Pod ledem času

Dekády plynuly ve stavu nehybnosti, kde těla setrvávala jako zapomenuté reliéfy,
podstata pomalu obrůstala tichem, zatímco vědomí klesalo do noci dnů,
až se pohyb stal pouhou vzpomínkou,
a existence kamenem na hrudi kožené svíce.

Život byl veden bez výkřiku; bez vzpoury, jako řeka bdící pod ledem,
kam proud nemizel, jen zapomínal možnost projevu,
a myšlení se proměnilo v těžké závaží uložené hluboko mimo dosah těl,
kde čas nepůsobil jako změna, nýbrž jako pomalé tuhnutí.

Břemena rostla neslyšně, vrstvená jako usazeniny dávných rozhodnutí,
každá nevyřčená obava doplňovala tíhu nadvlády,
až se duše naučila mlčet a tělo zpomalilo,
tehdy – svět přestal vyžadovat odpověď…

(život trval bez skutečného prožitku)