Když se stanu stromem

Jdu po ulici. Svět je plný ohlušujících zvuků – klaksony aut, lidské hlasy, ptačí volání. A já chci ticho. Klid a pohodu. Nohy mě vedou. Jdou po známé silnici k místu, kde roste jediný strom. Silný, s mohutnými větvemi sahajícími až k bezednému nebi. Přistoupím k němu, přitisknu se k mokré, vrásčité kůře a splývám s ním celou svou bytostí. A moje duše najednou udělá zvláštní rozhodnutí – stát se stromem navždy, navždy. Ponořím se do ticha. Všechno utichlo. Cítím tlustou kůru na svém bezmocném těle. Začínám se vší silou natahovat po světle, slunci, štěstí.

Vrůstám.

**********************

Obličejem dolů skloněným,

dívám se skrz slzy na hvězdy.

Stříbrným paprskem

Měsíc se mne dotkl,

skrze strom, skrze smutek.

Svištění jarní bouřky

omývá deštěm

vidiny strašlivého snu.

Prohlížím si sny

číhající na dně nenarození.

Ohlížím se zpět,

jako Orfeus.

Na prahu zimy,

prosil jsem, toužil,

jen na chvilku zapomnění.

Ale skrze slzy

vidím světlo jara.