Za časů nepamětných

Anotace: Věřím, že nezáleží tolik na formě psaného slova, jako na chuti sdílet...

Za časů nepamětných,
nebe nebylo nad zemí,
nesvítily hvězdy,
vzduch byl hladov tažných ptáků,
prázdné lesy divé zvěře,
nebyl člověk ani vísky,
v celém kraji opuštěném
marně hledat cit či úsměv...
Pochmurné a tiché jako duch,
hladové jak oči vlků,
bědovaly
bezrozměrná země,
nestvořené nebe,
kol dokola nic...
Tu z pusté prázdnoty kdos
Tajemný a skrytý vyšel,
s tísní v srdci,
chvěje se a hoře,
živým slovem prvně mluvil:

Budiž světlo!

stvořil vesmír
a s ním slunce jas a barvy mlhovin,
v červáncích zrána vody se leskly,
vzduch byl sytý luznou vůní,
myšlenky jak hejna ryb či ptáků
s přišlým jarem tančily,
z hlíny povstal člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi,
v touze k nebi povznáší,
možná chodí mezi námi,
snad promlouvá v duši...
je-li,
skryt se usmívá,
nebo pláče slzy...

_