dávno...

Je to už dávno, devět let co jsem ji potkal

to díky ní jsem sem začal svá dílka psát. 

Nejsem s ní, a přeci vždy pro ni tu jsem ,ona to ví, jen nežijeme stejný sen

Ona prorostla hlínou i kamením co jsem v sobě stvořil, 

A přeci já jen tu skálu škrábl jak nehtem 

Co ona pro mě je snad ví/neví však.

Tajnosti před sebou neskrýváme však.

Bolest i radosti spolu sdílíme 

každý jinde však jíme i se budime 

A přeci tu pro sebe jsme, jak nazvat se to dá 

Bez sebe ale pro sebe jak jeden a jeden co nejsou dva 

Až tisíc dílek sem vložím, 

Co poví mi pak můj vnitřní stín 

Ona to nečte dávno to vím , a sdílíme ní slova společná 

Trvalá radost, někdy splýn,

ta touha je někdy bezmezná.. .