Růže

Chladnou ruku jsem natáhla k suchému květu růže, který byl umístěn ve stojánku na tužky a pohladila jej prstem.
,,Něco pro tebe znamená?’’ zeptal se mě tehdy tenký hlas brunetky, která mi umožnila se na ten květ po letech znovu podívat.
Nechtěla jsem se jí svěřovat, tak jsem jen letmo kývla, ale v hlavě jsem se zamyslela, jak bych jí odpověděla, kdyby se zeptala, co pro mě znamená.
Připomíná mi dny, kdy jsem ještě cítila hřejivý slunce na kůži.
Dny, kdy ve vzduchu visela naděje a příslib zítřků.
Kdy jsem se nadechla chladnýho vzduchu a byl to důkaz, že jsem na živu nejen fyzicky, ale že se cítím naživu i uvnitř.
Byly to přesně ty dny, kdy se zdálo být všechno v pořádku a naše duše se nezdály být zdaleka tak rozbitý, jako jsou teď.
V těch dnech kvetly růže a člověk se nebál každý ráno toho, co se stane, když vyleze z postele.
Neměl chuť zase zalézt pod peřinu a zatáhnout závěsy.
Protože věděl, že tam…
přesně tam venku pod rozkvetlou břízou, která rostla celé dětství s námi…
tam na něho čeká člověk s láskou v srdci.
A že přesně tomu člověku může tu lásku dát.
Stejně jako vyměnit si s ním tu růži.
Růži, jejíž trny neměly popíchat ani jednoho z nás.
Přesně tu růži, jejíž květ je nyní umístěn právě v tom stojánku na tužky.
A byť to byl suchý květ, byla to jediná věc, která ozařovala onu místnost.
Uschovávala v sobě to, co v nás tehdy bylo.
Lásku,
naději,
a víru, že se naše duše nerozbijou a my se nikdy nebudeme muset cítit takhle.
Tak chladně a slabě.
Tak, že tu zůstáváme a stále si klademe otázky, na který neznáme odpověď.
Tak, že soucítíme, ale necítíme.
Tak, že přežíváme, ale nežijeme.
A nosíme v sobě ty rozbitý duše a světlo minulých sladce bolestných příběhů, mlhavých vzpomínek a obrovských srdcervoucích tragédií.