Když běžíš s vlky

Den do Vánoc a zasněžená hora pod mýma nohama se vzpírá, nechce podlehnout. Do půli stehen se brodím prašanem a i když kontroluju kůly vymezující cestu, vlastně jdu jen po stopách, v jeho šlépějích, které se v tento den otiskly do čerstvě navátého sněhu jako první. Jde první, protože to chlapi prostě dělají. Kdybych byla sama, možná bych se trochu bála, přece jenom jsme nad tisíci metry, v národním parku, v zimě, od alp se žene opravdu ošklivé počasí a je těsně před svátky, kdy všichni tradičně dohánějí resty nebo sedí doma v teple a tláskají cukroví. My jsme se místo toho vydali šumavskému větru vstříc a máme horu sami pro sebe. Právě proto je potřeba dávat pozor, kde jsme, protože i my chceme být ideálně ještě dnes v pořádku doma a v teple. Letos na tý hoře budu sama, jako obvykle.

Mrholení, zima a tma, přesto vybíhám. Potřebuju hrnout pod nohama asfalt, cítit rytmus kroku pevně svázaného dechem. Vždycky chvilku trvá, než se mi povede vyhnat z hlavy myšlenky na práci, domácí povinnosti a jiný balast a plně přepnout do režimu, kdy vnímám a slyším jenom cestu před sebou, sebe, své kroky a svůj dech. Všechno kolem se mění na takový miniaturní ekosystém, bublinu, ve které jsem jenom já, vzduch a terén pod podrážkami bot, které jsem měla už dávno vyměnit za novější. Moje nohy šlapou jako stroj, představuju si je napojené spojnicemi na obří ocelová kola, táhnu za sebou náklad celého svého života, cítím všechny písty, pístky a šoupátka. Na čtvrtém kilometru už ztrácím sílu, dýchám ztěžka, jako Šlechtična v kopci pod Brčálníkem, než překonám svoji obvyklou těžkou chvilku a zase ucítím sílu páry mojí duše.

Obvykle mě jen tak něco nerozhodí. Už jsem toho v životě prožila tolik, že možná ani nepoznám, když mi na hřbetě přistane o jednu ránu víc nebo míň. Nebo takhle, poznám to. Nejsem bezcitná. Cítím i bolest druhých. Ale už si trochu vybírám, jak moc to na sebe nechám působit, jestli si to pustím na kůži, nebo to nechám jenom sklouznout po kožichu. Většinou. Je ale jedna věc na světě, kterou opravdu nesnáším, a u které si to vybrat neumím, a tou je nejistota, když nevím. A mám občas tendence tu nejistotu jednou provždy vyřešit, do věcí říznout, nechat to všechno vykrvácet a odtéct, protože vím, že mrtvola mi už nic neudělá. Prostě to zabít, dokud to má šanci kousnout zpátky. A stejně to platí ve vztazích, vždycky radši volím čistý řez s tím, že se z toho nějak vyhrabu potom, pořádně se v tom pohrabu, přebolím, než abych čekala na to, že mi to nějak dodýchá pod rukama při resuscitaci a já se budu babrat a přebolívat tak jako tak, akorát ještě k tomu budu muset vydržet celý to umírání.

A zrovna loni touhle dobou jsem jedno takové dilema řešila, zda podlehnout tomu neskutečnému pokušení to znovu udělat. Vyrvat celej ten pokus o štěstí z kořenů (ne, tohle ještě nebyla láska), rituálně tomu podříznout krk a nechat vykrvácet do poslední kapičky krve. Vypustit tu krev i ze sebe, aby srdce tlouklo míň a nebolelo tolik. Vrátit se k sobě. Zůstat ležet v bolesti nebo se rozběhnout a běžet pryč, do totálního vyčerpání, bolestí těla přehlušit bolest v srdci, smutek nad tím, že ani tohle nevyšlo. Sám to řekl, že je vlastně jenom random cizí týpek, že nemám důvod kvůli němu smutnit. A měl pravdu, nebolelo to, že jsem přišla o něj. Bolelo to zklamání, že jsem zase do něčeho vložila naději, obětovala jsem tomu energii i čas, kterej jsem potřebovala jinde, protože jsem tomu chtěla věřit a měla pocit, že bych tomu měla dát šanci.

Vím to, dole v břiše poznám, když nemá cenu dál živit chiméru, vím, kdy to mám poslat s vodou po Vltavě. Ale znáte to. Sen je náš nejvlastnější bůh, který si pohmoždil údy, když jsme ho vyháněli.* Proto se těžce vzdáváme něčeho, co jsme si vysnili, i když na vlastní oči vidíme, že realita je úplně jinde, a že to směřuje kamkoliv jinam, jenom ne k naplnění toho krásného snění. Nechceme zabít ten sen, toho svého boha, tušené světlo na konci tunelu. Vnitřně vím, že už jsem to zabila, pojmenovala jsem nahlas nějaké věci a tím jsem vypustila gina z láhve. To, co bylo tušené pod povrchem, jako štíhlé tělo úhoře schované v tůních hluboko pod břehem, neidentifikovatelné něco, čemu ani neumíte dát jméno, vyplavalo na povrch a zhmotnilo se v přesně pojmenovanou zdechlinu.

Možná to nebyl ten pravý. A ni ti po něm to nejsou, stejně jako ti před ním. Nejsem a nikdy nebudu připravená se poddat a oddat, zaplout hlavou pod hladinu a nechat se nést proudem bez dechu peřejemi. Ještě pořád vodu potřebuju namísto hladké plavby k výrobě nekonečného množství páry, abych zdolávala kopce před sebou, potřebuju ještě preciznost a dokonalé zpracování, které mi vdechne život stejně tehdy ve Škodovce vdechli život číslu 475.111, život a sílu k tomu, abych zvládla tlačit svůj život proti kopci, abych ještě překonala to, co překonat musím, naučila se souznít se sebou a rozumět sobě, než dám do sebe nahlédnout ještě někomu jinému. Abych volila jiné cesty než nevyšlapané stezky, po kterých běžím nocí a deštěm sama, u konce s dechem a s mokrou srstí, abych byla připravena chodit po stezkách, kde chodí lidi, abych dokázala svléknout vlčí kožich i tu kurva těžkou ocel, bez které už se navždy budu bát existovat.

Rok se s rokem sešel, ano, rok uplynul od doby, kdy jsem psala tenhle text, který byl tehdy podle mého mínění moc depresivní, sebemrskačský a intimní na to, abych ho zveřejnila. Něco se od té doby změnilo. Přebolelo to, co jsem si tehdy myslela, že přebolené bylo. Vzdala jsem to, z čeho jsem se tehdy na téhle vlčí stezce léčila a vlastně ani tenhle kluk, kterého jsem vzala v zimě, sněhu a větru na hřebenovku na vlčí stezku, pro mě není téma. Nechala jsem si nahlédnout do duše. A tam byla. Vlčice. Bílá, šedá a černá, s hlubokým pohledem, ostrými zuby, roztomilým čumákem a lesklými drápy. Ta vlčice jsem já, její pohled je můj pohled. Možná se nechám pohladit. Možná vás chvíli budu zvědavě pozorovat na vaší cestě z povzdálí. Nakonec se ale nakonec za mnou zavře les a zbyde po mně jenom chvění smrkových větví, takže si nebudete jistí, jestli je to ode mě nebo od větru. Nic se nezměnilo, pořád jsem Vlčice i Šlechtična, pořád jsem Wabi, jenom to s postupem času vnímám míň jako chybu a víc jako vlastnost.

*Richard Weiner, předmluva ke knize Lazebník