Za časů nepamětných

Za časů nepamětných,
nebe nebylo nad zemí,
nesvítily hvězdy,
vzduch byl hladov tažných ptáků,
prázdné lesy divé zvěře,
nebyl člověk ani vísky,
v celém kraji opuštěném
marně hledat cit či úsměv...
Pochmurné a tiché jako duch,
hladové jak oči vlků,
bědovaly
bezrozměrná země,
nestvořené nebe,
kol dokola nic...
Tu z pusté prázdnoty kdos
Tajemný a skrytý vyšel,
s tísní v srdci,
chvěje se a hoře,
živým slovem prvně mluvil:

Budiž světlo!

stvořil vesmír
a s ním slunce jas a barvy mlhovin,
v červáncích zrána vody se leskly,
vzduch byl sytý luznou vůní,
myšlenky jak hejna ryb či ptáků
s přišlým jarem tančily,
z hlíny povstal člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi,
v touze k nebi povznáší,
možná chodí mezi námi,
snad promlouvá v duši...
je-li,
skryt se usmívá,
nebo pláče slzy...

_