I. Kořen a kámen

Síla není v úderech, co zemí třesou,
ale v tichu, jenž nezní, a přesto jej slyšíš.
V tom, co zakoření, když vítr vzplane
a co v hluboké zemi navěky zůstane.

Stojím bosý v lese, pod nohama cítím
kořen, který časem ztvrdl, srdce objal.
Jeho kůra popraskává, ale v jeho těle
mech proudí, neviditelný, stále, v srdci věčný.
Taková je síla – není v těle, ve svalech,
ale v trpělivosti, v tichu, v plnění své role.

Hle, vedle něj kámen, tichý a chladný,
naříká v dešti, co mu tisíce let padá na šíji;
v jeho síle není změny, co s ním cloumá,
jeho růst je zatracený, nikdy nerozkvétá.
Nezmění se, nikdy neporoste,
má svou stálost, o nic neobohatí se.

A člověk? Člověk je mezi nimi,
má kořeny, jenž zraňují,
má kameny, jenž život ztěžují,
a přesto v sobě nosí semeno,
co stále hledá světlo.

Čím více sílí, tím hlouběji sáhne,
ke své slabosti, která ho vždy zvedne!
Vzpomínky na zlomené chvíle a pády,
to jsou ty tiché hlasy, co v duši zvoní.
Slabost není prasklina, co se láme,
ale brána, co k síle vede...

Silný je ten, kdo unese sebe,
nikoliv ten, kdo svět do svých dlaní
sevře.