Tátovi

Anotace: S kůží na trh. Chtěla jsem sdílet něco veselejšího, místo toho sdílím něco osobního, dopis pro tátu, který zemřel.

Je konec srpna a já tu sedím na gauči uprostřed našeho krásnýho, a i po roce a půl od nastěhování pořád ne moc zabydlenýho objeváku, a nevěřim tomu, co píšu. I když to vidim černý na bílym, i když mi to řeklo několik lidí včetně tebe, i když sleduju, jak každym dnem slábneš a máš nohy hubenější a hubenější, tak pořád nejsem schopná se ztotožnit s faktem, že odcházíš. Můj táta tu nebude. Koukám na to a přijde mi to strašně absurdní.

Nikdy mě ani nenapadlo, že by se ti mohlo něco stát, byl jsi taková samozřejmost mýho života, jako že každý ráno vyjde slunce a daňový přiznání se podává do 30. dubna. Všichni ostatní jednoho dne měli nebo mohli odejít, ale ne ty, ne ty a máma. Na to jsem nikdy nepomyslela. Že tu jednoho dne nebudou babičky a dědové? Jasně, však jsou starý. Že by se na mě vykašlala kamarádka? Samo, to už se stalo tolikrát a všem. Partner, dítě, kolegové, oblíbená obsluha v kavárně, všichni mě můžou opustit. Ale ne táta.

Neni to fér. Na řadě jsou jiný. Je strašný plivnutí do tváře, že tě přežije třeba takovej Zeman. A je strašně nefér, že to tak bolí. Protože na tobě vidim, že pořád všechno vnímáš, že pořád uvažuješ, že ti to pořád pálí. A tudíž si uvědomuješ, co se děje, a to pro tebe musí být strašně těžký. Já si ani nedokážu představit jak, protože nedokážu ani uchopit, že se to děje.

Pamatuješ, jak ses se mnou učil matiku? Chtěl jsi, abych zadanou úlohu řešila nějak, a já na tebe vřískala, že ve škole jsme se to učili jinak. Nechápala jsem, že mi ukazuješ, že ke správnýmu výsledku se dá dostat vícero cestama, a ty jsi zase nechápal, že potřebuju mít jednu jasnou cestu, protože jinak se ztratim. To jsem ti myslim v průběhu života dokázala svym neustálym blouděním, ať už obraznym, či skutečnym. Jednou jsem měla jet za holkama do Benešova, a cestou nabrat v Tismi Renatu. Procházela jsem s tebou trasu, a tys mi poradil jinou. A já jela a jela, až jsem musela zastavit a zavolat ti, že jsem v Tloskově. Tys mi na to řekl: no vidíš! A pak ti došlo, že jsem tam nemířila. Nebo to možná nebyl Tloskov. Každopádně jsem se ukázkově ztratila a Renatu vyzvedla s půlhodinovym zpožděním.

Asi jsem tě měla víc poslouchat. Asi určitě. Já tě vlastně nikdy moc neposlouchala, viď? Upřímně řečeno nevim, jestli jsem to dělala naschvál, jestli jsem prostě potřebovala bejt v opozici bez ohledu na okolnosti. Třeba jako když jsi přestal kouřit, o což jsem tě prosila, kam až mi paměť sahá, a já hned poté začala. Vybavuju si tu potupu, když jsi našel moje červený Cleyky, bez jedný plná krabička, a lámal jsi je všechny do koše za vytrvalýho řevu, a mě hlavou běželo, že to je teda pěkný, proč je proboha lámeš, aspoň jsem je mohla dát Hance. Pomyslel sis někdy v koutku duše, že možná za to jenom nějakym zlomkem můžeš ty, protože jsi mi ukázal špatnej příklad, a proto jsi byl tak strašně naštvanej? Nevim, nezeptala jsem se tě a nemyslim si, že je to podstatný.

Dost dlouho jsem dost ostentativně tvrdila, že si nikdy nenajdu kluka z gymplu, a rozhodně ne vysokoškoláka, a už vůbec ne z ČVUTu. Divim se, že jsi mi to nepřipomněl, když jsi mě vedl k oltáři, u kterýho čekal doktorand ze strojárny. Říká se, že si dcery vybírají partnery podle svých otců. Já bohužel do týhle překonaný freudiánský škatulky zapadám. Stačí se podívat na Rózu, která (byť je přesnou kopií Mirka) je ti podobná. Vybrala jsem si tmavovlasýho málomluvnýho technika, kterej je na mě až moc chytrej. Když jsem byla malá, tak jsem říkala, že si tě vezmu za muže, a pyšně jsem upozorňovala, že mám nejhezčího tátu, protože jako víš co, tady z toho místního výběru jsi jasně vedl. Už jenom proto, že jsi mi opilej nekupoval porcelánový panenky a nevyprávěl jsi to celý vesnici. No, tak aspoň to jsem dodržela.

Musíš se mnou mít trpělivost, některý věci mi trvaj. A na něco si musim přijít sama. Ale ze všeho, co jsem s tebou prožila, si myslim, že už dokážu poskládat celkem dobrej návod, jak se tam dostat, nebo jak si nabít mírně držku, a následně uspět. Škoda, že za to poslední zjištění musim zaplatit takovou cenu. Vždycky jsem totiž byla toho názoru, že rodinu musim mít ráda, protože je to prostě rodina, magická entita, která tě může sebevíc srát, ale vždycky tu je, a já tu pro tu rodinu musim být taky. Nikdy jsem vlastně ani nepřemýšlela nad tim, jestli tě mám ráda, protože to bylo všechno tak samozřejmý, jako by žádná jiná alternativa neexistovala. Ale ono je to jinak. Mám tě ráda. Ne proto, že musim, ale proto, že chci.