O původu lásky

Každá trhlina v srdci je bránou, kterou prochází světlo.

Z té bolesti se rodí teplo, z ticha dotek, z lásky člověk.

...a z onoho návratu k té prasklině jsme vzešli.

Na dně každého srdce je kapka světla,

která se bojí, že zhasne.

Každý pohled, který nás hřeje,

nese v sobě stín loučení.

Milovat znamená znovu a znovu se narodit do nejistoty.

Ruce, které se hledají si nejsou jisté, zda se opravdu našly.

Srdce bije, i když tuší,

že každé zrychlení je zároveň krokem k poslednímu úderu.

Láska je oheň, který ví, že shoří a přesto se rozzáří.

A přesto všechno ji voláme, i v noci, kdy nic neodpovídá.

Protože kdo nikdy nemiloval,

nikdy nepoznal vlastní hloubku.

A možná právě proto ji potřebujeme.

Abychom měli důvod nechat svět praskat dál,

abychom v jeho trhlinách mohli spatřit světlo,

které si navzájem zapalujeme...

a které, ač bolí, jedině nás drží při životě.

Láska je bolest, která se naučila kvést.