Ženám

Nejvíc slunce hřeje,
Když leskne se v tvých očích.
Tiše pozoruji, jak hebkou rukou
dáváš si pramen vlasů za ucho.
Jak každé ráno odměníš zrcadlo svým úsměvem.
A sametový tón tvého hlasu
mě doprovází před spaním.

Vždy budeš krásná, vždy jsi byla.
Milovaná a jedinečná v každé osobě.

Kdysi upletla sis věneček z pampelišek,
tančila bosá v trávě,
vlásky ti divoce poletovaly na všechny strany.
Předstírala, že jsi princezna, tanečnice.
Tak drobná, křehká, hodna ochrany,
A přece tě bylo všude plno.

I mé malé já, kdysi, hledalo u mámy bezpečí.
Kdesi v úkrytu, za její sukní, Kde nebylo strachu,
zato lék na každou nemoc.

Nad milostným dopisem tobě
Já zas poznal co je rozpačitost,
i to zvláštní chvění v nitru.

Spolu dům jsme postavili,
ty jej v domov proměnila.

A tvému „Já“ s vrásčitými dlaněmi,
vždy pomohu rozčesat bílé vlasy.

Jsi žena. Ta jedna, i všechny.
Nestvořena k tomu, abychom ji pochopili,
ale k tomu abychom ji milovali.

Žena. Studnice pocitů.
Něžná i nebojácná.
Květina, jež k přivonění svádí.
Laskavá i nekompromisní.
S andělskou povahou
i bouřlivou duši Sylvie Plathové.

Svět před tebou bledne závistí
a musel stvořit umění, aby se ti přiblížil.

Ale kdo jsem já, abych ti lichotil?

Jsem jen člověk a bez tebe bych nebyl.
A kdybch přece jen byl, nepoznal bych krásu.
A kdybych kouzlu ženy se neodevzdal,
Zůstal bych neúplný.

Ženy,
jak vděčný jsem, že i nás bláznivé a pošetilé,
dovedete milovat.
Jste múzou, před kterou umělec se sklání.
Inspirací, jež vede ruku básníka.
Jste vínem, po kterém lační hlavy v oblacích.
Barvou našeho plátna.
Těmi, o nichž chceme snít, když usínáme.

Díky.

Ženám, v každé podobě.