Upnutá kravata

Upnutá kravata,
hrdlo svírající,
mezery nemá tam,
kde už potísící,
narážím hlavou do stěny.

Pot pak na čele s krví se snoubí,
bodá ostře do očí,
slunce pálí, kde krylo mě loubí,
kdo ví, zda teď zakončí,
štěstí a útrap výměny.

Pro jeden nádech tisíc bolestí,
pro jeden záblesk tisíc mračen,
pro jednu náděj tisíc neštěstí,
pro jeden mžik tisíckrát vláčen,
dál cestou plnou kamení.

Bod zlomu leží za zády,
špinavý a krvavý,
sám ryju tady do klády,
vzteklé moje pozdravy,
a marně čekám proměny.