Lék souhlasu

Anotace: Tam kde stavitelé věží leží svá poupění, vábitelé třtin a nářku sytí dávná jínění.

 

 

Lék na souhlas věčniště, lék strniště při klidu, otupení hřiště a bělá strniště ticha, absence myšlení, jež drží se vás jako klíště. Napsal Victor Ma'elstrom. Lék na krizi. Lék na řečiště, na ploutve kachen a bělostné břidlice tvých náhrobků. Ať vše se ujasní a příští ráno polední daleko od vodopádů mých zahrad, dosud netknutých směnou nových hvězd oděných, kovaných, na skalách chroupaných, semenech divožených, bříškem lví lži zhýčkané, přecpané jílmem potoků bělých, osudů žížně ozdravené, po všech přátelích slovanských, davech jednotlivců ven přeteklých.

 

Bolesti vrcholků radosti určené, chvíle šířené, malomoci šílené. Zetkej břit ze skrytých výhní průlomu, či usni na pokoji navždy. Háv tvůj ocelový proudí do krve přesných vozů trs. Na pozdravech se udělá, propálí vize semen skrz, zapěje na celou harfu věčnou, nedobytných sluncí tvrz, kde pobývá vše s blahou hmotou její, jako puls, jdoucí skrz, prohnilých srdcí tvrz, těl přikovaných k okamžikům posloupností sevřených nůžkami věznic věků zpráchnivělých.

 

Slunce jara v básni mé vykvétá, snubci prachu hvězdného se žení, čas květenství, čas žní, celých životů zpěvná paleta. Postavy jdoucí stranou, mezi obělavělá místa spálených písků, výročí památné soukvětnice, bělí díky dědiny od soukvětiny. Zříce se septimy oběti, dálné ticho napětí. Zenitné pomsty sepjetí, bijící kapky ze stepy z tepů kočí, práská nad lesem, samoto, samoto. Vidíte mne rozkoše lítostné ? Maso bílé ze Slovenska v mléčném moři švů růžových, žežla svá omáčejí se v něm, skály škál osůvky představené, ihned mu vracejí a ztrácejí bělmo dospívání osudné.

 

 

Navěsme minuty hvězdy, jež zůstane tam, kde jitro mechoví, po dni vstane, neuschlá vrchlabí při sytých marách ocůnků. Medové roušky snivých nad nimi zurčí a zuří při poběhlicích pasty pěnkaví. Tanoucí světy věnečkům žehnající. Jak galaxie pylů, v nichž žebra vzešlá zůstanou. Rána květné, po mízách sluncí břitké dvojslůvka probudí, třpytnou jemnoulinkou harfou oněmí, hroby přírody, úsilí věčné proudí, ludí, ludí, jež se včas neobudí. Jatečné, jatečné vzdechy malby, památky matečné, ryty rytmů úsečné, plouhy srdce vyhaslé v louhy. A lodyhy škvorejších po pepřích kladou klásky své, budoucností úzkosti zmalátnělé.

 

 

Jak by malíř, ženy své barvy znal, potůčky představ rozevlál, tahem jemňoučkým žehnal, vesel myšlenkou bys ptal. Po tubách hlas rozdrobil, oči pláten vyzdobil, nad nimiž svou půlnoc jsi snil, po krách dechů ze žil jsi žila. Blíže lásky král zastavil, nůž bolesti splavil, co déle předvábil, aniž laskavé dílo by zabil, azurem pouť zeslabil. Nůž na nůši po delších jícnech netopýřích. Probudím svět v symfonii, kousky melodií chladně ti upiji, vyzdvihnu lidi, kteří zde žijí, v domech tvé touhy, ze své touhy, v domech tě skýtaví a milí skryjí. Vrátka rozbořená spatří, člověka milujících za tři, při blízkých shledáních, v slzách hledání, čirých, tanouce jen v řasách rozmařilých. Až k poušti vyčerpání, dřív než hasněš, volání, ó v maskách odevzdání, sbor hrobový zahlásí lkání, brzké mlhy přemírání.

