Jeroným

Jeroným seděl ve své ordinaci,

čekárna byla prázdná, tak si s ní přes dveře povídal.

Jeroným byl rád. Už dlouho si s nikým takhle nepopovídal.

Čekárna totiž říkala smysluplnější věci, než jeho pacienti. A na rozdíl od některých pacientů říkala aspoň něco.

Jeroným se napil kávy. Káva neměla žádnou chuť a hrníček neměl žádnou barvu, i když Jeroným tvrdil, že je zelený.

Na Jeronýmově stolku se válely poloprázdné krabičky s prášky. 

Zrovna odbíjela desátá, to byl čas na chlorpromazin.

Všechny příbalové letáky měl pečlivě prostudované a každému, kdo potřeboval poradit, byl připravený pomoct.

Chtěl se podívat ven, ale pak zjistil, že jeho ordinace nemá okna. 

Sedl si tedy na židli 

a čekal

čekal, dokud někdo nepřijde 

jako by čekal na to, až z nebe zmizí poslední hvězda 

a čekal 

až se dočkal 

dveře se otevřely a vešel muž v bílém plášti s moudře lysou hlavou

"Dneska zatím žádní pacienti" hlásil Jeroným poslušně 

"To je dobře," řekl muž "to vás už brzo budeme moct pustit."

A odešel