Digitální dítě

Když jsem se narodil, táta šel hned, na Facebooku mi založil svět.
Každý krok najdeš ve stories, ať neuteče nic z mých memories.
Máma tam postla první prdíček, babička zase můj první bobíček.
Už jako drobek jsem měl svůj směr, všichni věděli — budu člověk fér.

Když jsem šel poprvé do školky, dostal jsem tablet místo pastelky.
Paní učitelka ukázala swipe, a já pochopil — tohle je life.
Jak trefit smajla, jak být king, v komentářích mít svůj ring.
Ale večer, když se zhasne svět, chybí mi někdy opravdový chat.

V hlavě mi běží nonstop speed,
sjíždím realitu na správný wave.
Každou hodinu píšu svůj tweet,
milují mě sítě, musíš můj like mít.

A pak to přišlo — první školní sraz, jen webový odkaz, žádný hlas.
Učitel mluví, scroluje screen, já se učím, jak přežít stream.
Rozvrh mi pípne rovnou do mobilu, známky mi lítaj podle signálu.
Google je kámoš, co všechno ví, hlavně že nejsem loser bez Wi‑Fi.

V hlavě mi běží nonstop speed,
sjíždím realitu na správný wave.
Každou hodinu píšu svůj tweet,
milujou mě sítě, musíš můj like mít.

Kamarády face to face?
Neblázni — mrkni do stories,
všechno se dozvíš, bez námahy, bez glories.
Hledáš manželku?
Nevadí — klikni na inzerát,
když ti nesedne, vyměníš — nový formát.
Chceš mít děti?
Stačí katalog ke srovnání,
nebo rovnou — pokročilo klonování.
Hledáš práci?
Swipe doprava, emoji je tvý CV,
nebo máš profil — tam dneska každý civí.

V hlavě mi běží nonstop speed,
sjíždím realitu na správný wave.
Každou hodinu píšu svůj tweet,
milují mě sítě, musíš můj like mít.

Mivo 10.8.2025