Porcelánové střípky

Porcelánové střípky

Anotace: Chtěla bych se tu podělit o kousek úryvku z mého e-booku Porcelánové střípky. e-book vznikl za účelem, že se jednoho dne moje myšlenky dostanou daleko a dostanou se k těm co to zrovna potřebují slyšet...

Když se začínala pohybovat ve světě marketingu na sociálních sítích, bylo to jako vstoupit do zcela nového světa. Každý den se učila, posouvala své hranice a budovala vizi, která ji měla vést dál. Psala si své sny do sešitů, určovala cíle, které ji měly táhnout kupředu jako vnitřní kompas. Mezi těmi sny byly i ty, které dnes považuje za trochu bizarní. Byly to sny o penězích – o luxusním autě, velké vile s obrovskou zahradou, drahém oblečení, o tom, že si bude moct dovolit cokoliv, aniž by se musela dívat na cenovky. Tehdy byla přesvědčená, že právě tohle je úspěch. Že tím všem dokáže, že není ten „lůzr“, jak se kdysi cítila. A ne, nelituje toho. Protože právě tahle dravost, tahle vytrvalost ji posunula neskutečně dopředu – s rychlostí rakety, která konečně opustila atmosféru pochybností a vylétla vstříc možnostem, které si dřív ani nedovolila představit.

Kdyby se jí někdo zeptal teď, co je jejím největším snem, odpověď by byla úplně jiná než dřív. Už to nejsou peníze, auta, ani lesklé obaly úspěchu. Jejím skutečným snem je být šťastná – opravdově, vnitřně. Mít klid v duši a nemuset každé ráno bojovat se špatnými myšlenkami. Touží po tom být obklopená lidmi, kteří ji vnímají, kteří tu opravdu jsou – nejen fyzicky, ale i duševně. Být součástí milující rodiny, kde se člověk necítí jako přítěž, ale jako dar. Kde se nikdo neshazuje, ale povzbuzuje. Jejím snem je žít život naplno, s otevřenýma očima i srdcem, vnímat svět ve všech jeho odstínech a poznávat skrytá tajemství existence. A především – být psychicky v pořádku. Protože když tě drtí temné myšlenky, nezachrání tě ani plná peněženka. Ani bohatství tě neuchrání před otázkami, jestli máš vůbec sílu jít dál. Chtěla sdílet své nejhlubší myšlenky, protože právě ty ji posouvaly. Něco v nich bylo – něco, co nedokázala přesně popsat, ale co rezonovalo hluboko uvnitř. Najednou začaly všechny souvislosti dávat smysl. Proč se některé věci pokazily, proč některé vztahy skončily. Ty pády, které tak bolely, se zpětně ukázaly jako lekce – drsné, ale cenné.

Jejím snem bylo najít lásku. Ne tu povrchní, ne touhu, která hoří pár okamžiků a zmizí jako dým. Toužila po čisté, upřímné lásce – ale přišla na to, že dokud si člověk neuvědomí, že láska začíná uvnitř něj, může vyměnit miliony partnerů a stejně nikdy neucítí, co to znamená být skutečně milován. Láska nezačíná v očích druhého. Začíná ve chvíli, kdy si člověk poprvé dovolí mít rád sám sebe. A ano – někdo v tobě může vzbudit vášeň, může tě pálit svými doteky... ale to ještě nemusí být láska. Postupně začala chápat, že i chyby mají své místo. A že jejím snem není žít bez chyb, ale dělat je účelně – ať už dávají smysl nebo ne. Ať jsou hluboké, nebo jen spontánní. Protože právě ony člověka tvarují, dávají mu příběh, charakter a sílu. Chtěla být dobrým člověkem. Opravdu. Člověkem, co dokáže podržet, obejmout a říct: „Jsem tu pro tebe.“ Ale zároveň věděla, že je důležité být i tou, co někdy jiným nastaví zrcadlo – klidně tvrdě, klidně ostře. Protože i to jsou lekce, které učí, byť někdy bolí. A jakmile jednou pochopíš, co je to život – jak ho máš žít, proč ho máš žít – otevře se před tebou úplně jiný vesmír. Vesmír, kde všechno začne dávat smysl. Jejím snem bylo přestat se ohlížet na to, co si myslí ostatní. Protože zatímco se stala terčem posměchu, odsuzování nebo nepochopení, ona mezitím žila život, o kterém se mnohým ani nesnilo. Pochopila, že to není o tom, mít velké sny jen na papíře – ale o tom, umět přemýšlet zdravě a s pokorou rozplétat i to, co jí dřív nedávalo smysl. Učit se chápat svoje nepochopení. Trvalo jí to. Dlouho. Byla to cesta přes bolest, zklamání, přetvářky i pády. Ale dostala se tam, kde je dnes – a dobře věděla, že před sebou má ještě dlouhou cestu. Jedno jí však bylo naprosto jasné: všechny její sny – i ty, které byly kdysi považovány za bláznivé – se jednou stanou skutečností. A věřila tomu tak silně, že už teď cítila, jak jednou bude mít mnohem víc, než si kdy dokázala přát. Vzpomínala na chvíle, kdy jejím největším přáním bylo prostě zmizet. Rozštípat se v autě. Jezdit bezohledně, bez cíle, jen s tím zvláštním otupělým pocitem, že je vlastně jedno, co se stane. Byla unavená. Vyčerpaná. Ztracená mezi včerejškem a zítřkem, bez směru, bez budoucnosti, bez smyslu. Byla na dně, ztracená ve vlastní hlavě, v chaosu emocí, které už nedokázala unést. A přesto… Nic se nestalo. A dnes? Dnes by mohla plakat štěstím. Byla vděčná, až to bralo dech. Tolik nocí strávených s přesvědčením, že už to lepší nebude. A přesto ji cosi – snad tichá jiskra naděje – drželo při životě. To nekonečné přemlouvání sebe sama, že možná, možná přece jen něco lepšího přijde. A přišlo. Když člověk jednou opravdu balancuje na hraně svých vlastních sil, začne vnímat život jinak. Jinak cítí, jinak miluje, jinak si váží. Tohle období by nikomu nepřála – ale zároveň věděla, že právě ono z ní udělalo člověka, kterým dnes je.

Autor ataneli, 03.08.2025
Přečteno 21x
Tipy 1
Poslední tipující: cappuccinogirl
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

...ráda jsem četla*

03.08.2025 19:27:37 | cappuccinogirl

© 2004 - 2025 liter.cz v1.8.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel