V. Maso a dech

Tělo je svatý chrám — to ano,
ale z masa, co bolí, když se směješ,
a krvácí, když tě svět jen lehce škrábne.
Není z kamene…
je z paměti kůže, z tepu, co váhá
a z kostí, co nesou nádherný příběh,
ne pro svou sílu… pro svou křehkost.

Položil jsem ruku na hruď muže,
a jeho dech byl slabý — to ano
jako by se svět rozhodl nechat ho být.
…přesto dýchal.
V tom těle kdesi hořel oheň — to ano
ramena nosila děti, ústa křičela,
líbala a modlila se. Byl tam život.
A ten se nikdy nezapře.

Tělo není vězení… Je to krajina.
Údolí žeber, svahy boků, řeky žil,
co se větví jako prameny myšlenek.
A jako krajina — i tělo chátrá,
praská, tmavne, sesychá.
Ale právě tam, v té nesymetrii,
v té změně, v tom rozkladu, se zráčí krása.
Ne hladká, ale pravdivě lidská.

Dotkl jsem se ženy, když plakala,
a pod slzami jsem ucítil teplo — to ano
Nikoli božství… ale dech, maso a křehké tělo.
Nebyla sochou. Byla deštěm.
A to stačilo — tělo je chrámem

Pomíjivost nás děsí — to ano
ale jen pomíjivé může být milováno.
Věčnost je neviditelná, ale
to, co může zemřít, v sobě nese jiskru lásky.
Každý dech je svědectvím, že jsme byli tady…
to chvění v horku… i třes v zimě,
dotek, zápas, zpěv i pád. Tělo je chrám — to ano
ale také stánek na tržišti, kde voní koření
a hnije ovoce, sny se tam prodávají
za něžné polibky a doteky iluze.

…Ale všechno to stojí za to.
Jinak bychom tam nechodili…