 

Dál při smyslech, svícnů krápník, hledíme jím do jícnu, z hledí krusta kapilár, tvarosloví jachet a příkras maličkých, ze smítek sny umírají, na náledí. Vahách při vahách, při vzlétání jak odosobněné volání hledící, volající výherným jilmem bytostí, co kosou kosit neví, jen s kladívky hlíny a rzi spí. A stále stránky nepopsané, panůčků volat kamaše vykasané, měl nebem by zněl, když odpouštět bys oněmněl, přízračně chvístat planetu směl, do míčků řevniště, jak rukojetí strniště, křenem svých tkaniček chtěl, posledně z mila rána, do odpolední plenty javoru, večeřel.

 

 

Tam příběh ve slovech hledat sám sebe si předsevzal, ve slovesech trnkobraní plál, když vinobraní hroznů psal. Předsměrněn sám jest, přesvědčivé promluvy, ticha přímluv, kadence i kadetky osnovy, tekuté střídavosti řádové hudby kruh. Harfy bludné druh, životů sil dýky srdce držíce nad námi. Bůh. 

 

Směle čechrá vize o otýpky, prostřené lůno sýpky, měchů vysvobození, půle čel, jatka z jatek slepice feferony žeroucí, umírají. Vitalita nezávislých světu, již nepomůže jim, prostřeno je z dramatu, prosit k tanci smím ? Jen mladá hvozdniček na ořasnicích z řasinek pod kandrlábrem čtyři okurky jetele se chvějí. Lascivně vzpínají růžků roh pod lenem za senem, rozkošná plahočí slzy svých vášní nevinně, slzy krve panenství, tečou, oběhy měsíců se vlečou, bílé prameny, rosné pěny, korálky hlásek vábnitých nadtečou, bříška volavel a volánků navlečou, přijdoubrzy, Děti Rodících.

 

Hudba neklidu bouřněná bouřňákem šedé pláně jara od nebes, když jsi tanul, nebyl tam les, jen jsi ustrnul a vše rozpoutané shrnul, čilých postojů chabý běs. Viteálů pábení sporé aury jadeitu, v moři hřbitovů líný prach, cepíny rarachů, bláznů a sachů, posledního čela hráz. Odnož nicoty jedna nic nerozetíná, deska rosetova blíživá, mozaika provazců radosti shrbených, švů chlebíčků prvního, styku ukáže srsti dosti, pokorná pokojská ústa svá, toaletami zahnízděná, hloubkou spoře ochlupená, zřetězí páteř ozdobnosti. 

 

Obláčky stojí venku, v toulec psích štěkotů, krajina mládí, odívaná do šedé kytary, smutné likéry azurových jekotů, přežijí alespoň, než se upijí o sto roků, či nasadí zapomnění masku poskoku, po levé smrti boku břichomluvců pážení březího ? Když malým svědkem těla mi je, alabastr marný mramor přežije a úcta ke člověku v něm nežije, déšť zoufalých paprsků, svět tě vlije, ven hvězdného počátku nostalgie. Tam dny nebe mi spočítá, vše krásně živé prostoupí, nic o něhu nás neoloupí, kde jezerní lesk skýtá. A vábně zrno ponurem lomené od pramene vřetene zří žně. Tichou noc ohlásí, usínají, včeláci.

 

Již dávnou vlnou by zvěděl, kam šel, co plát by psanec odvál, milostnou perutí zanechat, oči zde skryté poslouchat, jitrně zaplesat do černi moří páchnoucích, nevýslovné dnem věků odstavit, jít, sát, zastavit. Mízou hory sladit s paloučky obručí nebeských, něžné políbit, věky prstů hladit, strach veškerý zahradti, nic zde nezradit. A stále žít, elixír vteřin pít, zrcadlo třtině stébel nastavit, blouznil, básnit, plamenit, sít a štířit. Ať všechny bytosti, bytosti vesmíru, tichem smutné, radosti vržené, rodí se ránem, úsvitu lepší a štěstím objevené, paměti břehů zvěčnělé.

