Pipinky

1. KAPITOLA

Bára, Sofie, Helena, Monika, Aneta a Evelína. Tak to jsme MY. My ženy, kamarádky, spolužačky, manželky, přítelkyně, matky a také pipinky, ale to předbíhám.

V prvé řadě bych chtěla říct, že jsme všechny krásné, sebevědomé a inteligentní, ale vždy tomu tak nebylo. Asi to chce čas, aby k tomu člověk dospěl a uvědomil si svou cenu. I když si myslím, že ne vždy se to každé z nás žen podaří. Každá potřebujeme jinak dlouhý čas k tomu, než pochopíme, že jsme vlastně úspěšné v tom, co děláme a nádherné takové, jaké jsme.

Momentálně je nám pětatřicet. Každá máme kus životní cesty za sebou, každá máme jiný příběh, ve kterém se proplétáme, ale část jsme ho prožily velmi intenzivně spolu. Vrátím se tedy ke dni, kdy jsme se oficiálně viděly poprvé.

1. 9. 2003 ... první den v nové škole ... a nás čekalo nezapomenutelných osm let před námi. Tehdy jsme samozřejmě nevěděly, že se z nás stanou nejlepší kamarádky na celý život, ale čas, který jsme spolu trávily, byl to, co nás zformovalo v takové, jaké jsme teď.

BÁRA

Přišla taková malá, tmavovlasá, na mikádo ostříhaná, držkatá holka, která se postupem času začala velmi silně líčit. Její výrazně namalované oči silnou vrstvou řasenky ale k jejím až černým vlasům a modrým očím tak nějak patřily. Na vše měla vždy nějakou odpověď. Učitelům odporovala, ale nikdy nebyla zákeřná. V čem jsme ji neměly rády, bylo to, že se všem klukům vždy líbila. Přirozeně strhla svou pozornost na sebe, takže žádná z nás neměla u kluků větší šanci než ona. Nedělala to schválně. Postě taková byla. Svá.

SOFIE

Éterická, štíhlá, s dlouhými světle hnědými vlasy, výrazným nosem a křesťansky založená bytost. Od první chvíle plachá dívka, která si ale na internátu v pokoji vyhranila své hranice. Na tak nežnou dívku byla až příliš ostrá, když si myslela, že má pravdu. Kolikrát jsme jí někdy nerozuměly a je tomu tak dodnes, ale to je v pořádku, protože jsem každá jiná, ale je důležité tu být pro sebe. To je naše Sofie.

HELENA

Vysoká, štíhlá panenka s dlouhýma nohama, světlýma očima a světlými nejdelšími vlasy ze třídy, které si postupně zkracovala a dnes má mikádo. Brala z nás všech školu nejvážněji. Asi proto, že věděla, co chce. Měla cíl, což se o nás dalších, tedy alespoň o mě, říct nedalo. Vždy byla na každou hodinu řádně připravená. V partnerství byla kolikrát naivní, ale vždy věrná i co se týče přátelství.

MONIKA

Její rudé polodlouhé vlasy jsou pro ni typické. Barví si je tak od puberty. Asi se chtěla odlišit. A jak jinak než změnou barvy vlasů. Když sluneční paprsky vrhaly na její rezavý vlas, byla okouzlující. Oči si maluje zelenou řasenkou, což k vlasům ladí. Ví, co jí sluší. Postavu má sportovní menšího vzrůstu.

ANETA

Anet s námi do třídy nechodila, dostala se do naší nerozlučné šestice později. Chodila o ročník níže. Vídaly jsme se na chodbě, ale moc jsme o sobě nevěděly, ale tak jako všechny se chtěla nějak odlišit. Anet si během studia začala barvit své delší tmavé vlasy na černou. Barví se tak dodnes, ale ne proto, že by chtěla být jiná, ale od dvaceti ji trápí šediny, takže barvení je každoměsíční rutina.

EVELÍNA

To jsem já. Středně dlouhé vlasy s barvou jako sláma, které za roky působení ve škole prošly několika neúspěšnými experimenty. Však to znáte. Prvně jsem si nabarvila konečky na červeno. Pak jsem si obarvila hlavu na blond, do které jsem si svou vlastní technikou udělala tmavé proužky, takže má hlava hrála nejméně deseti odstíny. Co jsem nikdy neměla, byla černá. Teď mám vlasy dlouhé po zadek s klasickým nudným melírem. Od doby, co se líčím, tak převážně modrou řasenkou. Také mi muž tehdy říkal modroočko, i když oči mám šedé. Nikdy jsem nepoužila černou řasenku, ale experimentuji i s fialovou nebo zelenou. Ve škole jsem byla ta tichá šprtka. Tehdy jsem si to ale o sobě samozřejmě nemyslela. Teď s odstupem času už vím, že jsem jí opravdu byla. Ne vědomě. Prostě taková jsem.

To jsme my. Spolužačky, u kterých se postupně vytvořilo přátelství na celý život ne proto, že spolu trávily každou minutu ve škole i na intru od pondělí do pátku, ale proto, že jsme si vždy dokázaly poradit a pomoct.

I když už bydlíme každá jinde, každá s jiným mužem, přibyly i nějaké děti, rozchody, spousta stěhování, stále se scházíme a téměř denně řešíme každodenní starosti i radosti. Tehdy jsme byly malé holky, které řešily první kluky, polibky, těhotenské testy, nechtěná početí i nepočetí.

Každý den jsme měly co řešit. Každou přestávku. Teď po letech, kdy jsme v každodenním kolotoči – svačiny, školka, škola, práce, kroužky, vaření, úklid, tak víme, že nám to chybí. Každý den se něco děje a je třeba to probrat ze všech stran. A kdo jiný vám dokáže nejvíce poradit než kamarádky. Nemusí vlastně ani nic říkal, stačí vyslechnout. Doteď nechápeme, co jsme ve škole stále řešily, rozebíraly.

Vlastně to víme. Kluky a vztahy. Později sex. To je asi jediné, co se dá rozebírat pořád dokola a nikdy není dostatečně rozebráno.

Nejsem žádná spisovatelka, takže nebudu psát příběhy, co se nám staly za dob studia, i když možná se v myšlenkách k některým vrátím, ale přepíšu konverzaci, kterou máme. Náš společný chat funguje už třináct let. Ani nevím, jak se ze začátku jmenoval, ale už několik let ho máme nazvaný PIPINKY. A jak tento název vznikl? No tak to jednou řekl můj muž, když poslouchal hlasové zprávy, že jsme jak pipinky. Slepičárna prostě. Tak jsme si ho takto tematicky pojmenovaly.

Měly jsme období hned po dokončení školy, rok 2011, kdy jsme se moc nestýkaly. Asi jsme se měly po těch letech už dost. Jak by taky ne. Každá taky řešila své nové problémy, novou školu nebo práci. Chat byl založen 13.5.2013, dva roky po škole, kdy nám bylo jednadvacet. A důvod založení byl jednoduchý. Moje rozlučka.