Dům na dně studny

Anotace: Básně věnované Jaroslavu Seifertovi, dívkám i ženám a vůbec všem milovníkům poezie.

  

Vyznání

 

Svými ústy

vdechla jsi mi něco

co znovu rozhýbalo kola

mé zaseknuté fantazie

 

Stůňu po tobě

lásko

nemocí zamilovaných

horečkou milenců

která neustává

v křečích touhy

svíjím se

nahlas ve mně bije zvon

bez srdce

 

V milostném vysílení

skládám ti hlavu v klín

čekám jen

až znovu popadnu sil

v předlouhý boj se strojím

v boj o tvé tělo

a své svědomí

 

Unešen tebou

neznámo kam

kde všeho mohu se dotýkat

tvými prsty

jen vznešeně poslouchám

varhany ticha

 

Přimknuti k sobě

jako listy

knihy prastaré

slepeni touhou těl

svázáni

silou dvou napjatých kůží

 

Co je to za sílu

která mě k tobě poutá

jakýmto zázrakem omámen

čí je to hlas

co šeptá mi tajemná slova

do úst se vkrádám

nastavených

letíme spolu

do oblak

 

Dám ti svou dlaň

je prázdná

a přece

je v ní všechno

do spletitých čar života

díváš se

a hledáš sebe

 

Jsi moje rozkoš

na čtyři písmena

V každé chvíli

jsi moje všecičko

co mám

a co chci

 

Tvůj zvonivý hlas

bych poznal mezi všemi

otevřel mou duši

a naplnil ji touhou

rty dotknout se tvých vlasů

a duší dotknout se rtů

 

Stokrát nazpaměť

znám tvoje slova

stokrát v duši

uvízla mi

ozvěnou v mysli

hladí mě

na místech bolavých

se srdcem dokořán

vzdávám se ti