 

Rán plných sluncí pohanky, krásou vypité popelem Johanky, co jedna pro tebe, již zde žije a nic před tebou neskryje. Barvo barev, rytmu cyklů homonkula, maëlstromu, proříznutá jiskro vortexů, oběznice oplaměnění, neusínající tepoucí mrázku požhnoucího. Drahotné druhohorná usedlino, vše rozprostři, jako blaženi prázdnem mistři, harfií jiter obestři, lež se švů pohledů skrytu roznětu, v malíku stěnu energie poznačit, ze strachu ku strachu prozrazení, bytost bez šíje hlazení, jen vozky smrti volání, ze šedé žízně upíří božskost tvou upije, rudých zel rudých pozbyde, smečkou vlije, kořist pochvy svou.

 

A tak volně bytosti, ostrouhami zaplouvámi, když nevyslyšel tvá volání, jen chtíčů odevzdání, na malá, lichotná přání, piercingů žen ohnivých, orgií výhní výhnivých, čel z barev svých, plně jetelných, pokrytých, pohárů oskarů jitřenek órů, varlat ze smajlů upocených, mazlavostí harmonie orytmice vnitřní, člověk ve své bázni statečně plná zodpovědná klimbání názvů bez nářku. Oddej zemitosti tahů, dechů spícího. Malomocná místa kruhů, zřícího. Úsvitů barev blížícího, jiskrou lidí k lidem jdoucího, před dechem brázdy napřed štvané nadějí pekelnou, věnce věrných, nevěrnem se linou, vedou tě do vody, kde sít ji přimějou, než sen přistane na třísce zítřka.

 

Drahá milenka úsměvná, jež fascinuje úd jogínův, mrouká blahem, když šmahem ňadro ševelené meškem zaplaví a síň z věrnosti rozprášená, dívka se nedoví, co jiné oči odpoví. Odjíždíme na dovolenou cestou-světlou-tmou, pomilovat se s mateřštinou, zalaškovat s její sestrou melodickou, vábnitou třtinou, soukmitné břitkosti ozvěnou, až promnem, pohnem, ne dvou vížek za snížek, do žité žitým tě rozemelou. A naň by stvěl švy, neb rozemloucí je varta chřadnoucích omýlání omalovánem bytí bytostí, jež vkvetla tě podél zámčité dlažby, břidličnanů chodců mnohých, tanouce neutrálních, vždy ignorujících, že by vesmír, kdy o zájmy tvé starost měl, až by nemístně obráceně v branách zněl, temně podhřmotněl.

 

Stále jeví se výhřešné, zpátky spěchající k verši jehož není zůstávání po planinách, odpovědnicích světel sklizených, rytmu divoucích, co platí pod cesty, kde švy se skví, rozpovědnice vrávorají, pevně stojící a vše dávné ze zřice odesílají, kde kry velebenosti rodíme, klíče plíšků kreslených sníme, šlahounky z výšky zjevíme, provazem jantarovým, mezi mořem, mířeným hvězdopravcem, hudba ze života odpoví, odnést si té k horizontům smí, zašlehne, sehne se popelem a lehne, dřív než nic, všenic.

 

Pod víčkem taje noci, otevřeně bíle sbíhají se hlásek, hlasivek hrozných hvozdů křik, poskoci vbíhají jak dva soci, písmene bubínek z masa jak motouzek polínek, nad jařmem ujařmená, kolbená vřítena za třmínek, pod snem vyšší mlýnek, rozednem jej a nezemřem, jen zpestřen den dětí o zrnka obnoven, hřívy poslední výstelky postele chvěn. Podél poběží úctou slov náležících tísni, vánkem věží sladkých, sněží tulící se, hláska vločky spí i za kočky a jimi tě opije ne jinak než křehce, slovem do lásky ji ohně slz uvíjí. 

