Nesrovnatelný

Nikdy jsem nevěřila, že můžu být něčím klidem.
Kdyby se mě tenkrát totiž někdo zeptal, kým bych chtěla být, asi bych neodpověděla.

Ostatní mi totiž říkali, kým mám být.
Buď hubená, ale ne moc.
Buď průbojnější.
Veselejší.
Šťastnější.
Přece nemáš důvod být nešťastná.
Máš mě vedle sebe.
Já ti přece dávám nebe a nemáš důvod, abys mi utekla.
A při tom tě stahuju do pekla.
Co víc bys chtěla?
Pohladím tě.
Řeknu, jak jsi krásná a jak chci, abys byla šťastná.
Já dělám chyby, ale to ty jsi ta špatná.
A tak jsem se naučila být matná.
Protože věci bez lesku nejsou tak nápadné.

Ale tenkrát v tý potemnělý místnosti plný reflektorů jsi tam stál.
Viděls mě.
A já mohla být čímkoliv mě napadne.
Mohla jsem se smát.
Říct ti, jak v noci nemůžu spát.
Nebát se, že mě odsoudíš, jak jsem byla zvyklá.
Dívat se ti do těch modrých očí, který nestudily, ale hřály.
Hřály takovým způsobem, kterej jsem ještě nikdy necítila.
A jenom těžko se to dá popsat.

A v ten moment jsem to tak nějak věděla.
Přesně v ten moment, kdy tvoje dlaně hřály, ale nepálily.
Kdy jsem v těch modrých očích viděla lásku, aniž bys to musel říkat.
V ten moment, kdy jsem byla doma uprostřed ničeho.
Uprostřed louky plný pampelišek.
Na opuštěný benzínce u dálnice.
V zapařeným autě zaparkovaným na kraji města.
Kdekoliv, kde se mnou byly ty modrý oči a hřejivý ruce.

V tenhle moment to prostě tak nějak vím.
Že já jsem pro něj klidem.
A on pro mě tím vším.