Po zbytek života

Nechci být medikována po zbytek života.
Ale ta podlaha v koupelně byla tak studená a já vážně miluju stromy, květiny a své přátele.
Miluju být schopná vzít svého koně na vyjížďku a nemít lepkavé rukávy.
Miluju chodit s lidmi do kaváren, miluju poslouchat živou hudbu a letní grilovačky.
Nechci žít ve světě, kvůli kterému mám neustále pocit, že se topím, že jsem v nebezpečí nebo že jsem nebezpečná sama sobě. 

Moje okolí mě neustále zpochybňuje pokaždé, když zvýším hlas: ,,Neměla bys teď být šťastnější?"
Ale ty pilulky mě nikdy neudělaly šťastnou. Jen mě udělaly normální. Zastavily svět, aby se přestal točit, a připomněly mému nervovému systému, že nejsem pronásledovaná, že je to jen další obyčejné úterý a že mé srdce nemusí sprintovat, aby přežilo frontu na kávu.

Nechci být po zbytek života medikována. 
Ale miluju probouzet se s nadšením do nového dne, a ne si přát, abych ty oči vůbec neotevřela. 
Miluju teplé sušenky a dobré jídlo a řízení osamotě. 
Některé dny truchlím pro tu verzi sebe sama, která nepotřebovala pomoc, aby mohla dýchat. 
Jiné dny děkuju čemukoliv, co mě udrželo naživu dost dlouho na to, abych se naučila, že potřebovat pomoc neznamená, že jsem rozbitá.

Takže ne, nechci být medikovaná navždy, ale chci žít bez pocitu, že jsem selhala v každém aspektu svého života.

Chci úterky, které jsou prostě úterky.
Fronty na kávu, které jsou prostě jen fronty na kávu. 
Život, kde mé srdce může bít, aniž by věřilo, že před něčím utíká. 
Chci věřit, že se život pohybuje se mnou, ne že si pro mě jde.
A pokud tohle je cesta, jak se tam dostat,
pokud tohle je způsob, jak tu zůstat dost dlouho na to, abych milovala stromy a květiny a své přátele, pak to není slabost. 

Tohle je moje rozhodnutí, jak jít dál.