 

 

Po půlnoci dva raci v kleci světelnosti, oněmnění noci třásnivosti, čirosti k pobavení, kterým máš dosti a dost, protancovala ranní kost a jeho host na zemi všeho prost. Štěstí, ojí, rodíce dřív než smrti řevnice. Jolných změn most, mezi vějíře zasel mezník blbost, pilíře poskoků tance, houfy černé, díry v postavách škvíře po očích, mládě netopýří, hlubinné predátory víří až k plavé míře, kam kroky vánku lemují břízky zámků, levý šik ze břehu sládne nad krovky, nad ostrůvky květů, směle osledních dechu lidského, tmele. 

 

Schodiště nebes okrových, ponoří šat loží tvých nezcestných, výtažků vzduchu nesčetných, veršem upletla jsi elixír, aby sladký vítr pochopil, jak snadne je mít mír, býti mlád, věčně mlád. Okrová krev okrů vánku, břehy živé lemovala spánku, podemílala krkavčí volávku, nad níž jsi spatřila sladkou zahrádku a podél ní cesty konče, lávku. Zmraž, zmrzni, zpáteční mrazníku uchopení na stupíčcích eónů věků. Amerastu svitek je král. Způsob tančivého boha běhu v rodu událostí. Čtverá předměstí podsvětnické žádosti, zítřejší moc ve vši budoucností, kadlebnou zhostí. Křehké domýšlovosti starých lidských kostí. Poledna psaní za smysl žití ješitná, jedno, jen jedno nalézání k záhadám svým, myšlenky plujícím, kovane jádro ke klečícím kšticím, učinila nástroj obrácení, tancem, jsem. 

 

Jsem nesmírně naživlou látkou ( ležící na posteli v lásky hledání pozice pohodlé) bojící se zemřivosti mládnoucích sršňů prázdna nicoty vyplakané v hlásání bezmocných. Životem celým, všechny špíčky jeho etap, vracejí síly myšlenky víry emoce, vedenosti podléhavé, žhavé akceptaci, touhy životní, jasností stávající, čirou tmou nad nivou, neuhasínají stopy kouzelné pračky vesmírné migrace bambusové hadice rozpínavosti. 

 

 

A tak čepují mne proteiny vitaminové aukce zoufalství, ač vím, že na pořádek v chýši je stále přílišný klid. Onen čas. Svit citu jako fluidní linoryt. S můsou přečkáš i věčnost, tvou záchranou skvíš i pro druhých houfů most. S drahými vrcholky přečkáš chvíli na dně. Nic z hvězd jádra se tě nedotkne. Prožiješ lehkost a směníš krásné ve věži jež přetrvá. Křehkosti jí vždy prokvétá, živená citu jdoucího, jaderného, nekonečného. Morousci a rybízci bídou semletí, lehkostí rytu z oka bloudilého, touhy sečna. Rád hroznů šípů by přestala se bát, kádi kanoucí klád, už mohl by se smát, cíleně se podívat, křehké radosti líbat, dosyta zadosti až výskat si a práci získat dle mladosti, jařnosti a vzhlednosti, na onom světe tak, broučci obrouček opačných nebe stran.

 

Něco zvoucí nás, protivení mírnění v jívech mysli, svlékaná temná hříva extáze zabíjení, škodná ze země slehne, viditelné dolů z oblak blahých sehne, až neviditelné tě protne. Zpívané v tance hledáčků, zpíváš své milované Hance, zpíváš pralehounce, jsi zpátky zde v naději odhozené, jen samota a spálenné mosty, ty mezi svými jen my a nic víc, nic než nic. Úsměvy provázení, proudy mimo kruh, erekce nepřátel mimo tvůj druh, existenčně hrej, vždy si něco pozitivního přej, úsměvné jádro měj, v času děvče se zpovídej, očistit své srdce dej. 

