O KALOUSOVI

I.

Dlouhá léta už to tak nebylo,
děje se jen zřídka,
na loukách, polích,
kde jen vykvete kytka,

v mokřadech, rumištích,
kde chodbičky jsou po hryzcích,
myších, hraboších, potkanech,
hubících úrodu v zahradách
i mladinké stromky v ohradách,

pole s obilím, řepkou,
lučiny s květinami,
se vším co v zemi se jen zelená,
životem kypí, květem se červená,

všemi barvami hraje jarní sonet,
vánkem se ozývá
i kapkami deště,
tlukotem o zem,
o hladinu mokřadu,
a kdo ví o co ještě.

Zatím co člověka zlobí, on je hubí,
jak může, jedince, rodiny, mláďata,
víc narodí se než zahyne,
hrabošů v jedné vteřině.

Pustovka se naopak těší,
hojnost jejich si užívá,
kalousi krouží na nebi,
nad nivou a v pastvinách.

Kymácí se trhavě
v svém letu,
nad hlodavci,
nad lučinami
a střemhlav se vrhají do polí,
hraboše kolí,
v lánu plném květu.

Smetanová mláďata v mokřině,
v teple pod matky tělem čekají,
v hnízdě v travině piští a hekají
dokud nepozřou sousto,

dokud je nenakrmí,
samec a táta v jedné sově,
on před predátory je chrání,
sveřepě své hnízdo brání,

a to tak, že
krouží na nebi,
drtivým obloukem
útočí,
dotírá na vetřelce,
chodce i střelce,
nebojí se člověka
rychlým sestupem
napadnout,

pak se přidá sovice,
matka k němu se připojí,
pak oba na nebi tancují,

piruet, pád a vzlet,
a znovu piruet,
dokud jsou ohrožena -

mláďata.

Musí žít,
velká je jejich cena.

II.

Smetanový prachový šat
když změnil se v peří,
v hnízdečku už jen dvě leží,
mláďata soví.

Bylo jich tam pět,
kam se tři poděla,
zatoulala se,
nebo snad je pozřela
ta přeživší ?

Už toulají se robátka,
hnízdo jejich je zahrádka,
dál nesmí, za plot pomyslný,
si ohlídají rodiče,
sousta pouští dál v letu,
mimo hnízda hranice,

a když mladí krokem nestačí
potravu z trávy brát,
v jednom okamžení
stane se že vzlétnou,
a ze země přestanou brát,
odteď už jen v letu.

A když se hraboš objeví
blíže soustu v trávě,
rozhodne se právě
pro hraboše.

A v ten moment,
v té vteřině
opustí hnízdo,
zahrádku,
sourozence,
otce,
matku.

Je volný !