Touhy Bohyně

JAKO KÁMEN, co proletí sklem vitráží,

To OSTŘÍ STŘEPU do mě naráží...

JAKO ROZPÁLENÁ SVÍČKA přivírám svá oční víčka...

A skrze ně i tak už vidím, jak skrytě taju.

POD PLAMENEM jako vosk se rozpouštím.

Od Vašich úst dál, pohledem však o to blíž...

Hříchu se zas dopouštím.

Pořád se jen kaju.

Rád byste mě ochutnal...

A i když odolat se pokouším, marně.

Dál už nic víc neuhraju.

Bodá mě ten OSTRÝ HROT, mizí ve mně...

Jak VE VOSKU KNOT.

Nic neslyším a nevidím...

Chci jen cítit a vnímat to vzájemné bytí.

A tak vůbec nezávidím.

Rozptýlena na kapičky jak z roztékající se svíčky

Lepím se Vám na prstíčky.

Ještě nevím, s kterým pohraju si dřív.

Pusou lačnou zas ochutnám teď  Vás o něco líp.

Vlna přežene se pak mým tělem,

Neunikám před ortelem.

Nečekaně PLAMEN šlehne, LEDOVÝ KLID mnou ani nehne.

Dokud těla v BOŽSKÉ SÍLE neroztají...

Do poslední chvíle TÓNY V TICHU libém neutichnou,

Spolu krásně nedohrají, ale SPLYNOU.

 

.....?