 

Mladé poutě hradištského básníka jsou, oči modravé s naivní polevou, touhou tou napjatou, úžasu proudnou, lasem halasnou, jitřně úžasu vzbuzovanou, prosvětlenou tmou, princů dvou rozedmou, po jícnech rukou, dlaní dvou, v jedno splynou. A tak tísní se báseň v lidech, ve vnitřních zdech, po slaném co že ze života zanech ? Spatři v každém, prvém, sladký mech, perličku na dně, podél svítí tě ze srdce na rtech, okolo mrtvé slzy, tiché semínka ohni, kvílících koles, holoubků lunárních prs, květovloh slovatřásně zlatavá, žížní noci verše pod rešerše, parných stvolů pokusů, marných a důkladných při žízni jara, zpěv slavíkův od oken až sem.

 

Světlo askety budovalo odvahu nesmírné dásně až na samou dřeň. Zažehnutá navždy pod váhy souhvězdí. Špičky lidské, nejposlednější mety. Oka ostrovů Vesmírných, jak srdce zvonů nesmírných, katedrál na míle měst k budoucnosti osvícených, kde nadzemské se bije v tvar. Jen vínem životní vášně ten shluk kdy by vypil se pod rouškou viditelných zhmotnění. 

 

Lásko, potomku vítězství,

utichni nebo mne vem sebou,

do zajetí, kde se neumírá.

 

Poezie, ona lihu křehkého

sladká síra smrtelných zoufalství,

nejsladší med po rosné žni

vrcholného Tvora nebes.

 

Odívá květný šat,

něžné paměti

vzletný nesoulad,

 

po slibech na rtech,

lásku smířit,

se vším na misce vah,

kdy okrovy slz,

vypustí léku tvrz.

 

Copak očí lidských čeká konec pouti galaktické putování ?

Nesmírnost budoucích obalů soutěžky velikánských mapování...

 

Vždy se udivovalo a nikdy s tím nepřestane.

I před velkou hranicí se hájí úžasu král.

 

Mysli na planety údivu za spásu.

 

Příď vrahova oka zmírá dříve,než se narodíš na vlně Božích tajemství,

kde v nich cítíš a blížíš se tím, že víš a lehce za vítr odpovíš, co tam zahájíš.

 

Tepoucí kůra mužů, visí zpěvem dřív, uzemněna v prach, vánek se v bezčasí

obrací jak březí vrah, vrací vteřiny jako síně obrů na odtah.

 

Ostrovní vítr oceánu pochopil, sladké vánky oddálily

soumrak žil, pod okrovy smutku prah,

co kdysi pil, mých žil, aby zahrad spánku vzduchu déšť probudil.

 

 

Myšlenky  

 

                jsou  tvé milenky          utěšitelky

 

                              modelové milenky                vražedné        milenky

 

 

                                   které Znáš           samsárická Oka

 

                vražedných masokombinátů    uvítáš            jak ryby katedrál   rození   

 

                studének        iluzí      okamžiku             srpek   vteřin             Osvícení

 

                         a    kolébek                 kocábek       životů   bezdechých     

                tam staré           kořeny                             spuštěny

 

    spatřeny v květu       tmy              staré               Pandory        

     

                závoj pod      záhoj                Isis                      

 

 

                               její střešní panenky v zenitu   sloup hory        

             

                kořenářka                Avidya                

                                                        kouzelná slavická sestra   Mája

 

                               Tabus a Kolos        

                                                        Oktávická   oka    vymodlená  

                                 jatka          hroby    božstev           starých  

 

                          legendy bůžků            mrtvých            

 

                                                                 bohyní malých       v tobě dávno

 

                   nadějí poražených            

                                                velké zámky bahnité   rozkoše               Duhy   sestry Delirium

 

                                      tekuté           vteřino   klidu          

                                                                   vytržená      hladiny     Života               vystoupené   ze Tmy