Koloběh o přírodě

Slunce se zvedá nad krajem v tichém jitřním chvění,

pomalu kreslí do trávy prastaré slibné dění.

V záři se ztrácí noc, která stíny v polích tkala

a s rosou podzimních květin lásku svou snídala.

Červené pruhy rána za obzorem, mrakem se tají,

v toulavém ptactvu pod stromy slova dne doznívají

a každý výdech světa se k rannímu tepu vrací,

když světlo zlatavé vločky do srdcí lidem splácí.

Slunce se pozvedá a jako by bránilo zemi ve zmaru,

s horkým dechem, jenž vítr si obrací k letnímu žáru,

v mlčení stromů tam probouzí zapadlé stíny snažení,

jimž pod korunami šeptá o touze být k jasnému dění.

Pak v dálce bledne jeho hlas, večer si hledá tmu,

úmorný krok dne tiše se láme, sklání hlavu

a slunce klesá za horu s posledním slovem v šeru;

že zítra zrodí svět a v něm i člověka k úsvitu.