou peněženku a včerejší noviny, ze kterých vytrhla fotku svého manžela, kterému by měla jít zítra na pohřeb, přitiskla ji k srdci a poté ji pečlivě uchovala u sebe v kapse. Sundala si střevíce a hodila je vedle kabelky a deštníku. Vydala se k tetičce pěšky. Šla po silnici, protože chodník zde nebyl. Po cestě zahazovala všechny sponky, které měla ve vlasech. Po chvíli tato dáma měla své rozpuštěné vlasy úplně mokré, její líčidla se rozmazala a její elegantní oblečení úplně promoklo. Dýchala těžce a od úst se jí valila pára. Byla jí zima. Pomalu se plahočila touto krásnou, ale opuštěnou ulicí Prahy a plakala pro svou zemřelou lásku. Najednou lidé, kteří byli poblíž, zaslechli zvuk prudkého brzdění a silný náraz. Autobus nakonec přijel.
Autor Cataliina, 24.03.2021
Přečteno 80x
Tipy 1
Poslední tipující: Lesan-2
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Záměr autorky vykreslit absurditu života není špatný,ale nezkušenost tady udělala své.Text působí na příběh ze života příliš strojeně s některými knižními obraty, které mu berou potřebnou civilnost. Vedení dějové linky by mělo gradovat k překvapivému závěru, ale chybí mu rytmus a celistvost.Nechci tu nikoho trhat na kusy,ale povídky jsou dost náročná disciplína, a i když píši přes čtyřicet let, pořád se učím. Přeji hodně štěstí v dalším psaní.

26.03.2021 13:57:41 | stromeček

Asi jo, změnila jsem to na "próza - ostatní". Já napsala za život akorát pár básniček, povídky moc ne, no. =)

26.03.2021 22:18:16 | Cataliina

Sotva jsem dočetl poslední řádek, přistál na špici polosuchého smrku , na kraji lesa, datel černý! No to abych si už nedával ranní černou kávu a šel konečně shodit vlečňák olše černé, ještě k tomu lepkavé. Snad se dožiji i večera.
Jinak k textu, nešlo by příště dějovou linku nějak zajímavě prosvětlit? Takhle tvrdě sestupné, to nemusí všichni přežít.

25.03.2021 09:36:18 | Lesan-2

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter