Dopis Jakubovi

Pamatuji si tvůj první pohled. Vím, kde jsi stál a kde jsem v tu chvíli seděla já. Vzpomínám si na tvůj následný ledabylý a klátivý pohyb směrem k otevírajícím se dveřím na nástupišti Libeň. Tvářil jsi se neutrálně, pozoroval jsi ženy a muže kolem sebe a čekal jsi, až budeš konečně moci vyjít z vlaku ven.
Seděla jsem o tři schody výše, kousek od tebe, na svém oblíbeném místě. Většinou vnímám spolucestující bez jakéhokoli emočního dopadu i většího zájmu. Studenti převážně snídají, dívky se líčí, muži čtou knihy nebo vyřizují pracovní hovory, ženy se přehrabují v kabelkách. Většina z nás má v uších sluchátka a vzájemně se úspěšně ignorujeme.
A toho dne....
Podívám se mimoděk trochu znuděně na frontu lidí mířících k východu.
Ty se mezitím rozhlížíš se stejně znuděným výrazem kolem sebe.
A pak se střetneme pohledem. Krátký okamžik, krátká chvíle. Ale něco se stalo. Tvůj pohled na mne trvá déle než aby byl lhostejný. Můj pohled na tebe vyzařuje větší zmatek, než aby vyzněl neutrálně. Je to jen krátký okamžik. Ale s jasným signálem.
Šedomodré oči, světle hnědé vlasy, sportovní postava, tenké rty, řezané lícní kosti. Jsi přesně můj typ.
Zapamatuji si i tvou modrou bundu, skořicovou čepici, batoh na zádech, džíny a modré boty. Stačí chvíle a mám tě v paměti.
Pokračuji až na konečnou a říkám si, že se mi dlouho nestalo, aby mne při náhodném setkání nějaký muž takto zaujal. 
Další dny probíhají s jemným náznakem náhod.
Sedím na svém oblíbeném místě. Jakmile se blíží stanice Libeň, zahlédnu tě opět ve frontě k výstupu. Tentokrát se díváš přímo na mne, minuta, dvě...neuhýbáš pohledem. To mě vyleká, dlouho jsem neflirtovala a jsem z tebe nervózní. Necítím takovou jistotu jednání, která vyzařuje z tebe a trochu se mi sevře žaludek. Sklopím oči a už se na tebe nepodívám.
Při dalším setkání o pár dnů později se na mne nejen podíváš, ale i lehce usměješ. Jednáš velmi sebevědomě. Frajírek.... bleskne mi hlavou a dělám, že tvůj pohlední není určený pro mne.
Je ti to fuk. Usměješ se příště zase a to už se krátce usměji i já, jen neznatelně, jemně. Nemám v úmyslu se seznamovat ani mne v tu chvíli nenapadá proč bych měla. Právě mi skončil vztah a nemám chuť na seznamování s kýmkoli.
Ale... Netrvá dlouho a přisedneš si. Náhodou. Kolem mne jsou místa volná, ale ty jdeš ke mně a zeptáš se, jestli smíš. A já se sama sebe v duchu ptám jak mám reagovat? Sedíš naproti mne. Čtu si a nevím, zda ode mne očekáváš rozhovor. Mlčím, ale soustředit se na četbu se mi nedaří. Zapředeš hovor sám. A když se usměješ a zajiskří ti oči, máš vyhráno.
Takže spolu jezdíme vlakem. Už dávno se mne neptáš zda si smíš přisednout a já už se dávno netvářím, že mi na tom nezáleží, protože se na tebe těším. Vidím tě přicházet a cítím radost. Když se usměješ, mimoděk se usmívám také. Když si mne dobíráš, dobírám si i já tebe. Cesta do práce dostává nový smysl.
Jednoho dne mě při naší ranní cestě vlakem pozveš na rande. Kupodivu oproti tvému dosavadnímu sebevědomému chování je tvé pozvání na rande rozpačité a jsi velmi nervózní. Nejraději bych tě v ten okamžik objala, ale neudělám to a jen souhlasím. Celý den na tebe v práci myslím, nemám chuť pracovat a nemohu se soustředit.
Jdeme spolu na večeři, dáme si pizzu a víno, povídáme si, smějeme se a pak mne jdeš vyprovodit, chytneš mě za ruku a cestou se líbáme. Cítím se krásně. Něžně. Žensky. Tělem mi proudí touha i energie života. Pomalu odkládám svou obrannou vrstvu s přípravou pustit tě více do svého života...
A pak přijde drsný pád.... Tvé "nevím, co chci.... nejsem připravený na vztah...."
Pověz mi prosím, jak se člověk připravuje na vztah? Znám přípravy na závody, na zkoušky, na pohovory... ale jak se provádí příprava na vztahy? Cvičíš? Trénuješ? A jednoho dne si povíš fajn, příprava dokončena?
Kdo kdy prosím vymyslel takovou pitomost....
Zavřu tedy v sobě dveře, které jsem ti dosud pouze pootevřela. Přizpůsobuji se tvému přání. Jsi tedy nově pouze můj známý, kamarád je příliš silné slovo. Jsem introvertní extrovert nebo extrovertní introvert, je jedno jak mne nazveš, nejsem příznivkyní rychlých emocí ani soudů a potřebuji dostatek času. Nikoli v práci. Nikoli v rozhodování. Ale ve vztazích. Potřebuji čas a příležitost druhého poznat, vnímat mentálně i fyzicky, pochopit, propojit se s ním. Neměli jsem spolu dostatek času na hlubší poznání...
Uzavřela jsem tě, ale ty mne ne. Nebo spíše ne zcela. Navzdory mému přesvědčení a novému nastavení přesto k našemu intimnímu sblížení došlo. Nebyla jsem tak silná a zásadová, jak bych si bývala přála. Přitažlivost k tobě byla silnější, než sliby sobě samé. Jakmile jsem tě viděla, měla jsem chuť ti být blízko, líbat tě, nechat se líbat, dotýkat se tě a nechat tvé ruce hladit mé tělo. Přála jsem si cítit tě u sebe...na sobě... v sobě...
Ghosting… spojení nejsem připravený na vztah je stále lepší, než zmizet. Beze zpráv. Bez telefonátu. Bez společné jízdy vlakem.
Ticho. Se kterým je třeba naložit...
Tvé "mám v hlavě guláš" tě neopravňuje uvařit guláš i pro mou hlavu....
Stačí říci nedám to. Nechci tě. Chci …..cokoli....jiného. V pořádku.
Ale projevit alespoň dostatek respektu je minimum, co si každý dospělý muž či žena zaslouží.
Kdybych ti teď přála hodně štěstí v tvém dalším životě, nebylo by to ode mne upřímné.
Přeji ti, abys našel odvahu vzít za své činy odpovědnost. Abys komunikoval, co je potřeba.
Jezdím dál vlakem ve stejný čas. Sedávám na stejném místě. Bydlím na stejné adrese. Mám stejné telefonní číslo.
Máš možnost. Možnost z guláše ubrat kus a uklidit kousek z tvého bordelu, ale i z bordelu, který jsi nadrobil mně.
Mozek nemá rád nedokončené příběhy. Ptá se proč. Analyzuje. Vrací se ke všem situacím. Mohlo být něco jinak? Byla možnost zvrátit výsledek? Co bude dál? Jsme nastaveni na přežití a nejasnost v nás vyvolává strach a nejistotu, kterou chceme vyřešit, aby se příště neopakovala. To je obecná definice.
Už se nepíše o následných bezesných nocích, o hodinách přemýšlení o tom, v čem je ghostovaný špatný či nedostatečný. Mlčí se o zbabělosti, díky které ulpí kus špíny a kalu na takto zanechaném protějšku, jež si není vědom pochybení. Ani o tom, jak je pak těžké opět uvěřit, že je daný člověk v pořádku takový, jak je. Že zmizení druhého nevypovídá o opuštěném, ale více o opouštějícím.
Co bychom si všichni v takové situaci přáli? 
Znát pravdu.