Klíč vod Prahe

 

ráno v hotelu Salvator

slunce nebylo nikdy tak jasné
jakoby ze skříně
do ticha skuhrá holub

v nevyvětratelném pokoji
teče po stěnách Dalí

z lešení protějšího dómu
je slyšet první smělé hlasy
exotických nájezdníků

 

*
Holubi jsou k chodcům dílem nevšímaví,
ale též nenápadně loudiví a loudaví.
Kavky se staví téměř drze,
zatímco Kafka se nehodlá
postavit na vlastní nohy.
Slunící se zapomenutá labuť
snad ze zoufalství, snad z nudy,
či pouze ze soucitu s turisty,
vytváří si na krku ukázkovou
dračí smyčku.

 

*
Před některým z četných chrámů
bude vám seslán Bohem či snad
samotným vaším psychoanalytikem
ohyzdný skřet s krajně indiskrétní otázkou,
jste-li „věřící“...
znechuceně se odvrátíte
bez odpovědi,
bez pozdravu.

 

*
Marná sláva, v období moru
jsou procházky nejromantičtější.
V noci pak v hospodách vypluje na povrch
černá sedlina duší, avšak servírky
z pod své matriarchální koróny
se jen blahodárně usmívají.

 

 

Léto na Karlově mostě

Spatřil jsem dnes Diogena –
nad věcí byl až do morku.
Vedle hydra, jeho žena

(tiše spílá Bohu, horku).

 

 

U Zlatého jelena

Prastarý dům –
prastará za oknem tvář
oddaná snům.

 

 

Klíč vod Prahe

U jednoho nemytého vetešníka
v nejmenované uličce staré Prahy
si koupil starý zašlý klíč.
Když jím pak Prahu zamknul,
s pocitem zadostiučinění a veliké úlevy
odjel zase domů. Tam napsal dopis
na rozloučenou svému psychoanalytikovi,
a to je vlastně konec... ale jen „takzvaný“,
jelikož za větami skutečného života
nejde udělat tečku. To jenom plátno
biografu krásně lže, že svatbou milých
milenců všechno končí.

 

 

Epilog: Zavátý

Mít čisté svědomí,
neotáčel bych se za zvuky
ani za pestrobarevnými obrazy.

Jako indián zavátý do velikého města,
hleděl bych stále
jen do svého nitra.