Volný verš a nebo neverš?

Vdech zoufalství, vně okna bledý Měsíc,
pařát samoty skřípe nehtem po skle,
dráp orla na fotovoltaické elektrárně,
ztemnělá obloha a všudypřítomné modré obdélníky.
Naděje zakletá v Pandořině skříni,
ubitá pozitivitou a pohozená na dně,
zbrocená mozkomíšním mokem intelektuálů
jejichž náboženství je věda, a všudypřítomné modré obrazovky.
Nemožnost detekovat poblíž jakýkoli cit,
analýza, argument, kritika a výroková logika,
jistota vypočtena pomocí Lebesqueova integrálu,
tak to přeci chtějí, smrtelný chlad a všudypřítomné modré obrazovky.
Neuchopitelná slova pravda, oheň, láska, zákon, čest,
v prchavých barvách a blednoucích rysech,
těkají ze zbytku alchymistického Kamene mudrců,
když na Zemi zbyly jen elektronické mozky, a všudypřítomné modré obrazovky.
Slož píseň, zahraj melodii, jen ta tím vším pohne,
protože v hudbě je alchymie a ty pocházíš z ní,
síla z tvých bubnů ať spálí ty megatuny sebestřednosti,
a my se budeme konečně jako straky smát,
až všem těm váženým popraskají jejich proklaté modré obrazovky.
A jednou se to stane…